Crboli

„Fujtajxl, co mě to vzbudilo?“ Mžourám na budíka - půlnoc. „Tak! Už je to tady! Teď musím neprodleně vysypat z hlavy násobilku sedmi. Nebo odrecitovat vyjmenovaná slova po bé, jako když bičem mrská? Šmankote, aby to tak byl chemikář Crha! Honem, jak to jenom... Ný-natý-itý-ičitý...“

Na zlomek vteřiny se celý pokoj rozsvítil a vzápětí zaburácel ohlušující hrom.

„Ečný-ičný... Mordyje! Tak-ový kravál! To je istý, že už ičelý do rána nezaberu.“

Sama od sebe se zapnula televize. Patrně obnovili výpadek proudu. Vím, že v takových případech se spotřebiče chovají poněkud svéhlavě, ale vyděsilo mě to natolik, že jsem musel šok neutralizovat klobásou a dvěma plátky tlačenky. Navraceje se z kuchyně, zaslechl jsem televizní zprávu:
Troubky na Přerovsku jsou ze sedmdesáti procent zatopené, lidé jsou postupně evakuováni. Na pomoc hasičům míří armáda. V dalších místech Moravskoslezského kraje hladiny řek opět stoupají. Pršet má podle předpovědi až do zítřka.

„Ajaj,“ pomyslel jsem si, vypínaje přijímač, „to budu muset navštívit strejdu z Hané, jestli ho to taky nespláchlo.“ A vytrvalé staccato dešťových kapek uvrhlo mě zpět do náruče Morfeovy.

                                                       ~~~

„Keho to sem zas čerti nesó? No ja, deť ož... Do řeti! Eště se přerazim o metlo! Deť ož letim!“

„Dobré odpoledne přeju...“

„Ja, to seš te? Co rabloješ te figoro, copak hoři? Poď do seknice a pozaviré, tahne.“

„Tak jak je, strejdo? Neodnesla vám voda hospodářství?“

„Co prdoliš hlópote? Jaká voda? Tož, akorát včerá k vičeró bleske migale fest, hrome hrbócele a větr v komině piskal jak derviš hadom; no ale žádny boži dopoštěni. Šak aji gdebe - nejak belo, nejak bode. Eště nigdá nebelo, abe nejak nebelo! Kvulevá temo ses nemosel kodrcat lán světa.“

„No jo, když vy nemáte ani ten telefon, aby člověk mohl občas brnknout...“

„Běž do řeti aji s telefónama, furt! Ve mladi ož neomite snaď ani psat. Če omite?“

„Omite? To je japonsky?“

„Né, to je hanácke, te Jane s gipsovó hlavó! To je všecko z teho, že všeci mlovijó po panske a nad hanáčtěnó se ošklibajó, če ji ož ani nerozomijó. Dáš si králika?“ strčil mi pod nos brutvan, jenž budil dojem, že po dlouhá léta sloužil k rozehřívání asfaltu.

„Králíka? Určitě to není kocour? Nikde jsem ho tady neviděl,“ rozhlížím se.

„Běž do pate, te hajdaláko! Já tě dám mlato, žes to neviděl!“

„Ani tchoř?“ nasál jsem pronikavě štiplavý odér.

„Ocapluj si keto a neoštaruj se nad tym! V loňskym předkole sótěže O zlaté tvargl bel muj recept zvolené za drohé nélepči! Králik v Loštěckym žopano! Okaž, já tě to ohřejo,“ škrtl strýc nad sporákem a přistrčil nádobu k plotýnce. V pekáči vypuklo spontánní flambování.
„A kruci! To je némlich to samy, jak okazovale minoté tédeň v tem pořado o číňanské kocheni!“

„Takže, televize vám funguje? To jste určitě viděl, jak včera povodeň zaplavila celé Troubky!“

„Tož pravdaže viděl! Ale nic se nebuj, šak Tróbečáci só take Hanáci, ti ož si poradijó.

To néni jak, takovéch meslim osm let temo bode, sem kókal na jakóse prčovni reportáž v televize, jak ti pobóchani Pražáci slavně vzdorovale obrovském záplavám, vlnám, hromum a bleskum. Jak všecko dokola zachraňovale, s nasazenim ževota se vrhale po kotnike do vode a hrdinně lomile rokama, neohroženě bědovale a odatně nadávale dyšťo s bečem na krajičko!

To me, Hanáci, sme z jinyho těsta!
Na Hané je to, senko, jak v nebičko na krajo, ale gdež tajó snihe o Drahan, aji ta Hlóčela se rozleje po celym šerokym okoli. Tym pádem se přeházivajó ruzny připade, kery okazojó, jak só Hanáci nejenom srdečni ledi, ale take odvážni, pracoviti, špóroviti a nésó žádny měkkote.

To jednó, gdež bela Hlóčela z jara jaksepatři rozletá, v tem momentě, co přestalo crbolet a velezlo slonečko, ož sem to nemuhl vedržet, lapět furt na řeti jak hrča na bakoli, tož sem se zebral, že pudo k Macharáčkum na pivo. Po cestě hledim na to vodo, jak se vali okolo křéba polama. Plavale v tym pródo otypke sláme, take pséči bóda, kos plota, aji cely strome. Nic bech za to nedal, že sem k posledko zmerčel na jednym tem onášenym stromo posed aji s meslevcem na čihané.
Tož bať! No nezhlidé, te haťapo, já bech tě přece nevalel, kdebe to nebelo notny!
To všecko zebrala voda neščastnymo ledo a nesla to včel do mořa.
Měl sem z teho naděleni očeska dočesta vevaleny, kdež najednó vizo, jak plave dule vodó klobók. Vepadal eště jak nové, pěkné, trocho omaštěné, tož se dobře držel na vodě. Ož sem letoval, že néso bliž, že bech si ho chetl. Najednó se milé klobók zastavil, chvilko se tam točel a zničehonic plave proti pródo, rovnočko, jak podlivá linyjáro! Oplaval pěkné kos, zastavil se, znova se zakrótil a plaval dule po pródo. A zas do vrcho, a zas dule!

Čočel sem na te kózla jak žaba z kéške. Bel sem tak vedivočené, že sem div nedal na modleni a začal přeméšlet odkáď do, kdo so a kde směřojo. V tem mě svitlo, že do hospode, a tož daja do ket, otěkal sem k dědině. Doběhna do hospode, hneď  křečim na hospodskyho ať se de take kóknót na te zázrake!
Hospodské Macharáček ale bel ož starši a rozvážné pantáta, jak me Hanáci omime bet. Dotočel nachestané krigl, vetahl z čoně viržinko a pravi:
Ále hovno zázrak! Přešil sem odpoledňa Jarin Cófalu, nervózni jak sáňke v litě, poročel si štere režny, rechlo jich veglgal,  nasadil klobók a zařval na celó hospodo - povodeň nepovodeň, je Řehořa, do orat! A šil.
Z teho vidiš, že me sme me, a me se nedáme!“