Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seU tunelu
22. 11. 2011
33
44
2558
Autor
avox
Vlaky byly odjakživa jeho láska. Už jako dítě sedával na nádraží, okouzleně sledoval lidi nastupující do vlaků, představoval si, kam asi jedou, a snil, že jednou taky takhle nastoupí a pojede… Ne. Ještě mnohem víc obdivoval hlučné průvodčí s trubkami a mužně vypadající strojvůdce, kteří s takovou lehkostí ovládali ty nádherné mašiny. Ano, nebude z něj cestující, on bude ten, koho bude vlak poslouchat, on bude ten, kdo bude rozhodovat kdy zpomalit, kdy přidat nebo docela zastavit, on bude před přejezdem spouštět houkačku a usmívat se z okna svého stanoviště na auta poslušně stojící před přejezdem!
Občas se stalo, že si některý z těch veselých chlapíků všimnul jeho žádostivého pohledu a vzal jej do kabiny, občas se svezl až do stanice, kde vlaky křižovaly, tam jej fíra svěřil kolegovi z protijedoucího vlaku, aby jej dopravil zase zpátky. Znal je brzy všechny jmény, ale stále je oslovoval uctivě – pane Tondo, pane Honzo, pane Františku… a o vlacích si pamatoval všechno, co mu řekli - od významu všech těch čísel na bocích strojů i vagonů, až po přezdívky jednotlivých typů mašin. Naučil se číst všechny návěsti a předzvěsti a sledovat značky o stoupání nebo klesání trati. Neznal větší štěstí, než když mu dovolili stoupnout si k panelu, vzít do ruky páku a řídit, zpomalovat a houkat před přejezdem, zastavit na zastávce přesně před nabílenou tabulí. V celém těle cítil, jak je s mašinou spojen a on je ten, koho ten nádherný stroj poslouchá! Od svých deseti let věděl, čím bude a že bude dobrý…
Osud někdy dovede uštědřit opravdu krutou ránu. Stalo se, s čím nikdo nepočítal – dorostový lékař konstatoval slabší zrak, ne moc, ale dost na to, že stát se strojvůdcem nepřicházelo do úvahy. Jen kdo ví, jaké to je, když se člověku najednou zhroutí svět, pochopí… Můžete říct, že jeden dětský sen ještě není celý svět, ale řekněte to takovému klukovi!
Musel pryč, nikoho nechtěl vidět, nechtěl žít…Rozběhl se, jak jinak, než po kolejích, po té trati, kterou tolikrát projel, až už ji znal nazpaměť. Přeskakoval z pražce na pražec, máchal rukama, jako pták chystající se vzlétnout, dál a dál, až do úplného otupění. Tam, kde koleje vedly poměrně hlubokým úvozem, na levé straně svah porostlý drobným křovím, na pravé straně vysoká tráva a tři vzrostlé smrky, za nimiž se trať stáčela do zatáčky, tam potkal svůj osud… Co bylo dřív, kamínek na pražci, po němž mu ujela noha, nebo sílící zvuk motoru, který se v poslední chvíli přece jen vedral do otupělého mozku a probudil pud sebezáchovy? Upadl jak dlouhý, tak široký mezi koleje a odevzdaně zůstal ležet - nebyl čas se zvednout a i kdyby, tady nebylo kam uskočit. Ležel, tiskl obličej do kamenů mezi pražci, snad ani nedýchal, jen se neovladatelně třásl po celém těle, než nad ním přerachotila mašina a dva vlečňáky. Snad byl osud přece jen dostatečně nasycený, anebo šlo o jeho další škodolibost, ale nežádal si jeho smrt.
Vrátil se domů pozdě večer, špinavý, zamlklý, ale smířený. Zanevřel na lidi, jen vlaky miloval stále. Pro tu lásku odmávnul střední školu a šel do učiliště. Stal se nejdřív posunovačem, později hradlařem. Nastěhoval se do strážního domku u jednoho poměrně frekventovaného železničního přejezdu a svědomitě plnil všechny své povinnosti, dokud jej automatizace zabezpečovacího systému nepřipravila o místo. Domek mu nechali, stal se pochůzkářem, za každého počasí denně bedlivě prochází svůj úsek. Občas se zastaví, když ucítí chvění kolejí, podívá se na hodinky, souhlasně kývne hlavou a ustoupí z tratě na pěšinu.
