Nezlomní

scéna:              Perón pražského metra

postavy:           Francois-Baptiste Chabal, brněnský básník

                            Archie de la Domingus, jeho přítel

//Je pokročilá noční (či spíše ranní) hodina. Na opuštěném peróně jedné ze stanic pražského metra postává nevysoký, lehce tělnatý muž, oděn ve smoking korunovaný růžovou kravatou. Vykazuje známky silné společenské únavy. Doprovází jej jeho o něco menší (a též o něco střízlivější) přítel. Mlčky vyčkávají příjezdu metra.//

*****

//Přijíždí očekávaný vlak, oba nastupují.//

*****

scéna:              Vagon pražského metra

postavy:           Francois-Baptiste Chabal, brněnský básník

                           Archie de la Domingus, jeho přítel

                           postarší dáma

                           dva až tři neznámí asiaté s fotoaparáty

Francois:          Pohleď, milý Archie! Ta nádhera! A vše se tu stkví novotou! (nadšeně se rozhlíží kolem sebe)

Archie:             Ne příliš, drahý příteli. Již pár desítek let to tu jezdí.

Francois:          Jakže?!? (prudce se obrací k souputníkovi)

                        A mně byl tento skvost lidského důmyslu zatajen?!? Jakpak že se tomu říká? (se zájmem)

Archie:              Metro.

Francois:          Tak metro! Desítky let, a já o něm nic nevím…

                        Ani tys mi nic neřekl! (rozhořčeně a překvapeně hledí na přítele)

Archie:             Bylo to nutné… (sklápí zrak)

Francois:          Nutné, nutné… Což držeti mne ve skleníku falešných představ mělo nějakého významu?! (rozzlobeně přechází po vagonu)

Archie:             Ale čistota vašich veršů… (opatrně)

Francois:         Čistota! Toť sterilita, pravím. Může snad básník stvořiti velikého díla, neznaje jak žije plebs? Zklamals mne, příteli. Cítím hluboký zármutek nad tvou účastí na této konspiraci. Pověz, kolik toho ještě nevím o světě?

Archie:             No bude toho dost…

Francois:          Ach! Už se mi zde vůbec nelíbí. Zavolej limuzínu, Archie, pojedeme domů. (nešťastně klesne na sedadlo, hlavu v dlaních)

Archie:             Již…  (ošívá se)

Francois:          Již co?

Archie:             Již nemáme žádných limuzín.

Francois:          Ne? (podezřívavě)

Archie:             Ne.

Francois:          Jak je to možné, Archie? Ještě včera jsme jich přeci měli šest! (nechápavě)

Archie:             Měli. Ale uplynulé noci jste je ráčil prohrát v kartách, drahý příteli.

Francois:          Vskutku? Ach bože, ta má hlava! Musel jsem hrát velice mizerně, zdá se. (zamyšleně)

Archie:             Ano. Přímo prachmizerně.

Francois:          Nu což, obejdem se tedy bez limuzín. Jen mi dělá starosti, co tomu řekne má milovaná Alexandra. Mou vášeň pro hazardní hry ta křehká duše nikdy nesdílela. Mám pocit, příteli, že nebude příliš nadšena… (s obavami, šeptem)

Archie:             Nemyslím. Alexandru jste totiž prohrál též. (také šeptem)

Francois:          (zděšeně) Není možná! Svou vyvolenou že jsem prohrál v kartách? Já bastard! Nikdy si to neodpustím! (chvíli zkormouceně sedí a hledí v podlahu)

Archie:             (taktně mlčí)

Francois:          (náhle zvedá hlavu) I když, upřímně řečeno, nohy neměla právě nejrovnější, co říkáš? A ňadra, ňadra také za mnoho nestála…

                        (vesele vyskakuje ze sedadla)

                        Obejdeme se i bez ní, milý Archie!

Archie:             Přesto, nebude vám chybět?

Francois:          Nikolikerověk.

Archie:             Prosím?

Francois:          Nikolikerověk. (překvapeně)

Archie:             Pekelně složité slovo na to množství zkonzumovaného vína! Skládám vám poklonu, drahý příteli. (obdivně)

Francois:          Jsemť, brachu, namol zpitý, leč

                        svůj jazyk ovládám jak meč!

                        (vrávoravě se nakloní k poblíž sedící postarší dámě)

                        A jeho ostří okusí

                        a pocítí i stud

                        ti kdož královi velebí…   (na chvilku se odmlčí)

                        … i obnažený úd!!!   (dokončí rychle)

                        (dáma se pohoršeně odsune)

Archie:             (tleská) Brilantní, příteli, brilantní!

Francois:          (posmutní) Pravda, skvělé čtyřverší. Jen nevím nevím, budu-li si to moci jako chudák dovolit… Alespoň že máme kam se uchýliti, že svého domu máme.

Archie:             Bohužel, příteli. Ni domu nemáme.

Francois:          Ni domu? Á, to je ta stará lapálie s těmi kartami, že? Saprlot, starý kamaráde, co my vlastně máme? (zamračeně)

Archie:             Nic. Ba – co dím, dnes máme míň než nic.

Francois:          Čili dluhy?

Archie:             (němě přisvědčí)

Francois:          Moclipak těch dluhů jest?

Archie:             Něco přes tři čtvrtě milionu.

Francois:          Nemilé číslo… (zamyšleně pokývá hlavou)

                        Ale víš co, můj věrný Archie? Tam venku čeká na nás tisícero dobrodružství a byl by v tom čert, abychom se s nimi nedokázali poprat. Dej mi meč, chci se bít! Království za koně!

//Vlak zastavuje a otevírají se dveře. Oba dva přátelé vystupují.//

hlas z amplionu:            Fňák fňák. Dveře se otvírají a zavírají a zase otvírají a zase zavírají, a tak to jde pořád dokola. Fňák fňák.

KONEC