Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePíseň
Autor
Armand
Rue de Napoleon
ranní mlha
Tvé šaty a plachý pohled
a všechno, čím byla ta chvíle.
Zpívej!
Zpívej a plač.
Ó né! Už né tohle! Už nebýt rozumným!
Chci být jako zvíře, …
cítit v nozdrách krev
držet stopu!
nic neznat, jen běžet skrze stíny, šílet!
mlátit sebou, až ze mě duše vypadne jako kámen
dýchat tak prudce, až mě spálí mráz
a můj dech se stane sochou modlitby
Hrát a milovat jako Tvor
nebo jen jít … jít ulicí Barcelony, ulicí Prahy, ulicí Paříže
Stále dál, stále na východ, za Sluncem…
do chvíle, než se přetrhne nit – psát.
Cokoliv, co tě roztrhá, je dobré.
Najít ji.
Haldy…
Haldy hadrů, všeho, bordel, špína, nános za nánosem, zvuky, slova, dech a dech jako sípot
… pohledy a za nimi myšlenky …
jdi dál, jdi dál – ó má dobroto!
Kde jen může být?!
Nenech mě tu, volám! Řvu! Šílím.
Ani šílenství nepomůže. Mnozí to již zkusili.
Vyhoď to. Vyhoď to. Všechno ven!
Zástupy zdravých v čekárně ordinace a doktor s výrazem jako po opici, ptá se: Co tu dělají?
Nevím, odpovídám.
Jsou divné plémě – jako ty a já.
Kdysi divé…
Přišli výt, … výt s tebou.
A tak doktor vystupuje do popředí
zvedne ruce, zakloní hlavu a táhle vyje. Čekárna plná lidí povstává, přidávají se.
Pryč. Pryč odsud…
ke strážci mého těla.
Zpátky k rukám. Ruce mě zachrání!
Rukama jim povím, kdo jsem. Budu kreslit!
Budu malovat. Budu se kroutit – tančit – jinak by mě nepoznali. To je mé CV!
Co, tohle? ptají se.
Ano, říkám: třicet let v pekle.
To je přece slušné renomé! Kampak na mě s tituly, se zkušeností marketingových otroků a jiných lhářů.
Převlek se pozná podle obleku.
-- třicet let v pekle!
Viděl jste TEN vlak? Ten dobytčák?
Říkají: dobře, ale je vám tři a třicet. Ty tři roky mimo peklo … byly to ty tři první nebo tři poslední?
Ale proč!? Už zase je to tu!
Ukazuju jim ruce a je zajímají moje jizvy!
A najednou jen výdech – a pocit zklamání.
Přál jsem si snít o ní,
ale podstrčili mi jen lékárnu – a ještě jiné zmatenosti – do snu.
Oni…
Oni jsou dobří akorát tak pro žraloky.
Tak jako já
– potrava pro ryby
stařec a moře
chůze po vlnách
jak daleko dojdeš?
podívej – moře a obzor
kam bys šel?
nakonec si lehneš, usneš
a utopíš se – moře tě pohltí.
Ale ráno! Ráno se zpěvem ptáků. Ta nekonečná orgastická melodie – opojení ze spojení – ze shledání – nebo z hledání… (?)
A za ní to je … nebo v ní
jako když hledáš polštář v polštáři.
Není pod ním – nad ním, vedle něj …
prostě hledáš ho a nikde není …
Fjodore Alexandroviči,
v těch kamnech je tisíce vran ...
A co s tím? zeptal se Fjodor
Jsou to mí bratři – nechej je.
Fjodore Alexandroviči … a vaše knihy...
Nemají zuby, jsou bezzubé. Jen leží.
Jsou to ti nejlínější hajzli.
Až se stanu moudrým jak kniha, dají mě do knihovny
– stanu se líným hajzlem?
Ne – knihy nejsou moudré, poznamenal Fjodor,
jsou plné … nažrané. Vytráví, teprve až zetlejí.
Kdysi jsme si všechno pamatovali. Museli jsme mít nesmírnou paměť!
Ne, řekl Fjodor – svět byl prostý a prostorný.
Skládal se z příběhů. A umělci
byli opravdu umělci.
V loďce na zelené řece opírám se
do vesel
opírám se do vesel
opírám se do vesel
mé ruce zpívají
Na zápraží stojí žena
vystupuji a jdu k ní
dotýkám se jejích vlasů, hladím ji po tvářích, líbám na ústa
mé ruce, mé rty, mé tělo… zpívají
a řeka vše odnáší
mou dalekou cestu a její dlouhé čekání
oba nás unáší
žádné paže, žádné srdce,
žádná těla
jen
píseň.