Dalimil a Alžběta

 Moje matka, Alžběta Štrekholcová - Šáhlá, se proslavila jako varietní umělkyně.  Byla angažována v cirkuse Roland, coby Eliza Leones - nejsilnější žena světa. Její číslo spočívalo v rovnání podkov, ohýbání pohrabáčů a zápase s kromobyčejně divokým a lstivým medvědem grizzlym. I ten nejtupější duch se citelně osvěžil pohledem na toto divoké zvíře a atletka byla zahrnována obdivem publika. Zde se také seznámila s Dalimilem Šáhlým, jenž oděn v medvědí kůži představoval zmíněného dravce. Tento dobrý muž se vyznačoval svatou trpělivostí a fenomenální pamětí. Dokázal kupříkladu z hlavy vyjmenovat adresy levných praktických lékařů ve většině evropských měst, v šestnácti jazycích uměl nenuceně pohovořit o žilním krvácení a zlomeninách, a pamatoval si přesně, co měl k snídani ráno sedmadvacátého října roku devatenáct set čtyřicet devět. Na tom posledním jmenovaném by ani nebylo ničeho zvláštního, neboť se, jako ostatně pokaždé, jednalo o cigaretu a kávu; leč právě tohoto dne, krátce po snídani, byl cirkus znárodněn.

  Dalimil musel odevzdat kůži šelmy do rukou pracujícího lidu, a to prostřednictvím příslušníka Sboru národní bezpečnosti, výstižně zvaného orgán. Alžbětě bylo svalstvo velkoryse ponecháno s tím, že je jistě ráda využije ve sféře budovatelství a údernictví.
Jakmile Alžběta spatřila Dalimila v občanském oděvu, bez srsti a drápů, odvrhnuvši staré zvyky, zahořela k němu ochranitelským komplexem. Uvolila se dokonce následovat jej až do Ostravy, kde tento obdržel nové angažmá, a to v dole Zárubek.
Poprvé šel Dalimil na šichtu hrdě, na rtech s budovatelským veršem: "Já jsem havíř, kdo je víc? Tak jim touha zvoní, když novému jaru vstříc, květ na haldě voní!" Poté, co byl zevrubně obeznámen s funkcí krumpáče, lopaty a významem povelu: "Kantuj se, ty cype!", odebral se do hlubin nadšeně budovat socialismus.
Alžběta se rovněž zapojila ze všech sil, a nová profese toaletářky ji naplňovala uspokojením.
Několik let nato požádala Dalimila, aby ji požádal o ruku. Ten ničeho proti tomu nenamítal, viděv, že dva potomky již zplodil, a třetí se už už dere na svět.

   Hostina svatební odehrála se v proslulé restauraci U Dlouhých. Byl to natolik nóbl podnik, že i pouhé zvracení pod stůl, přesto že jste si pak způsobně otřeli ústa ubrusem, bylo tam považováno za přestupek proti bontónu. Dalimil uváděl vrchního do rozpaků tím, že objednával pokrmy francouzsky, avšak s výjimkou lžíce a otvíráku na pivo, neuměl používat jiného příboru. Když si po obědě nevěsta s gustem říhla až záclony zavlály a ženich, vyňav z podkabátu housle, spustil Montyho čardáš, nabyl obsluhující personál přesvědčení, že je v intelektuální převaze a počal svatebčanům naznačovat, že se už dostatečně vzájemně užili. Tu se v matce na pět minut opět probudila Eliza Leones. Tři měsíce pak byla restaurace v rekonstrukci.

   Čtyři měsíce po této události přibyl jsem na svět. Ježto matka chovala nevšední zálibu ve jméně Alžběta, podobně jako mé dvě sestry, Alžběta II. a Alžběta III., byl jsem rovněž pokřtěn jménem Alžbět, navzdory tomu, že otec původně navrhoval Boleslav. Matka byla prchlivé povahy a často prosadila svou. Ustavičné hlasování na odborových schůzích způsobovalo otci výpadky soudnosti, pročež se nechal obalamutit tvrzením, že Boleslav je jménem ryze ženským, což potvrzují přídomky Stará a Mladá.

   Díky rodinným přídavkům a takřka poustevnické skromnosti, netrpěla naše rodina nouzí.
Nadto otec, vraceje se z roboty v časných ranních hodinách, kdy i oko strážce zákona polevilo v bdělosti, z času na čas v družstevních lánech sklidil část úrody, která patřila všem, tudíž i nám.
Matka zase na záchodcích tajně prodávala ručně vyrobené papírové růže, silně navoněné parfémem Padmaskovskie vječera, vydávajíc je za americký WC deodorant.

   Jednou byl na schůzi závodní rady otec vyzván, aby se zapojil do diskuse.

"Tuž, co vam mam pravěť, sudruzi. Haviřina je taka robota, kaj plati, že co hornik, to hrdina! Poznal sem, pravda, aj synkuv, co se bali kolem šachty enem přejsť, aby je to nahodu něvcuclo za branu a potym do ďury. Každy zme nějaki! S tym nic něnarobiš. Aj moje děcka. Znaju co je lignit, antracit a koks, ale bažanta bo jeleňa v životě neviděly. O tygroch a opicach ani němluvim. No gde by aj mohly. Na haldě? Tuž tak vam pravim, ni enem roboty; aj zabavy a poučeni je třeba."

   Několik měsíců nato došlo k převratným změnám.
Otec byl povýšen na důlního záchranáře a svoje fáračky vyměnil za novou výbavu. Nutno říci, že potápěčský skafandr, karbidová lampa a klec s kanárkem stran detekce jedovatých plynů nepatřily k poslední výstřelkům techniky. Dle mínění závodní rady měla však méně kvalitní výstroj mimo ceny ještě tu výhodu, že obvykle vydržela záchranáři až do konce života. Za ušetřené prostředky bylo pak rozhodnuto zřídit tzv. zoo - zahradu, jejíž veškeré náklady byly hrazeny závodní radou Dolu Zárubek. K prvním chovancům patřil jeden srnec, dvě srny a pět bažantů.
Ani matka nepřišla zkrátka. Byvši proslulá svým veskrze kladným vztahem k přírodě a divoké zvířeně zvlášť, obdržela i ona nové místo, odpovídající jejím zkušenostem. A jak se sama nechávala často slyšet, původní práce - hajzlbáby na městských veřejných záchodcích, se s novou profesí - toaletářky v zooparku, naprosto nedala srovnat.