Pan farář

Pan farář si sundal z obličeje Životopisy svatých. Chtěl si po obědě přečíst něco o Donu Boscovi. Skutečně nepředpokládal, že při tom usne. V rychlosti tedy dočetl stránku o životě dotyčného světce. Pak vstal z postele a šel si do kuchyně uvařit čaj. Předchozí den si dlouho do noci připravoval kázání. Chtěl mít vše připravené, ač neděle bude až zítra. V noci se moc nevyspal. Jeho postel neměla matrace. Odpíral si pohodlí, aby tak pomohl duším v očistci.

Popíjel bylinkový čaj a pročítal při tom římskokatolický časopis Světlo. Nemohl se však soustředit. Odtrhl tedy zrak od zmíněné tiskoviny a rozhlédl se kolem. Něco bylo v nepořádku, ale nedokázal najít žádnou příčinu. Postupně použil všechny smysly. Nic podezřelého neviděl. Kopřivový čaj s medem a citrónem byl v pořádku. Nikde nic nezapáchalo a židle byla dostatečně pohodlná...

 Pak si všiml neobvyklého hluku. Přistoupil tedy k oknu a otevřel ho. Dvě děti ze sousedství mu kradly třešně a hádaly se, kdo má právo sedět na větvích přivrácených k jihu, kde bylo ovoce nejvíce vyzrálé.

Byl pouze v trenýrkách. Na faře bydlel sám a tak si to mohl dovolit. Rychlým krokem došel ke skříni, navlékl na sebe sutanu a připevnil kolárek. Pak vyběhl na zahradu. Starší z obou dítek seskočilo ze stromu a začalo zdrhat. Mladší už tak hbité nebylo. Chytil je tedy za zátylek, vyzdvihl zhruba půl metru nad zem a začal se za ně modlit. Dítko, jak bylo rozběhlé, ještě chvíli setrvačností kmitalo nožičkama ve vzduchu.

Pak se otočil směrem k druhému, utíkajícímu. "IN NOMINE..." začal dělat znamení velkého kříže. Zlodějíček však kličkoval jak zajíc. Asi vytušil nebezpečí. Pan farář tedy napřáhl ruku, dvěma prsty udělal ve vzduchu malý křížek a hlasitě zvolal, či spíše zařval: "Amen!" Toto požehnání ovšem minulo svůj cíl, neboť se nemá žehnat v rozrušení a levou rukou už vůbec. Požehnání prosvištělo malému darebovi nad hlavou a dopadlo neškodně do polí, která v následujícím roce přinesla nebývale bohatou úrodu.  Dítě pak přeskočilo kamennou zeď obklopující farní zahradu. Bylo mimo palebný sektor, takže nebylo možné žehnat znova. "Svatý archanděli Michaeli, kníže nebeského vojska..." začal se pan farář modlit s dlaní obrácenou k nebi. Pak si ale uvědomil, že požadovat vzdušnou podporu na cíl takto nízké bojové hodnoty by bylo pravděpodobně bezúspěšné.

Začal se tedy věnovat hříšníkovi ve své pravé ruce. Otočil ho obličejem směrem k sobě. "Z toho se musíš vyzpovídat, je ti to jasný?!" Pohled malého provinilce říkal, že ano. "Tak jdem do kostela a to teď hned!" pravil pan farář důrazně. Chvíli si pohrával s myšlenkou pomodlit se "malý exorcismus". To je ostatně povolené i laikovi. Těžkokaliberní exorcistické modlitby znal sice také, ty se však smějí používat pouze ve zvlášť závažných případech. Pochopitelně jen osobou řádně proškolenou a se souhlasem biskupa. Raději tedy postavil dítko na zem. Pro jistotu uchopil hříšníka za paži, aby mu neutekl.

Když se blížili ke kostelu, uvědomil si, že si zapomněl klíče. Naštěstí bylo otevřeno. "Svíčkové báby" se zde už od šesti od rána modlily Růženec. Slečna Klusáčková, místní kostelnice, měla klíče od bočního vchodu, takže modlícímu komandu vždy otevírala.

