Monolog mrchy

Monolog mrchy

Bylo horké letní odpoledne, škvírami žaluzií pronikaly do mé malé mansardy úzké paprsky neúprosně pražícího slunce. Prach, který jsme společně rozvířili, se pomalu začínal usazovat. Vzduch v místnosti byl těžký a vedro svádělo k ospalosti. Leželi jsme vedle sebe, zpocení a udýchaní jako po maratónu, poslouchala jsem doposud zrychlený tep jeho srdce. Všechno splývalo ve sladké malátnosti, zvenčí přicházely pouze tlumené a nejasné zvuky.

Přejela jsem konečky prstů po jeho hrudi. Byl sice trochu přízemní, to ano, ale přesto jsem mohla říct, že jsem ho milovala, intenzivně, silně a neuvěřitelně majetnicky. A to byl právě můj, nebo spíše náš problém. Hrála jsem roli Othella, mrcha žárlivost mě požírala zevnitř. Z principu jsem se proto mračila na každou ženu, která se kolem něj jen mihla. Možná proto jsem také špatně nesla zjištění, že přede mnou existovala ještě jedna, ale ne jen tak ledajaká. S trochou nadsázky bych ji mohla klidně pojmenovat „životní láska“. Dozvídala jsem se o ní z náznaků, její mlžná a neurčitá osoba postupně nabývala konkrétnějších rysů a šíleným způsobem mě zneklidňovala. Přesto jsem nevěděla všechno. Jaký byl, nebo, nedej bože je, jejich vztah? Mohla by mě ohrozit? Nepřipouštěla jsem si, že by mě mohl opustit a vrátit se k ní, přesto jsem chtěla mít ve všem jasno. Dlouho jsem sbírala odvahu, abych svoji nejistotu mohla prolomit, dozvědět se všechno, co mi prozatím zůstalo utajeno. Cosi vevnitř mi napovídalo, že dnes je ten správný den.

Otočila jsem se na zpoceném prostěradle tak, abych mu viděla do tváře.

- „Pověz mi všechno o Vladěně“, zašeptala jsem.

Vyjeveně se ne mě podíval.

- „Neblázni. Proč to chceš, prosím tě, vědět? Nemáš náhodou horečku?“, zeptal se, načež se dotkl mého čela.

Podrážděně jsem ucukla.

- „Chci být informovaná.“

- „Opravdu?“

- „Ano. Pověz mi všechno.“

Nechápavě pokrčil rameny a pak začal vyprávět. K mému překvapení jsem po jeho boku ležela naprosto klidně, tentokrát  jsem se zdržela neurotických projevů, kterých jsem se dopouštěla vždy, když jsem slyšela její jméno. Poslouchala jsem potichu jako myška, nepřestávala jsem ho pozorovat.Když skončil, zavřel oči a spokojeně usnul. Zato já neměla na spánek ani pomyšlení. Dala jsem si ruce pod hlavu a zadumaně se dívala do stropu. Pomalu ale jistě jsem si začínala uvědomovat, že jejich story by se směle mohla zařadit po bok slavných zamilovaných příběhů, jako jsou například Romeo a Julie nebo Tristan a Isolda. Disponuje proto tou správnou dávkou silného citu, tragiky a sentimentality. Prostě nádherně dojemný příběh, u něhož by nejedna dívka zamáčkla slzu. Ne tak já. Vidím prostě věci trochu jinak.

Pomalu jsem se zvedla, David sebou neklidně zavrtěl, nicméně spal dál. Odkráčela jsem do koupelny.

Poznali se, jak mi před chvílí pověděl, velmi mladí, dostatečně nezkušení a naivní na to, aby se do sebe mohli doopravdy zamilovat.

Vladěna byla křehká a malá bytůstka, na výšku neměřila ani sto padesát centimetrů. Takový skřet, pomyslela jsem si a odporně cynicky jsem se na sebe usmála do zrcadla. Byla to pitomá idealistka, která si myslela, že pomocí ušlechtilých myšlenek může změnit nespravedlivý a krutý svět. Zasmála jsem se podruhé, tentokrát ještě hnusněji.

Zapíchla jsem pohled do velikého zrcadla a začala si soustředěně prohlížet své nahé tělo. Přejela jsem si rukou po ladné křivce svých ramen a zatřepala bujnou kšticí dlouhých tmavých vlasů. Připadala jsem si dobře. Hlavou mi projelo, že musím být určitě mnohem krásnější než ona.

Zalezla jsem do sprchového koutu a začala se zchlazovat proudy studené vody.

Poznali se během Davidových studií v nejbližším velkém městě, bydlel tam tehdy na internátě. Jejich seznámení bylo poněkud neoriginální, poprvé se setkali v tanečních, uprostřed dámských a pánských volenek, naleštěných bot, bílých rukavic a vysokých podpatků. Tam také mezi nimi začala klíčit nesmělá náklonnost.