Potkali jsme se, když jsem u tunelu poblíž Ošelína, cestou na potlach trhala první voňavé jahůdky trávničky. Projíždějící rychlík zmizel v tunelu. Stoupla jsem si na koleje a vnímala slábnoucí chvění, které zvolna prostupovalo mé tělo. Nevím, jestli se ten příběh opravdu stal, jen dávám dál tak, jak mi jej před mnoha lety vyprávěl jeden pochůzkář…
44 názorů
Pěkné.
A mě docela blízké. Horší zrak rozhodl, že štrojvůdsce také nebudu.
Jen jsem to nebral tak fatálně a našel jsem si jinou cestu.
Hrdina konečně také...
:-)
ale ne... já jenm že lidí je dost, jen na práci málo :-))
musím k tobě nakouknout
Je zajímavé, že někdy jediná věta, nebo třeba jen slovo, probudí nějakou hluboko zasunutou vzpomínku a po letech ji člověk najednou vnímá úplně jinak, objeví třeba nové souvislosti... psal jsi někdy o svých kolejových snech?
Ano, také jsem kdysi doučoval chlapce, který chtěl být strojvůdcem a počet jeho dioptrií byl větší než malý.
Proč to vlastně poznamenávám? Kromě výtahových snů jsem sklízívával i hojnost snů kolejových: tramvaje jsem (s hrůzou) řídil (vždy jinam, než byli cestující zvyklí), vlaky mi ujížděly, pořád mě zdržovala moje mnohá zavazadla.
Možná, že je ta tvá povídka i o tom?
s těma očima jsi mi připomněla tátu, taky chtěl být fírou, ale měl problémy s barvama, tak dělal jenom v depu ..
Můj syn to měl podobné, naštěstí se mi povedlo včas jej přesvědčit, že je dobré nalézt seberealizaci v jiném povolání a mít vedle toho mašinky, jako krásného koníčka. Díky :-))
veľmi zručne napísané, aj keby príbeh nebol strhujúci, zaujmeš čitateľa, rozhodne nenudíš *
príbeh navlas podobný bratovi mojej kamarátky - Edovi, pre slabý zrak nemohol byť strojvodca, snažil sa uspokojiť s inou prácou na železnici, napriek tomu, sklamanie z nesplneného sna z neho vo veľmi mladom veku urobilo invalidného dôchodcu, jeho psychika to nezvládla
Sebastiana
26. 11. 2011
Záměr? Asi žádný. Jen jsem si na něj vzpomněla. Ve své době pro mne význam měl, ale to už jsem zmínila výše. Dík za komentář :-)
Není mi sice úplně jasný záměr tohohle krátkého textu, ale napsán je strhujícím způsobem. Tip.
No já to myslela tak, že nic se neděje náhodou, naše životy maji režiséra. A ve tvém případě bych to zrovna řekla
:-) Moc pěkný příběh i s tím dodatkem.
aleš-novák
24. 11. 2011
:-) nerada mám "samozřejmě" pravdu, ale pořád dělám všechno pro to, abych ji měla, jsem na hlavu
no vlezla jsem sem proto, že se mi líbí blobounkova odpověď
Taky mám rád vlaky, napsal jsem na to téma i básničku, která začínala:
Vždyť šikovný to vždycky býval kluk
i ve škole celkem dobré známky měl,
však stal se z něho pouze koloťuk
co kolem vlaků denně procházel
Tady je to ale o něčem jiném...
***
avox, moc hezký příběh a škoda jednoho klučičího snu... Dnes by řídil pendolíno:-)))
blboun nejapný
23. 11. 2011
Alegna - máš samozřejmě pravdu
blbounku - a kde? leda by ses vloupal na můj HD :-))
Diana - taky nevěřím na náhody, ale ony se přece stávají :-)
Můrečko, díky
blboun nejapný
23. 11. 2011
pěkné čtení o příběhu ze života
nevím, jestli to byla náhoda, většinou záleží na nás, co si z takových příběhů vezmeme
Děkuji za čtení, komentáře i tipy. Ten příběh jsem vyslechla, když mi bylo sotva dvacet. Když mi bylo něco přes třicet, začal se znovu odvíjet v mé rodině. Prožila jsem se synem tu touhu i to strašlivé zklamání, ale byla jsem připravena... Byla to náhoda? :-))
Květoň Zahájský
23. 11. 2011
Moc krásně napsáno. ***
Každý by měl dělat práci, která ho baví, kterou má rád.
vážně moc hezký a dojemný příběh, Marvin bude mít radost, on dával zadání, můžu mu to sdílnout? a já sama taky znám chlapy, které vlaky od dětství fascinujou jako nic jinýho, i když jsou to třeba vysokoškoláci