svetr po ufounovi

. 

Mám kamarádku. Tím určitě nejsem nijak výjimečná a těžko bych jen na tomhle faktu mohla založit povídku, ale výjimečná je ta moje kamarádka. Možná se právě teď některé začínáte těšit (nebo bát), že to bude o vás. Ale zklamu vás (případně uklidním) – není to o žádné z vás, tahle kamarádka má problémy už při používání mobilu nebo dálkového ovládání, surfování po Internetu je pro ni něčím, čím by pro mne, astmatičku, byl výstup na dejme tomu Sněžku, ano Sněžka stačí, není třeba mě hnát kvůli přirovnání do extrémních výšek a řídkosti vzduchu...

No tak zpátky k té mojí kamarádce. Znám ji asi čtyři a půl roku, což není zas tak moc, ale mně to připadá, jako by to bylo mnohem déle. Je o dvacet let starší než já, nemá žádnou rodinu ani nikoho blízkého, tak se to tak nějak ustálilo na pravidelných návštěvách jednou týdně u nás. Aby nedošlo k omylu, musím hned tady zkraje upozornit, že ji mám ráda, ale někdy je hodina s ní psychicky náročnější než pro mne byla svého času celodenní výuka „na střídačku“ na základní škole a šestiletém gymnáziu v mém rodném městě.

Mášenka, jak si nechává od všech říkat, protože jméno Marie a jeho běžné varianty se jí nelíbí, tak tedy Mášenka má spoustu problémů a starostí, mnohé jí ani nepřeju ani nezávidím, ale další z nich mě nepřestávají uvádět v úžas a nebo mě prostě rozesmávají.

Samostatnou kapitolou je její odtržení od světa – cokoli u mne uvidí nebo ochutná, je pro ni nové a nikdy to nejedla, nepila, neviděla... Seznámila jsem ji s ovocnými čaji, rozpustnou kávou, zapékacími směsmi v prášku, několika druhy mražené zeleniny, pomazánkovým máslem... ani si na všechno nevzpomenu, každá její další návštěva nás obě vždycky něčím překvapí... osvěžovačem vzduchu, sítkem na čaj, uzavíratelnými igelitovými pytlíky... Když u mne poznala sendvičovač, byla rozhodnutá si ho pořídit taky – jen nevěděla, kde ho koupit, protože ho nikdy v žádném obchodě ještě neviděla (stejně jako spoustu dalších „zázraků“) a když už věděla kam pro něj jít, dělal jí starosti „design“ – najde takový jako mám já? A nebo nebyl by přece jen lepší nějaký jiný tvar? Třeba jako vajíčko, takový jako můj radiomagnetofon s cd přehrávačem... Předtím než se vydá napospas divokému a neprobádanému centru městu, trénujeme otázky, které bude klást a simulujeme případné možné odpovědi...

Nu a pak jsou věci, které zná a oblíbila si je ona sama a tak jimi neustále zásobuje i mne, přes mé protesty, protože máme někdy hodně rozdílné chutě i vkus... zásobuje mne vším s příchutí nebo vůní vanilky (tu já fakt ráda nemám) a nosí mi různé kusy oblečení, případně dekorační předměty fialové a růžové barvy (a hádejte, které dvě barvy vážně nemusím...), ze všech možných druhů potravin vždy neomylně utrefí ty, které mi chutnají nejméně, případně vůbec, pravidelně nás obdarovává hrnečky, miskami a talířky a já jí po každém poděkování neopomenu zdůraznit a názorně demonstrovat, že už pro ně opravdu nemám místo... Potraviny jakékoli podstaty zásadně zamrazí, aby mi je předala v co nejlepším stavu a o všechno v trošku větším balení a množství než „pidimidi“ má tendenci se s námi dělit. Problémy jsou s tím spojené hlavně dva – špatně vidí a tak nějaké datum spotřeby je pro ni nepodstatné – jakmile vidí něco levného, už to kupuje a hnedle i nám – svoji devítiletou dceru už jsem proto naučila pěkně poděkovat a po Mášenčině odchodu zkontrolovat datum a vzhled a odhodit dary následně do koše. Problém číslo dva je nikotin v množství větším než snesitelném... pokud jste nekuřáci, nikdy, opravdu nikdy nic takového nezkoušejte a dost možná by to, co nám někdy přináší, zamávalo i s leckterým kuřákem – taková osminka másla prosáklá skrznaskrz nikotinem... zmrzlý šunkový salám jím prolezlý či okurky v něm naložené... to jsou pochoutky, které jsem už nedobrovolně aplikovala na sobě, jakožto bojovnici v předsunuté domácí obranné linii.

