Zpráva z toho či onoho světa

Mám problém s posledními dvěma řádky. přijde mi, že až k té víře se vše navzájem umocňuje a rozvíjí, kontury pod sněhem, tváře křivící prostor tak jako sněhová pokrývka vše zahalují do křivek (mluvím jen o spojitosti, není to úplná interpretace), neznámé důvody jsou důvody zahalené sněhem, takže vidíme jen tvarový příznak. Tahle linie je poměrně jasná. Tak jaké příměří? Silou vůle se dostávám k tomu, diskuse o tom co je pod sněhem a o křivkách, které jsou jediné vidět, může být uchopena jako boj a ten zas může ústit v křehké příměří. Když zapnu ještě další pomocné podprocesory a paměťové moduly, vytáhnu z tvé tvorby motiv ženy, který je možné vidět na tolika místech, že příměří může být skoro automaticky příměří mezi mužem a ženou. Ne že by mě to někam moc dostávalo. Zkrátka nevidím boj, mám ho sice v prstě, ale nechce se mi ho cucat. Hranice s jistotou ok, ta zapadá docela bez problémů, sněhová pokrývka je hranice mezi "důvody" a "příznaky". Klidně i křehká, i když mi to přijde lehce nepřípadné ve spojitosti se sněhem, tahá to do básně expresi, která tam nepatří, ale to je detail. Ale to příměří v sousedství dělá i z tohoto slabé místo. Zkráceně řečeno ten konec se dá intepretovat v souladu s básní, ale ne elegantně. Ber to jako dobrosrdečnou snahu z tvé jinak výborné básně vymáčknout nějakou slabinu. Velmi oceňuji, jak jsi dokázal postavit báseň z myšlenek, z tezí. taky se o to snažím. A vím, že seš na gnómy, jak tomu s oblibou říkávaš, naprosto vysazený. Asi právě proto, že máš představu o tom, jak by se s nimi mělo pracovat dokonale. Aneb nejvíc nás dráždí to, co je nám podobné.