Dvouhlavý orel

Můj kámoš Mireček

kadeřník

salonu Carpe diem

je štíhlý jak Avatar

jak eféb z hostiny u Petronia

blonďatý

Miro Šmajda od Tibery

Vypráví 

až se mi šediny červenají

o časové smyčce,  lasem ho uchvátila,

mrskla zlomyslně do roku dvacet deset

kde provádění Kammasútry na veřejnosti

tresce se veřejně prospěšnými pracemi

nerozumí

že to není totéž

ale já hodně snesu, ruměnec jen vlažný

tak pomáhá si  Šarlatovou  gerberou

až mám vlasy krásné jak Bedřiška Seidlová,

slavná houslistka žižkovská,

nevím o nikom dokonalejším

(ta tajle v šatech smetanových na zem

kaskáda vlasů přes ramena)

z mých prvních koncertů v dětských střevíčkách

s tatínkem za ruku v Rudolfinu

(její dcera Eva, výtvarnice,

studovala u Quido Fojtíka tak pilně

až se vzali)

„Řekni, že jsem tvá nejlepší kamarádka“,

loudí Mireček,

když se směju k udušení jeho příhodám

Jó, to by mi  Radek dal, brzdím ho

„S ním nemluvím, včera mi zhasnul lampu,

že nemůže usnout při světle

prosím, prosím, smím dnes spát u tebe,

upeču pizzu“

V Kubeličce zesmutní

„Snad Radek nakrmí kocourka

má  ledviny prej nadranc, bojím se o něho“

O Radka?

„Ne, Mourek má ledviny trop, o Mourka“

O pár hodin vrkútání později jdeme spát

 já s turbanem ze šátku, aby účes vydržel

 „Ferrynko, smím k tobě, abych se nebál?“

Jo, ale jen na dvouhlavýho orla

no, a o tom  to je všecko

v  znaku říše římské, Rakouska-Uherska,

vlajky albánské

zády k sobě - a hříšný zadeček útlounký

tiskne se k mému, mám ho po prabábě

věstonické Venuši

chovný, říkala mu hrdě

být mi o třicet míň, nic by z toho nebylo

ale když se jedny hormóny poohlížejí

kde nechal tesař díru

a druhé v tom ještě  mají malinko zmatek

usíná krotký orel dvouhlavý

aniž by urazil dějiny

Dobrou

                   a mějte nás rádi