Dědek

Dědek

Vracím se z pošty - domů to mám padesát kroků. Na mysli mi vytanulo úsloví...hrůzou mu naskočila husí kůže. Nevím proč, ale to se mi občas stává. Má fantazie, zdánlivě bezbřehá, pracuje na obraze, v němž po startovním výstřelu hrůzy se husí kůže právě rozbíhá, odráží a...

Zasmál jsem zevnitř se té představě a odpoutal se od myšlenky.

Na tři metry přede mnou přičapl na bobek asi tři čtvrti metru vysoký mladý muž (ale mohla to být klidně i dáma) a marně se snažil neobratnou tlapkou zvednout nádherně vybarvený javorový list. Pravda, za skutečnou javorovitost listu bych ruku do ohně nedal, ale v tu chvíli mne jiný strom s podobným listem nenapadl. Jistě ho sem dopravil poštovní vítr - bo tady žádný takový strom nablízku nebyl.

Mladá máma sleduje dětské snažení s lehkým úsměvem, kdežto já už se vysloveně chechtám. Dítě asi na desátý pokus uchopilo list a s vítězným obličejem se obrací k mámě. List mu vypadává z tlapky - čelíčko se nakrčí, nosík zvedne a pusinka udělá podkovičku. Vypadá to na pláč... ale jen dvě vteřiny.

Ihned zpátky na bobek, tentokrát napoprvé a radostný smích. Takhle se uměly smát mé děti a moje vnoučata.

Máte prima kluka, risknul jsem pochvalu a mámě zrudly uši. Že jo, dědo? lapidárně odpověděla a já jsem, na okamžik překvapený, doložil: asi bude mít umělecké sklony.... nashledanou! a pokračoval jsem v cestě.

Dobrý, dědo, řekl jsem si po pár krocích, dobrý... dobrý tip : je to kluk. S až nepochopitelnou radostí z tohoto setkání a přesného odhadu jsem dorazil domů a ve dveřích jsem  - pod dojmem té radosti - dal ženě vášnivou pusu.

Dědku, co se ti stalo? povídá moje paní s trochu vykulenýma očima (přitom já ani dnes na ní něhou nešetřím), ty jsi vyhrál? (Nevím co jsem měl vyhrát, karty nehraju, do hospody nechodím, sportku ani Euromiliony nesázím... )

Tomu bys nerozuměla, ulakomil jsem si zážitek jen pro sebe...

Já ti dám dědek,       děda jsem     víš?