Afrika jedna

Našel jsem tuhle v dopisní schránce obal od čokoládové tyčinky Mars. Pak ještě nabídku výhodné finanční půjčky, mimořádně objemnou kolekci letáků lidových nákupen a taky pohlednici s velbloudem. Z Afriky. Z Afriky? Hergot, koho já znám v Africe? Akorát toho, no... Nelsona Mandelu. Ten ale nejspíš nezná mě, že, tak proč mi posílá...

Ále, kdepak Nelson. Strejda Cyril! Píše:
Hromado pěknéch pozdravu z expedice do Marokánské póště zasilá stréc Křópalu. Tož pěkny to tade majó, jenom co je pravda. Šak, přenda dom, všecko tě to jaksepatři povekládám.
Nu co, stejně jsem se k němu chystal, tak proč to neuspíšit, že.
Nadešel víkend a jelo se.

                                                                    ><

„Běž do pate s dobrym dněm. Co to plkáš? Snaď - salám alejkum, né?

Tes sebó ale hodil, senko, ani sem tě tak skoro nečekal. Oprdel se toť na legátě, dáš si na ovitáni čajo! Pravyho berberskyho, akorát sem postavil. Já tě pak veléčim celó to histório s tó vépravó do Afrike, nic se nebuj,“ usadil mě strýček přívalem slov a s lišáckým úsměvem počal z tepané kovové konvice nalévat čaj do cukřenky a zase zpět, aby se vonící mok patřičně osladil a ochladil. Tuto proceduru obřadně opakoval asi pětkrát. Pak z půlmetrové výšky naplnil nápojem dva velké panáky, o kterých jsem tajně doufal, že jsou na slivovici.

„Co vás to napadlo, strejdo? V životě jste nebyl dál než v Prostějově na dožínkách - a teď  Maroko? Jak jste se tam dostal?“

„Tož te se veptáváš jak hlópé! Normálně. Vedáš se směrem na jihozápad a za Kostelcem ohneš do prava.“

„Eee?“

„Nebeť nedočkavé a poslóché:

Všecko to začlo minoté měsic, kdež se Tónkovi Veslóželovymo narodil senek.
To se rozomi, že se slavilo velece. Tož prvni sen se mosi pořádně zapit, abe bel zdravé, no né? Meslim, že ten malé Tonik do smrti nezastoná, protože dědina bela ráno od hasičárne až po mlén celá doblotá. Ale hneď odpoledňa se spostil leják, tož to spláchl. Šak na ten dyšť eště řada donde.
Aji já sem bel ráno z teho celé maródné! Skotečně. Najednó se mě zamotala paleca a já prásk sebó nazpátek do lužka pod dochno. Srdce romplovalo a bobnovalo, jak kdež prodávajó obecni hospodo, décháni belo krátky a v boko pcháni. Zle a zle! Jož sem viděl v docho, jak mě vezó pod drn!“

„Strejdo, vy zase básníte, že? Kdo má v pití větší trénink než vy?“

„Tož kapko sem si předal, já se nezpirám, ale žabe v břocho, to sem měl, to zas ja!
No a v tem se rozletijó dveřeska a v nich novopečené tatik Tónek Veslóželu. A hneď sposti: Stréco, co lapite doma a čočite z okna? Čekáte, ešle se neco nestane? No stane, ale ve o teho nebodete! Tož hópnite na nohe, kocovina se mosi rozhébat, to je marny.

A potem lamentoval, jak só všeci ti mladi po včeréško zhnili jak vandrácká veš v červenco, a že me, co sme jož zaslóželi fotři, jim mosime dat na pamětnó. A že má v pláno vestópit na nébližši šteřtisicovko, abech pré jo šil dobet s nim.“

„Tak moment, strejdo, nezapomeňte řeč, ale nejbližší čtyřtisícová hora, pokud vím, je Mont Blanc. Ten leží v Alpách!“

„Te seš načesto hlópé! Náš hanácké Montblank, okolnimo světo známé jako Koséř, se přeci vepíná rovny štere tisice štere sta devatenást decimetru nad mořem! No né? Tož neplké a poslóché:

V to chvilo mě trklo, že bech se tym pádem muhl zapsat do dějen. Že bech velehoro pokořel zákeřnó jihovéchodni stěnó po selnice od Čelechovic, jako hestorecky prvni člověk s déchacim přistrojem! Našil sem ale na huře akorát potápěčsky plótve a ten šňorchl. V tym se tě caprtá tak blbě, že mě šerpa Tónek mosel co chvila nyst na zádech, hehehe! No, ale nepředbihéme.

