Na půli cesty

DO ČEKÁRNY VSTUP POVOLEN

POUZE S PLATNOU JÍZDENKOU!

"Neumíte číst?"

"Ne, já se teprve učím; psát..."

Měla úhledné písmo.

On nepřehledné množství nápadů.

Měla ráda jiného a i on měl rád jinou.

Na tom se nic nezměnilo.

Porozumění může trvat, přestože nikdo nechce nic měnit.

Ale o změnách přemýšlela ráda.

On zase o volnosti a o jistotě; podobné, jako na jednodenním výletě, když víte kam se vrátit na noc.

Výlet, chtělo se jim spolu, ale nesměli.

Vzal pravítko.

Zadělala na buchty.

Přiložil ho k mapě a našel bod na půli cesty.

Dala je péct.

Zavřel oči a píchnul prstem do kalendáře.

Vyndala buchty z trouby a nechala je chladnout.

Počínajíc prstem zapíchnutým dnem, do téhož v příštím měsíci, napsal jí spolu se jménem, přečteným z mapy.

Jsou s povidly, odepsala a rozdělila je na dvě hromádky.

A uložili si do batohu blok a tužku; každý do svého.

Přibalil svítilnu; Ona dva uzlíky s buchtami.

Její pohádka byla těžší; nedokázala nikomu nic odepřít.

Ani jeho úkol nebyl lehký, neuměl lhát; zatracená indiánská čest...

Její večer k západu a jeho ráno k východu, určovala mapa směr stěhovavým srdcím.

A východy slunce a západy slunce; jeden, druhý... kolikátý vybrat na cestu?

Tolik možností do téhož v příštím...

Jak se vlastně říká tomu, co zbývá? Ještě nebo už jenom?

Dojet na určené místo?

Rozhlédnout se od kostela a vykročit směrem, kterým se srdce rozeběhne?

A po půl hodině se otočit k návratu.

A zapsat cestou cokoli, co oči ukradnou; třeba i nakreslit...

Ale do posledního dne ty obrázky tajit; i sami před sebou.

Uměla kreslit písmenky, poskládanými do krátkých řádků.

Nakreslit dokázal jen sluníčko a i to mu většinou vyšlo trochu hranaté.

Bude svítit na cestu? Který den?

Komu dřív? Jí nebo jemu?

Může se stát, že oběma zároveň?

...ale i kdyby ne... nikdo jim nebránil vidět totéž.

Byli tu přece na společném výletě.

A ještě pořád jsou.

Nebo aspoň v čekárně.