Dva muži na poli

Slunce pomalu zapadalo a jeho poslední paprsky sklouzávaly po verandě velkého domu. Malý zavalitý muž si poposedl na své židli a dál pozoroval široké pole, které obklopovalo celou usedlost.

Muž byl očividně pilný hospodář. Lány s kukuřicí, pšenicí, žitem, mrkví a brambory, nalevo vepřín, kravín a maštal s koňmi. Kousek dál, kam muž z verandy nedohlédl, stál kurník, který sám postavil. A ještě o kousek dál, výše, se tyčil holubník. Úplně vzadu rostly ovocné stromy. Za domem byly stodoly, do kterých každý rok trpělivě svážel seno a uskladňoval úrodu.

Ospale mžoural do zapadajícího slunce a rukou si stínil před očima. Vytáhl z kapsy starý kapesník a otřel si zpocený obličej. Pro dnešek práce skončila.

Nevšiml si, vlastně ani nemohl, že kolem stodoly přichází jeho soused, vysoký a hubený muž. Nevšiml si ho, ani když vstoupil na verandu. Teprve, když prkna zavrzala, muž otevřel oči a otočil se tím směrem. Soused se usmál a kývl na pozdrav. Muž ukázal na židli vedle sebe, soused se opět usmál a obsadil nabízené místo.

Ti dva se vlastně moc neznali. Oba bydleli na venkově od narození, ale celá léta byli zaměstnáni prácí, nezbývalo jim mnoho času na udržování sousedských vztahů. Vlastně bydleli dost daleko od sebe.

Oba se rozmrzele dívali před sebe, pak muž prolomil ticho.

„Vzal jste si do domu podnájemníky?“

„Kdepak,“ vzdychl ten druhý. „Kdepak.“

„Jak jste k nim tedy přišel?“

„To bylo tak,“ odpověděl. „Můj praděd koupil tenhle pozemek, postavil na něm tenhle dům, pole zoral a začal na něm pěstovat brambory. Ty pak prodával na trhu. Můj děd pěstoval obilí a vepře, postavil i vepřín. Maso a obilí prodával na trhu. Můj otec postavil stodoly, koupil krávu a býka a rozšířil chov. I on prodával maso a obilí na trhu. Když jsem dospěl, zdědil jsem hospodářství, stejně jako můj děd a otec.

Oženil jsem se a pokračoval v rodinné tradici. Koupil jsem slepici a kohouty, postavil kurníky, maso a obilí jsme se ženou prodávali na trhu. Moje žena sklízela ovoce, pekla ovocné koláče a prodávala je na trhu.“

„Jste šťastný muž,“ řekl uznale soused.

„Potom se z města přistěhoval jeden mladík,“ pokračoval muž, jako by sousedovu pochvalnou poznámku neslyšel. „Vzal si kousek mého pole, nijak velký, a začal na něm pěstovat mrkev. Řeknu vám, věnoval se svému záhonu jako svému synovi. Trávil u něj celé dny, okopával jej a zalíval. Často jsme se na něj se ženou dívali z okna. Nedbal větru ni deště, dokonce mám pocit, že té mrkvi i zpíval. Potom mrkev sklidil a prodal na trhu. Jednoho dne jsem opět vyhlédl z okna a vidím, ten mladík si kousek od záhonu s mrkví postavil takový malý, nicotný přístěnek.“

„Vám to nevadilo?“ otázal se soused.

„I vadilo,“ pokrčil rameny muž, „ale měli jsme spoustu práce se sklizní, navíc se nám narodil syn a žena mi už nemohla pomáhat tak, jako dřív.

„Máte syna?“

„Ano,“ přikývl muž. „Chtěli jsme mít deset dětí, jako pokojů v domě.

Úrodu jsem sklidil a těšil jsem se na ženu a syna. A pak jsem si všiml, že záhony s mrkví jsou dva. Dva záhony, dva mladí muži, dva přístěnky, ve kterých přespávali. Byl to jeho bratr, den druhý mladík, on mu posílal do města peníze na cestu.

Přišlo jaro, začal jsem sít a obdělávat pole. I oba bratři, ne dva záhony, ale čtyři. V létě jsme zjistili, že oba se ve městě oženili. Přivedli si sem svoje manželky, původně na pomoc se sklizní, jenže už nikdy neodešly. Přes zimu zbourali svoje přístěnky a postavili místo nich domek. Tou dobou jsme přišli o čtvrtku pole. V zimě přijeli jejich příbuzní, ve městě se prý špatně žije.

Všichni pracovali na mém poli, teď už vlastně na jejich. Prodávali na stejném trhu jako my, vydělávali jsme čím dál méně. A navíc se nám narodila dvojčata.

Musel jsem pracovat od úsvitu do soumraku, abych rodinu uživil. Ač nerad, půjčil jsem si od banky peníze a koupil za ně zemědělské stroje. Víte, asi jsem si jich neměl pořizovat pět, ale jen dva. Než jsem sklidil, obsadil mi ten mladík a jeho bratr, teď už vlastně nejsou mladíci, půlku pole. A taky nám sebrali jednu stodolu a svoji úrodu vozili tam.

