Všechny nejsou povrchní...

K zamyšlení...

Po těžké nemoci jsem se přestěhoval z 3+1 ( kdo by to
uklízel ) do vedlejšího věžáku do 1+kk.

V původním domě jsem viděl vyrůstat malé děti od capartů
do krásného mládí.
Hovoříval jsem s nimi o všem možném, dělali jsme žerty.
Dnes, když mě potkají, z daleka mi volají v ústrety na
pozdrav a chtějí se zastavit na kus řeči a plácají, že
jsem je vychovával. Jak dojemné pro staříka.
Když mám čas, rád s nimi pokecám...

V "novém" domě, který do světa září jásavě žlutou
fasádou jsem se k lidem choval trochu s odstupem.
Některé jsem znal, je tam opět 77 bytů, čert aby se
v tom vyznal. a já ani moc nechtěl, měl jsem problémů
svých až, až...
Zdravil jsem, rád jsem pomáhal starým babičkám s nákupy,
vyslechl jsem trpělivě jejich historky po xsté. Jsou to
moudré ženy ( 80 až 95 let ), některé už odešly a už se
nevrátí. Jejich životní moudra pro mne byly
k nezaplacení.
Jsou věci, které se ani nedají koupit, i když dnes nevím.
Tolik zlata nemám a ani jsem neviděl...
Ve výtahu potkávám i mladé dívky, velká část je slušná,
ale některé namyšlené, ve značkovém oblečení, nezdraví,
tak je pozdravím já, huba mi neupadne, alespoň se mohu
nadechnout drahých parfémů / DIOR... / , neodpoví, a na
mě se dívají s výrazem, který přímo křičí: Spěchej do
žehu, v krematoriu mají volnou kapacitu. On ještě je
tady, proč nechcípl! Však se za několik měsíců budeme
stěhovat do výstavné vily na kopci...

V jedné krásné básni na Literu jsem četl, že ti co třeba
zchudnou a zbankrotují, prozřou a poznají. V komentáři
jsem odpověděl, ne ne! Budou ještě horší, zlejší, nebude
jim pomoci, protože ztratili srdce...

Asi před dvěma roky se o poschodí níž přistěhovaly
matka s dcerou do 1+1. Dceru jsem potkal ve výtahu, nesa
dvě těžké nákupní tašky. Pozdravila a hned se zeptala,
kam až jedu, že mi pomůže to odnést až ke dveřím bytu.
Řekl jsem, že do desítky, ale s hrdostí starce, ač velmi
nemocen a těžce dýchaje, jsem odmítl a poděkoval...
Později jsme se několikrát potkali znovu. trochu jsem si
ji prohlédl, podíval se ji do jejich jiskřivých, avšak
smutných očí. Viděl jsem krásnou dívku s oduševnělou
bledou tváří, bez make-upu a s malým stříbrným prstýnkem
na drobné ručce. Její oblečení bylo nažehlené, čisté,
z konfekce a velice ji slušelo i bez světových značek!
Přes svůj půvab působyla na mne, jako plachá myška.
Na nic jsem se neptal...
Asi po měsíci jsem viděl, že má slzy na krajíčku.
Chytil ji za ruku a zeptal se, " Copak, princezničko?"
Rozplakala se, že se ji na gymplu smějí, hlavně holky,
že chodí v cárech, beze značky...Utěšoval jsem ji...
Řekla, že rodiče se rozvedli, matka je sama, otec se
s ní nestýká. Větší byt vyměnili za dva menší, on že si
našel mladou ženu a má s ní dvě malé děti. Maminka má
malý plat, náklady na život jsou vysoké, proto si nemůže
dovolit drahé věci, že ji to nevadí, až na ten výsměch.
Drahé věci by ani nechtěla, raději si koupí pěknou
knihu a ráda si ji přečte.
Tak začalo naše přátelství.
Nosila mi nahlížet do svých výborných vysvědčení a také
chodila pro radu k úkolům např. z dějepisu, zeměpisu
a literatury. Radil jsem ji a předával své nepatrné
a skromné poznatky ze života, dějin a umění. Půjčoval
své milované knihy a doporučoval další moudré knížky,
které přímo hltala a když je nemohla sehnat ani
v antikvariátech, kde se najdou přímo skvosty a perly,
nepřečtené, to poznám, asi sloužily jako dekorace snobů
a poloanalfabetů, kteří za život přečetli 35 deka knih!
Nosil jsem ji také publikace z Moravské zemské knihovny.

Vidím, jak Andrea úžasně duševně roste a dělá starému
muži velikou radost...

---