Vladěna absolutně nezapadala mezi své spolužačky, stereotypní načančané slepice a právě svojí odlišností ho nesmírně přitahovala. Když spolu poprvé tančili, všiml si, jak je neuvěřitelně krásná. Hrálo zrovna tango: za hlasitých zvuků vášnivé hudby si navzájem šlapali na nohy, povídali si, smáli se a nepřetržitě se jeden druhému dívali do očí. Po skončení lekce David Vladěnu doprovodil domů a přede dveřmi jí nesměle popřál dobrou noc. Sám se vrátil zpět na internát. Tu noc nemohl spát, převaloval se na lůžku a poslouchal skřípění tramvají, které jezdily pod okny jeho pokoje. Od té doby se nemohl soustředit, byl roztěkaný, všechno mu padalo z rukou, neustále myslel jenom na ni. Typické symptomy milostného vzplanutí. Pravidelně ji čekával před jejím gymnáziem, když za ním přicházela, usmívala se tak nádherně, až se mu třásla kolena. Vladěnka jeho city samozřejmě opětovala. Proto bylo jenom otázkou času, kdy se z nich stane pár.

Jednou, několik týdnů po skončení tanečních, ji doprovázel ze školy zasněženým parkem, když tu se najednou zastavila a neuvěřitelně zvláštně se ne něj podívala. Ta chvíle byla vskutku magická: Vladěna upustila do sněhu tašku s učebnicemi do sněhu a vzápětí se začali zuřivě líbat.

Od té doby se z nich stala nerozlučná dvojice. Dokonce i na veřejnosti si vyměňovali zamilované pohledy a drobné něžnosti, chovaly se jako dvě hrdličky, slušelo jim to spolu tak, že jim mnozí přátelé dokonce záviděli. David jí dokonce pravidelně nosil rudé růže.

Jak sladké, chtělo se mi zvolat. Namočila jsem si vlasy a zaujatě jsem sledovala, jak stékající voda mizí ve výlevce.

Zanedlouho jí začal dělat společnost během nocí, které trávila sama doma, zatímco její zaneprázdnění rodiče trávili čas na obchodních cestách. Byli pořád okouzleni jeden druhým a nově také fyzickou podobou lásky, kterou společně objevovali. Nepřeháním, ti dva byli jako králíci. David mi vyprávěl o dnech, kdy nevylezli z postele, o promilovaných cestách ve vylidněném nočním vlaku, o nesčetných návštěvách opuštěných laviček v parku a ztemnělých průchodů starých domů, o dovádění v koupelně, v kuchyni mezi lednicí a sporákem, v garáži a na střeše.

Teď už si nedovedli představit, že by ještě mohli existovat jeden bez druhého.David chtěl svoji křehounkou Vladěnku chránit před vším špatným. O to více sám sebe nenáviděl, když se mu to nepodařilo.

Otočila jsem kohoutkem a pomalu vylezla ven ze sprchy, kachlíčky na podlaze příjemně studily. Natáhla jsem se pro ručník.

Jednoho večera někdo zaklepal na dveře Davidova pokoje na chlapeckém internátě. Když otevřel, naskytl se mu příšerný obrázek. Krve by se v něm nedořezal. Na prahu stála Vladěna, bílá jako stěna, se slzami v očích, rozmazanými líčidly, obrovskou krvavou šmouhou na tváři a v roztrhaném oblečení. Celá se třásla. David diskrétně poslal svého spolubydlícího spát k sousedům a pozval Vladěnu dál. Vůbec ho nezajímalo, jak se v tuhletu dobu dokázala k němu dostat, něžně ji přivinul k sobě a ona se znovu rozplakala.

- „Co se stalo?“, ptal se vyděšeně.

-„Já“, vypravila ze sebe mezi vzlyky,“ já jsem byla znásilněna.“

Mlčeli. Chvíli nevěřil tomu, co slyšel, potom jím začal lomcovat šílený vztek.

- „Zkopal bych toho hajzla tak, aby ho ani vlastní matka nepoznala“, chvíli se odmlčel, pak pokračoval, „zítra zajdeme na policii, uvidíš, ti už toho prevíta potrestají.“

Potom jí opatrně omyl a zalepil všechny oděrky a uložil ji do své postele, kde za chvíli usnula jako malé děcko. Sám ještě dlouho seděl na pelesti a přemýšlel. Tu noc oka nezamhouřil.

Druhý den ji doprovodil na nejbližší policejní stanici. Absolvovala dlouhý a ponižující výslech, při kterém musel do nejmenších detailů vyprávět, jak ji špinavý, močí páchnoucí opilý chlap zatáhl do podchodu, přimáčkl ji ke zdi a serval z ní tričko a sukýnku. Stejně to k ničemu nevedlo. Vyslýchající policista sice prohlásil, že udělají vše, co bude v jejich silách, aby pachatele našli, pátrání však stejně bylo bezvýsledné.