O dva roky později jsem jim musel prodat vepřín. Vydělával jsem stále méně a hospodářství nešlo uživit. Pronajal jsem jim několik pokojů, chtěli jsme mít deset dětí, jako pokojů, a to už nešlo. V zimě přišli úředníci z banky.  O obilí už nebyl takový zájem, na trhu nás prodávalo několik a navíc jsem hospodařil už jen na půlce pole.

Bance jsem ručil domem, který nám nakonec zabavili. Nabídli ho k prodeji, koupil si ho druhý z bratrů. Nastěhoval se do něj i s rodinou. Nakonec jsem jim prodal i zbytek pole.

„A co tu tedy děláte?“ zajímal se soused.

„Víte, nemáme kam jít, vlastně ani nechci, kvůli pradědovi, dědovi a otci, z úcty k jejich práci a odkazu.

„A čím se zaměstnáváte, když už vám pole nepatří?“

„On ten mladík nakonec není tak zlý. Pronajímá nám sklepní prostory, manželka hlídá jejich děti a mě zaměstnali na poli. Ale teď mám po práci, tak odpočívám. Děti se odstěhovaly, tady pro ně už není práce.“

Soused kýval hlavou. Vytáhl z kapsy košile tabák a dva malé průsvitné papírky. Zručně ubalil dvě krátké cigarety a jednu podal bývalému majiteli.

„Děkuji,“ řekl muž a škrtl sirkou. „A co vás ke mně přivádí?“

„To máte tak,“ řekl soused a nosem vyfoukl namodralý obláček cigaretového dýmu. „Já vlastně nemám kam jít.“

„A co vám se přihodilo?“

„To bylo tak. I já jsem měl statek. Můj praděd, děd i otec tvrdě pracovali desítky let a dobře se nám dařilo. Široké lány obilí a stádo vepřů nás všechny živilo.“

„Snad vám taky neobsadili pole?“

„I kdepak. Jednou ráno jsem se probudil a na verandě před domem stála skupina lidí. Myslel jsem si, že chtějí pracovat, byl právě čas sklizně, každá pomoc se nám hodila. Jenže oni nechtěli pracovat. Chtěli u nás zůstat, ač nerad, nabídl jsem jim, že pár dní mohou zůstat ve stodole a spát na seně. Jenže ani neskončila práce na poli a stodola shořela. Ti lidé ji prostě podpálili. Chtěl jsem je vyhnat, ale sousedé mě obvinili, že jsem tyran a nelida. Navíc se ta početná skupina dožadovala ubytování v našem domě.“

„A vy jste souhlasil?“

„Samozřejmě, že ne. Ale do sporu opět zasáhli sousedé. Obvinili mě, že jsem tyran a nelida, co prý jsem to za člověka, že nechám ty lidi spát venku. Pustil jsem je tedy do domu a spal na verandě.

A jednoho dne za mnou přišel soused, ptal se, co těm lidem dávám jíst. Odpověděl jsem, že nic, ale že na poli je jídla dost. A on mi vynadal, že jsem tyran a nelida, co prý jsem to za člověka, že návštěvě nedám jíst.

Vzal jsem tedy brambory a obilí, které jsem chtěl prodat na trhu, a donesl jim je. Oni je nechtěli, říkali, že jsem tyran a nelida, co jsem to za člověka, že návštěvě nosím brambory a obilí. I sousedé říkali, že jsem tyran a nelida. Bylo mi to líto, tak jsem porazil pár vepřů, upekl a donesl jim je.

Druhý rok na jaře jich bylo v domě dvakrát tolik. Dětí bylo také dvakrát tolik, běhali po domě, ničili zařízení a dokonce načůraly do studny.

Přišli sousedé, říkali, jaký jsem tyran a nelida, co jsem to za člověka, jak mohu mít to srdce a nechat je žít v takovém malém domě. Přestal jsem tedy pracovat na poli a začal stavět druhý dům. On ten první se stejně rozpadal. Do roka jsem porazil všechna stáda a postavil dva domy. Pole zarostlo plevelem, protože jsem neměl ani chvilku volného času, abych je zoral a zasel obilí a brambory.“

„A co říkali sousedé?“

„Víte, oni mi pořád říkali, že jsem tyran a nelida, co prý jsem to za člověka, ale mám dojem, že se báli, že by se ti lidé přesunuli na jejich pole. Tak jsem nechal statek statkem, pole polem a utekl jsem. Chci požádat majitele vašeho pole, jestli by mi neprodal ten záhon z mrkví, ten malý kousek pole, tam úplně vzadu, u ohrady.“

„Taky bych si jeden záhon pronajal, ale mám spoustu práce na poli. Víte vy co, pojďte bydlet s námi do sklepa, můžeme pracovat spolu na poli, blíží se sklizeň, bude potřeba každé ruky.“