Z těžce intimního deňýčku III.

Ve druhé třídě jsem se znovu zamilovala. Když jsem po prázdninách vplula do třídy, okamžitě mne zaujal jeden velkookatý blonďáček. Rázem jsem zapomněla na prekérní situaci, která mne připravila o první lásku, a začala jsem ho fixovat svým zrakem. Objekt mého zájmu se jmenoval Vedral. Snad proto se okamžitě vedral do mého srdéčka a pevně se tam usalašil.

Nemohlo mu ujít, že jsem po něm během vyučování pokukovala.

"Ty jsi z toho novýho sídliště?" otázal se mne jednoho dne o velké přestávce a krásně se zazubil. Dnes by po něm zcela jistě skočil každý reklamní agent zabývající se propagací zubní pasty, případně žvýkací gumy.

Přikývla jsem a opatrně jsem opětovala úsměv. Na rozdíl od něho jsem neměla co ukazovat, anébrž jsem si o prázdninách odstranila viklající se řezáky. Místo nich jsem v tu chvíli měla dva polozuby a jeden čtvrtzub. Poslední řezák hodlal brzy emigrovat z mých úst, proto občas zaujímal nepřirozenou polohu.

"Já bydlim v Karlíně a jmenuju se Honza," pravil Jeníček a znovu se nádherně zatlemil. Tím naše první (a zároveň i poslední) konverzace skončila, jelikož jsem nebyla schopná ze sebe vypravit ani hlásku. Jenom jsem pokývala kebulí a přitom jsem cítila, že do mých tváří vpochodovala rudá barva.

Nadále jsem ho však během vyučování i přestávek bombardovala láskyplnými pohledy. Nebyly však opětovány. Začal se věnovat spolužačce Zdence, kterou jeho velké modré oči taktéž okouzlily.

O několik týdnů později měl Honza za pomoci spolužáka odnést do rohu tělocvičny lavice, na nichž jsme předtím cvičili. Kluci se dali do uklízení a přitom blbli. Snad proto zůstal ukazováček mého oblíbence mezi lavicí a švédskou bednou tak nešťastně, že bylo nutné neprodleně přivolat paní Vedralovou, aby plačícího synka odvedla s krvácejícím a nateklým prstem k lékaři.

Druhý den se moje tajná láska dostavila do školy se sádrou na ruce. Trpěla jsem. Když jsem zjistila, že ho Zdenka byla doma navštívit, prožívala jsem muka. Nezbylo mi nic jiného, než se odláskovat a věnovat své zmučené srdéčko jinému.

Sídliště pomalu rostlo a do novotou vonících paneláků se stěhovali nájemníci. Po prázdninách jsme usedli do lavic v nové škole, neboť staré pavilóny byly během letních měsíců zbourány. Žáci (mezi nimi i Vedral), kteří nebydleli na Invalidovně, začali chodit do základní školy na Lyčkově náměstí. Místo nich se ve třídě objevilo mnoho nových tváří.

Nejvíc se mi líbil Jirka Lasovský. S ním přišla do třídy i Eva, Jirkovo dvojče. Zatímco s ním šili všichni čerti, Eva byla pravým opakem, klidná a téměř tichá dívčina.

Jíra brzy seděl sám, neboť často během vyučování nenuceně konverzoval s vedle sedícím spolužákem. Jen občas k němu byli za trest posazeni zlobivci. I o přestávkách byl nepřehlédnutelný. Byl zkrátka a dobře kapku živější, takže ho třídní učitelka Zimová, korpulentní, tehdy zhruba čtyřicetiletá dáma, nazývala grázlem a pravidelně po něm požadovala žákovskou knížku.

