Tarif

Jednoho krásného dne mě na ulici nečekaně oslovila nápadně veselá slečna v přiléhavém tričku, s nejdelšíma nohama, jaké jsem kdy viděl. Usmívala se tolik, až to vypadalo, že má náušnice v koutcích úst a zajímala se, jaký mám tarif. Přišlo mi to zvláštní, neboť jsem se právě chystal položit jí nachlup stejnou otázku.
Mé rozpaky nad ztrátou větru z plachet si zřejmě vyložila po svém, pročež se začala domáhat informací o mém telefonu. Tentokrát jsem se zaskočit nenechal a vychrlil jsem pohotově své telefonní číslo. A aby její zájem o mě neochladl, přidal jsem pro jistotu i titul, jméno a adresu.

„Vy jste mě špatně pochopil,“ pravila vlídně, „chci jen vědět, jaký máte mobilní tarif, a u jakého jste operátora, rozumíte?“

„Dosud jsem se domníval, že chápu správně,“podivil jsem se, „až na ta poslední slova - jakou že vlastním pohyblivou sazbu, a u jakého početního symbolu se nalézám. To je nějaký rébus, viďte slečno? Škoda, že tu není kolega Šťuřil. On je fyzikář, a podobné hlavolamy zpravidla řeší s neochvějnou bezchybností. Já vyučuji pouze češtině a dějepisu, a mým koníčkem je psaní veršů, víte?“

V tu chvíli se její veselý úsměv změnil na soucitný a vrhla na mě ten druh pohledu, jímž se díváme na ropuchu, která nám právě olízla lízátko:

„Já vám chci jenom vysvětlit, že máte špatný tarif u nevhodné společnosti, která vás okrádá o peníze, a zároveň vám poradit, jak z této šlamastiky ven. Znamená to pro vás sice jistou investici, ale protože je tato nabídka dotovaná EU, mám pro vás speciální cenu.“

Načež počala závodní rychlostí hovořit jakýmsi neznámým, patrně robotickým jazykem, ve kterém se zhusta vyskytovaly výrazy  SIM, SMS, MMS, EDGE/GPRS, WAP a podobně.

Po nějakém čase si brebentilka povšimla, že její brilantně nacvičený monolog přerušuji pouze citoslovci, podobně jak to činí ve filmech Arnold Schwarzenegger, nebo krteček.
Asi nabyla dojmu, že se stydím, protože jsem nehnutě stál se skloněnou hlavou, pokrytecky předstíraje pokoru. Ve skutečnosti jsem nemohl odtrhnout oči od klůcku látky o šířce toaletního papíru, kterým byly těsně ovinuty její boky. Tento oděv neposkytoval mé druhdy bujné fantazii téměř žádný prostor. Když se dostavila fáze mimovolního poklesu čelistí, provázená kanutím slin, šťouchlo do mě děvče perem s obrázkem chemické značky kyslíku a pravilo:

„Jaký typ telefonu máte?“

„Co to?“ ožil jsem. „Ach tak, chcete znát výrobce Bellova přístroje který vlastním. Nápis na otočném číselníku je již značně oblýskaný, přesto stále dobře čitelný. Tesla.“

„Tesla?“ vyděsila se slečna, „to neznám. A jste s ním spokojen?“

„Jsem si vědom, že moderní technologie se začínají epidemicky množit a pokrok nezastavím,“ odvětil jsem, „ale aparát vyhovoval dlouhá léta mému dědovi i otci, proč by nestačil mně? Navíc počítám, že ještě tak dvě tři generace přežije, neboť naše rodina se s odporem k všelikým novotám nikterak netají. U mě vám pšenka nepokvete.

Ale nebuďte smutná, něco bych pro vás měl. Jako odškodné. Co říkáte, neměla byste zájem o moji sbírku milostných básní nazvanou Kdeže loňské něhy jsou? Vydal jsem ji vlastním nákladem a stojí jen padesát korun.

Ne? Dobrá, tak pro vás - za třicet.

Počkejte... Že jste to vy, tak za dvacet!

Haló, slečno! Neutíkejte! Připíšu vám tam věnování!

Co říkáte? Kam že si mám strčit ty svoje básně?“