Vytáhla jsem ze zásuvky skříňky hřeben a začala si pročesávat mokré vlasy.

Trvalo velmi dlouho, než se zase všechno vrátilo do starých kolejí. Postupně se Vladěna ze svého otřesného zážitku vzpamatovala, David si teď dával na svoji květinku mnohem větší pozor. Je paradoxní , že zrovna tahle událost jejich vztah ještě více upevnila. Začali dokonce plánovat společnou budoucnost, jejich snem bylo nechat se tajně oddat. Všechno už zase vypadalo jako vystřižené z červené knihovničky, jenže život je nepředvídatelný a náhoda je blbec. A tak se stalo, že Vladěna otěhotněla.

Když se David tuto zprávu dozvěděl, byl radostí bez sebe. Už se viděl, jak houpe svého potomka na rukách. Jednomyslně se proto rozhodli, že si dítě nechají, vezmou se a založí společnou domácnost.V té době jim oběma bylo sedmnáct let, celý život stál před nimi a svoji budoucnost si malovali v růžových barvách. David trávil celé dny tím, že mluvil k embryu, které den co den rostlo ve Vladěnině břichu. Neuvěřitelně se těšili na narození plodu své lásky. Může to znít neuvěřitelně, ale dokonce začali uvažovat nad jeho jménem. Své sladké tajemství si prozatím nechávali pro sebe, svým rodičům chtěli všechno říct až později.

Osud však znovu nemilosrdně zasáhl:Ve třetím měsíci se Vladěna nečekaně zhroutila při hodině tělocviku. Poté, co udělala hvězdici, zůstala nehybně ležet na žíněnce, která se rychle zbarvovala její krví. Seběhly se k ní spolužačky, učitelka běžela zavolat sanitku. Probrala se až za několik hodin v nemocnici, kde jí sdělili, že samovolně potratila.

Plná zvrácené radosti jsem se na sebe zlomyslně zašklebila do zrcadla. Je to sice smutné, to nemůžu popřít, ale kdyby tehdy Vladěna o své dítě nepřišla, neležel by dnes David v mé posteli. Pravděpodobně by teď někde vozil kočárek. Vlastně mám tedy štěstí.

Začala jsem se smát. Můj smích byl ovšem tak chladný, odporný a ďábelský, že jsem se ho sama polekala. Raději jsem toho nechala. Ještě bych mohla vzbudit Davida.

Po této události se mezi nimi všechno změnilo. Jako by se z Vladěny vytratila veškerá chuť do života, byla melancholická a zamlklá. Všechno se tak nějak utopilo ve smutku a hořkosti.

David se snažil Vladěně pomoct, nemohla však prorazit ulitu, do které se stáhla. Místo toho sledoval, jak se mu každým dnem, čím dál tím víc vzdaluje, nakonec si neměli co říct. Každý z nich se uzavřel do svého vlastního vesmíru. Měl ji pořád velice rád, někde mezi nimi se však rozevírala nepřekonatelná propast. Proto s krvácejícím srdcem jednoho chladného zimního odpoledne souhlasil, když mu Vladěna navrhla, aby každý z nich šel svojí vlastní cestou.

Tehdy ji viděl naposledy. Později už mu nebrala telefony, na jakýkoliv pokus ji zkontaktovat nereagovala. Pouze zprostředkovaně od kamarádů se dozvídal, že si zanedlouho po jejich rozchodu našla nějakého anarchistu, kouří jako fabrika a doma se objevuje už jen zřídka.

David se ocitl sám a bezbranný vůči takovým mrchám, jako jsem já. Ani ne rok potom, co ho Vladěna opustila, už znovu nespal doma.

Mrskla jsem hřeben zpět do zásuvky a potichu se vrátila do pokoje. Cítila jsem se dobře, teď už jsem věděla, že se nemusím ničeho obávat. Žádná konkurence totiž neexistuje. Den se pomalu chýlil ke konci, blížil se večer a paprsky pronikající žaluziemi měly nyní oranžovou barvu. Bylo pořád stejné vedro a David spal stále jako nemluvně.

Lehla jsem si k němu, naše boky se dotýkaly. Pravděpodobně ho zastudily mé mokré vlasy, probral se a podíval se zkoumavě na mě. Začal mě něžně hladit po tváři a starostlivým tónem mi řekl:

- „Neměl jsem ti to vyprávět. Mám strach, že z toho budeš mít špatný pocit. Nejsi smutná?“

Pouze těžko jsem skryla zvláštní úsměv, který se mi začínal objevovat na rtech. Raději jsem mu rychle odpověděla:

-„Neboj se, zlato. Já rozhodně smutná nejsem.“

© Aurora Těšínská, 2008