Vešli dovnitř. Pan farář učinil jakési sotva postřehnutelné gesto. Slečna kostelnice zamkla dveře a postavila se před ně se smetákem v ruce. Tvářila se bojovně. V mládí dělala řecko-římsko-katolický zápas a několikrát vyhrála mistrovství republiky v hodu granátem. Na svých pětašedesát let byla ve velmi dobré formě. Její bezmála dvoumetrová postava budila respekt. Dokonce i pan farář někdy raději sloužil mši svatou v ponožkách, když bylo zrovna vytřeno.

Předškolák se rozhlédl kolem sebe. Dveře byly zamčené a okna se nacházela ve výšce několika metrů. Nebylo úniku. Rezignovaně tedy zaplul do zpovědnice.

"U poslední zpovědi 's byl minulou neděli. To vim. To bylo, jak jste mi s bráchou kradli ty jahody!"

"Protože třešně ještě nebyly zralý..." špitl kajícník.

"No, to je jedno... Každopádně, teď máš za hříchy co?! Ty třešně už vim. A taky vim, že tajně kouříš. Je ti to cejtit z hadrů. Radši teď pár hodin nechoď domů, než to z tebe vyvětrá. Jinak ti nařežou... No a co dál?!"

"Lhal jsem, krad' jsem, nadával jsem..." pravil mechanicky, jak měl naučeno.

"A dál...?"

"Taky jsem plival na zem!"

"Tak už to nedělej! A dál?"

"Taky jsem před vobědem tajně ujídal kostkovej cukr..."

"To je samozřejmě hřích..." Pan farář si otevřel breviář a začal se modlit. Prakticky všechny modlitby sice už znal nazpaměť, někde si však nebyl zcela stoprocentně jistý... Mohl si to dovolit, protože dítko mělo nos na úrovni pultíku tvořícího součást zpovědnice, takže dovnitř nevidělo.

"A co ty ruce?!" neodpustil si dotaz. Pekator měl lokty opřené o onen pultík. Dlaně měl zbožně sepnuté vysoko nad hlavou...

"A jó..." Malý mizera tedy přesunul své sepnuté ruce do úrovně hrudníku...

"A co tam máš dalšího...?" zeptal se pan farář bezmyšlenkovitě, jako asi tisíckrát předtím. I nadále hleděl do breviáře. Skutečně ho nezajímal vítěz soutěže "kdo dočůrá dál". Poslouchal jen na půl ucha...

"Taky jsme tenhle tejden jeli se školkou na bazén..."

"To snad ani hřích neni...?!"

" No a my jsme tam byli nahatý a já jsem se koukal na nahatý holky!"

"DEO GRATIAS!" uklouzlo panu farářovi.

"No a mně se ty holky líbily!"

"GLORIA IN EXCELSIS DEO!" Konečně někdo normální... Pak zaregistroval naivní dětský pohled plný otazníků. "Že je to prostě špatný!" Pak se opět zahleděl do breviáře. Dítko se vyzpovídalo naprosto ze všeho. Kdyby znalo ten pojem, zřejmě by se přiznalo i k aktivní účasti na holocaustu...

"A je to všechno?!" zeptal se pan farář po minutě ticha.

"Asi všechno..."

"Za trest se musíš pomodlit... " Pan farář pozvedl ruku zaťatou v pěst nad svojí hlavu. "No, minimálně..." hrozivě vztyčil svůj ukazovák.

Předškolák hlavu naopak sklopil. Byla v něm malá dušička. Těch několik vteřin se zdálo být nekonečných...

Pak ruka pana faráře poněkud poklesla. "Jednou Otčenáš a jednou Zdrávas... To umíš ne?"

"To umim, no...!"

"EGO TE ABSOLVO!"

"Cože...?"

"Že mi nemáš krást třešně, vole!!!"