Na Jirku dokonce nezabíraly ani její zvláštní výchovné metody, díky nimž zřejmě obdržela o dva roky později titul vzorná učitelka. Maminky nám musely ušít pytlík o rozměrech cca 20 x 20 cm a napěchovat ho tvrdým hrachem. Při hodinách tělocviku jsme si s ním pohazovali. Daleko častěji však na něm museli zlobiví žáci klečet, aby trošku zkrotli. Navíc paní učitelka s neskrývanou radostí hladila naše zadní partie či dlaně ukazovátkem, které jinak vůbec nepoužívala, či nám vlepila nějaký ten záhlavec.

Jirka přesto řádil dál. A vůbec si mne nevšímal, což mne štvalo. Proto jsem se jednou během hodiny zpěvu zadásnila do krajíce chleba s máslem. Nemohu tvrdit, že jsem se zahryzla, neboť jsem zdárně pokračovala v odstraňování kývajících se mléčňáků a v ústech jsem měla víc mezer než zubů. A tak jsem nepříliš zdatně žvýkala do rytmu národní písně a domnívala se, že by mne mohla Zimová za trest posadit vedle mé tajné lásky. Když jsem udásnila další sousto zjistila jsem, že zůstal v krajíci zapíchnutý špičák, o jehož vyškubnutí jsem se o přestávce marně snažila. Právě jsem se ho chystala vytáhnout a pečlivě uschovat, když mne Zimová udeřila svým zrakem.

"Motyko, ty nezpíváš, ty žereš!" zaječela na celou třídu a vyskočila ze židle tak prudce, že její špeky ještě pár vteřin silně vibrovaly. Doběhla ke mně, vlepila mi pohlavek a zbytek svačiny vhodila do koše. "Vem si pytlík a vstaň," poručila mi.

"Já jsem ho zapomněla doma," zašeptala jsem se slzami v očích.

"Lasovský," vyštěkla učitelka a otočila se k Jirkovi.

"Sláva, konečně budu sedět s ním!" proběhlo mi hlavou.

"Lasovský, okamžitě dej Motyčkový svůj pytlík," řekla k mému zklamání Zimnice silným hlasem.

Když tak učinil, naklusala jsem k umyvadlu, kde jsem klečela dokud nezazvonilo. Navíc jsem musela sólově zazpívat písničku, během níž jsem byla odhalena. Ještě dnes mnou cloumají nepříjemné pocity a vzpomenu si na otlačená kolena, jakmile někdo zanotuje komáři se ženili, bzum, bzum, ženili.

Učitelka mne k Jirkovi neposadila. Potrestala mne dlouhým zápisem do žákovské knížky, za který mě mí stvořitelé odměnili výpraskem, neboť se dozvěděli, že nedávám při vyučování pozor, neustále něco zapomínám, odmlouvám a jsem drzá. Nebyla to (kromě zapomenutého pytlíku) pravda, avšak rodiče nenapadlo, že by si kantorka vymýšlela. O to více byli překvapeni, když mi Zimnice v páté třídě spolu s pololetním vysvědčením slavnostně předala diplom za snahu, dobré chování a prospěch. Maminka se proto během třídní schůzky opatrně dotázala, zda se paní učitelka náhodou nespletla.

"Nespletla, tu poznámku jsem Ivaně tenkrát dala z výchovnejch důvodů," opáčila vzorná učitelka. "Vaše dcera je celou dobu, co ji učím, velice slušná a hodná. Ale byla málo snaživá, víte. A teď se snaží daleko víc, takže to svůj účel splnilo," dodala a dala mé rodičce jasně najevo, že už nehodlá o lehce vousatém zápisu v žákovské knížce dál diskutovat.

Ale vraťme se k mé lásce. Jirku jsem již po oné nepříjemné události nemilovala. Když jsem mu totiž o přestávce vracela pytlík, nepolitoval mne, jak jsem ve skrytu duše očekávala, naopak se lehce pochechtával. Asi ho potěšilo, že nemusel v rohu třídy trpět sám.