Další skupina věcí, které občas přináší, jsou věci, ke kterým má citovou vazbu – „...tenhle nůž používal tatínek na zdobení dortů, tak ti ho dám  – já ho nepotřebuju...“, jindy jsou to závěsy „...skoro jako nové, schovala jsem si je po mamince a tobě by se sem hodily...“. První záclony od ní jsem si pověsila, abych jí udělala radost, protože při každé návštěvě následující po obdarování zkoumá, jak jsem s jejím darem naložila a když ho nikde nevidí nebo případně před ní nezdobím dorty či nežehlím obstarožní žehličkou, zesmutní: „Tak tobě se to nelíbí...“. Jenže tenkrát po čtrnácti dnech přišla, celá rozpačitá a na několik etap ze sebe vysoukala, že ty záclony by si zase vzala, že by si je sama pověsila, protože by se jí u ní přece jen hodily a jsou po mamince... Od té doby dary z této skupiny přijímám „do úschovy“ a na požádání je zase kdykoli vracím (ale nůž na dorty mi zůstal...)

No a jednoho dne přinesla modrý vlněný rolák po svém muži, který zemřel před víc než pěti lety. A rozpovídala se. Ze začátku to byl obyčejný příběh dvou lidí, ale pak to nabralo nečekaný směr: „...Jiří byl moc inteligentní a na mně obdivoval moje schopnosti sugerování. Třeba když ho bolel zub, nutil mě mu ho „vytrhnout“ tím, že jsem se na něj musela pořádně v klidu soustředit ze všech sil a ten zub mu sám vypadl. Nemohl k zubaři, ani k jiným doktorům, protože nebyl odsud...“ Zbystřila jsem pozornost. „Byli tu s ním i jeho dva bratři, ale s těmi se nestýkal, protože propadli penězům a svoje schopnosti a znalosti využívali proto, aby se měli dobře a on se na ně moc zlobil, protože proto sem nepřiletěli. Měli tady jen sbírat informace, ale do ničeho neměli zasahovat. Jejich pravá jména byla Rivi, Tari a  Muni, ale tady si vzali jména naše. „Mimozemšťani!“ hrklo ve mně a nevěděla jsem, jak reagovat, tak jsem ji nechala mluvit a litovala, že to její vyprávění nemám jak zaznamenat. „O všem věděl dřív, než to bylo vynalezeno – vyprávěl mi o různých vynálezech, které se u nás objevily až mnohem později – čipy, kreditky, cédéčka, Internet, teflon... o tom všem jsem od něj věděla dávno dopředu...“ vyprávěla s vážnou tváří a já jen přikyvovala a sledovala její povídání. Řekla mi jména rodičů svého muže i jméno jejich planety a já jsem pod nějakou záminkou odběhla do vedlejší místnosti, abych si to zapsala, spolu s pár dalšími podrobnostmi, ale ten papír se mi za pár dní ztratil...

Od té doby uběhlo dost času a já už si z toho nepamatuju skoro nic, jen pár střípků a ten zvláštní pocit, kdy jsem nevěděla, co si mám o ní myslet. Nikdy víc se k tomu vyprávění nevrátila a mně bylo a je hloupé se jí vyptávat – ani nevím, jak bych měla začít. Jen ten svetr mi tu chvíli zůstal  – v pytli s věcmi, které jsem později odvezla do Armády Spásy. Tak je nejspíš někde v Brně bezdomovec, kterého hřeje svetr po ufounovi...

.