Po dvou neopětovaných láskách jsem se rozhodla, že se už nikdy v životě nezamiluji, jelikož jsou chlapi pacholci. Vydrželo mi to až do sedmé třídy, kdy jsem se nečekaně sblížila se spolužákem Boubínem.

Nosil delší vlasy, jimž dominovala obří patka zakrývající oči, a odmítal se (jako jediný kluk ve třídě) nechat ostříhat. Tvrdil, že jeho rodina žije na hranici chudoby, a tak nemají na holiče. Měl možná pravdu. Tondův tatínek byl akademický malíř. Často žehlil synovy školní průšvihy zátiším s květinami či vkusně vyvedenou krajinkou. Maminka kdesi pobíhala s hadrem a smetákem.

Tonda byl samorost, který se moc dobře neučil, avšak vysoce čněl nad ostatní spolužáky svými netradičními aktivitami, které neunikly mému bystrému oku. Například si stříhal nehty kapesním nožíkem.

"Hele, to takhle vopatrně vodkrojíš a nemusíš s sebou tahat nůžky," pravil, když jsme spolu seděli o velké přestávce na zábradlí před školním pavilonem a okamžitě mi názorně předvedl, jak se to dělá.

Doma jsem se ho pokusila napodobit. Spolu s nehtem jsem si však ukrojila i kus prsteníčku. Došla jsem k závěru, že je Toníček bystrý a šikovný hoch, s nímž bych měla navázat bližší kontakt.

Zřejmě jsem mu i já byla sympatická, a tak jsme spolu velmi trávili přestávky a Tonda mne občas doprovázel domů. Jednoho dne mi tajuplně pošpital, že se chystá se spolužákem Janebou na dlouhou cestu.

"Balíme spacáky a mizíme do Rakouska. Tady je to na hovno. Nechceš jet s náma?" zeptal se mne.

"Ne," řekla jsem po kratší úvaze, "naši by mě asi nepustili."

"Ty vole," opáčil Tonda, "to neni žádnej vejlet, to je naprosto legální emigrace!"

"Jak se chcete dostat přes hranice?" zajímala jsem se.

"Normálně, vole," odvětil Tóňa a podrbal se za uchem. "Viděla jsi Krále Šumavy? V Bratislavě přeplaveme Dunaj. Koukali jsme se s Janebou na mapu, do Vídně je to z Bratislavy pár cenťáků. Teda jako na tý mapě, víš. Hlavně to nikomu nevyžvaň, nebo tě zabiju!"

Svůj slib jsem splnila, i když jsem měla Tondovi za zlé, že mě navždy opouští. Mlčela jsem jako hrob i tehdy, když se v naší třídě objevili policajti a ptali se, kdy jsme naposledy viděli čerstvě pohřešované spolužáky Boubína a Janebu a zda náhodou nevíme, kde by mohli být.

Neúspěšní emigramti se objevili ve třídě hned druhý den. O přestávce mi Tonda barvitě líčil podrobnosti útěku.

Z Prahy vyrazili hned po návratu ze školy. Pěšky. S sebou měli nepříliš podrobnou mapu ČSSR, ale doufali, že za pomoci kompasu se brzy dostanou přes hranice. Kousek za Prahou je začaly bolet nohy, proto začali mávat na projíždějící auta. Řidiči, který jim zastavil, tvrdili, že jedou za babičkou do Bratislavy.

"Tak sedejte, vezmu vás před Vlašim, pak si stopnete něco dalšího," pravil ten dobrý muž.

"To už dojdeme pěšky, dyť je to kousek," odvětil radostně nepříliš pilný student Janeba a nasoukal se na zadní sedadlo.

V jedné z vesnic u Vlašimi se rozloučili s řidičem a chvíli se potáceli okreskou směrem, který jim ukazoval kompas. Za pár minut se však značně zešeřilo, zamířili tudíž k obřímu stohu slámy, rýsujícím se na obzoru. Ve stohu vytvořili dostatečně velký otvor, v němž se dalo pohodlně přespat.

Jakmile ráno otevřel Toníček ospalkami zalepené očko, zalovil v batůžku a zapálil si jeden z doutníků, který šlohnul svému otci.

"Ty vole, poď ven, nebo to tu eště podpálíme," strachoval se Janeba.

"Venku by nás viděli, takhle si nás nikdo nevšimne," oponoval mu Tonda a vypustil pár povedených nikotinových koleček.

A tak, zakutáni v hoře slámy, oba uprchlíci vesele čudili a netušili, že budou brzy dopadeni. Tou dobou totiž na nedaleké silnici zuřivě šlapal do pedálů bystrý zemědělec z místního JZD. Jeho zrak čirou náhodou spočinul na stohu, z něhož stoupal dým. Zemědělec se domníval, že se stoh samovznítil, rychle dojel k nejbližšímu telefonu a přivolal hasiče. Ti neúspěšné emigranty zadrželi a předali policajtům.

"A co vaši? Dostal jsi na budku?" vyzvídala jsem.

Toníček smutně pokýval hlavou. "Jo. Fotr mi dal do držky, protože dneska nes do ředitelny krajinu, na kterou měl kupce. Teď to bude muset namalovat ještě jednou."

V roce 1968, po invazi spojeneckých vojsk, celá Boubínovic rodina emigrovala. Tentokrát Tonda do Rakouska doputoval bez problémů. Nejspíš proto, že cestou nečadili ve stohu.

Časem jsem na Tóňu zapomněla a věnovala jsem své srdéčko Frantovi Válkovi. Byl sice o hlavu menší, ale tenkrát mi to nevadilo. Imponovalo mi na něm, že nemlátil holky. Ostatně, ani nám ubližovat nemohl. Všechny jsme ho totiž přepraly. Ač jsem mu zcela jasně dávala najevo, že je mužem mého srdce, nijak nereagoval. Přestala jsem tudíž jednoho dne vyvíjet sbližovací aktivity a byla jsem mezi těmi, kdož mu tvrdili, že v dobovém hitu se nezpívá válka je vůl, nýbrž Válka je vůl.

Fanoušek na všechny baby kašlal a chlípně pokukoval pouze po Lence eF, která byla již v šesté třídě silně hrudníčkově vyvinuta. V deváté třídě, na školním lyžařském výcviku, svoje vnady dokonce komerčně využila. Vylepšovala si kapesné tím, že po večerce přijímala na pokoji mutující spolužáky a za korunu jim ukazovala ňadra. Odsuzovala jsem ji, neboť jsem neměla co odhalovat, takže moje portmonka, na rozdíl od té její, brzy zela prázdnotou. Navíc jsem nechápala, proč za nízký peníz chodí Lenku očumovat i naše spolužačka Jaruška.

Téměř plochým hrudním košíčkem, jímž jsem ke svému zármutku ve svých patnácti letech disponovala, jsem dospívající hochy neokouzlila. Výjimkou byl jakýsi Lavička, který mi v deváté třídě při hodině kreslení vbodl kružítko do hýždě tak nečekaně, že jsem si právě dokončený akvarel zobrazující cyklistický závod polila špinavou vodou z kelímku, v němž jsem smáčela štětec.

"Co děláš, ty debile?!" zvolala jsem naštvaně a čistým kapesníčkem jsem se snažila zachránit svoje veledílo.

Lavička pokrčil rameny a pravil: "Sem chtěl, abys věděla, že se mi líbíš, vole."

Na jeho netypické vyznání lásky jsem vůbec nereagovala, anébrž se mi líbili jiní chlapci. Ty však nijak nepřitahovalo mé líně se vyvíjející fyzično. Pevně jsem se proto rozhodla, že si najdu chlapce na střední škole. Bláhově jsem se domnívala, že je ekonomka, na niž jsem mířila, hochy přímo zasypána...