Tónek bel pro věc zapálené jak štodent Palach a neměl jož stáni, tož sem si zabalel do soturka to potápěčskó vébavo a take kladivko, prkynko a prubojnik o pruměro tře milimetre, to kdebech po cestě hladem a vesílenim zhobl a belo zapotřebi do opaska odělat dalši ďórko. Po obligátnim přépitko Hanáckó keselkó sme verazele na ten véšlap.

Zkraja šlo všecko dobře. Na ločenách zrále jahode a hvozdem se zbůhdarma potolovale srnci, zajici, bažanti a jiny potravine. Já sem Tónkovi vekládal stary hanácky pověstě, kery se ke Koséřo vážó. O tym okretym poklado v kameňo, zvanym Kobeli hlava, o tym záhadnym mračno, kery se jednyho dňa nad kopcem zastavilo, přečimž ostatni obláčke letěle furt pryč dál, a jak z teho mračeska padla taková mlha, že kdež si nekdo škrtl serkó, tož mosel zapálet eště jedno, abe se podival, ešle ta první vubec hoři!

Na lavce o Státniho lomo, v kerym dovčelka ledi nacházijó zkameněly potvore z pravěkyho mořa, sem si zdělal škarbale, obol te plótve a do hobe stčel šňorchl, abe bela prča. Tónek potem zas vekládal mně te mlady hanácky pověstě.

Nénovjéši legendó, keró venašil trenér orientačnich běžcu - očetel Foltýn, je ta, že na Koséřo litá krvilačná sékora koňadra, kerá dosahoje velekosti pštrosa, a ta každyho, kdo otěká pomalo, dohoni a klvne. Menované pedagóg take pré prosazoje názor, že je Koséř spící sopkó a dokazoje to tym, že v jeho okoli nežejó dočesta žádni krtci. Pré nemužó hrabat dosť hloboko, abe si nepopálele pracke.

Jak tak sedime a mudrojeme, z ničeho nic se smrklo, na mó došo, zrovinka jak v té pověsti. Tož sme eště chvilo čočele do mlhe, kerá okrévala malebny panoráma čelechovskyho kravína. Potem sme se předale k jakése skautské vépravě, kerá šla kolem, navštivit naše hanácky Píšťane - lázně Slatinice. Podlivá teho, jak všeci šmatlale, te kópele jož dozajista potřebovale. Eště se, jak na sviňo, dávalo do dyšťa. Nedbal sem hlópéch poznámek na my plótve a nasadil odvážné véraz. Temo se šťořele eště vic. Žádni veleci zálesáci to ale nebele.

Jedn pravi: Helé, tohle už je ten vrchol?

Drohé na to: Nené, to je mraveniště ty chytrej!

A třeti prdoli: Mraveniště je užitečná věc. Když povaříš trochu jehličí z mraveniště, pochopitelně i s mravenci, chutná to jako čaj Pu-erh s citronem.

Tož sem temo rozombradovi pěknočko otcovsky, šak mě znáš, mirnym hláskem domlóval: Te seš hlópé jak pompička na saně! Takové otréch! To bes pil? Já tě flákno po čoni, bodeš vidět, te Jane s gipsovó hlavó!

Pravděpodobně byste v divočině dlouho nepřežil, vy paďoure, vece ten chetrolin, kažej skaut musí vědět, že jde uvařit čaj z jehličí.

O nás zas každé paďór mosi vědět, že jehleči z tiso je jedovaty, te hajdaláko, lepl sem ho po paleci šňorchlem a měl utrum.

To jož ale přestávalo pršet a začinalo srat.
Tónek si oblikl reklamni pršiplášť podniko Gumotex. Po pár minotách ho zas veslikl se slovama: Dófám, že prezervative verábi nejaká jinši firma.
Za chvilo se mo zas odlepile podrážke značkovéch škarbalu Abibas od vietnamské obovnické korporace Nguyen Xuan Chuan. Já tě nevim, že aji to ošaceni se dnes mosi verábět instantni.

Podminke se stávale čim dál extrémňéšima. Blatisko belo řidky, lepkavy a bořelo se akorát neco málo nad kolena; nekery óseke bele ale jedna velká kalož a dostat se přes ně bez plótvi a šňorchla belo skorem nemožny!
Mladi zálesáci nám otekle a Tónek, oboté v mojéch baťuvkách šestašterecitkách, sotva odělal dva kroke dopředo, hneď štere popojel dozado. Vepadalo to, jak kdež v televize tancoje ten bilé čerňoch Jacksón. Navic bel tak často spadnoté, že se mo ani neveplatilo stávat. Celé bel tym blatem obalené, jak slípka po cegánsko.

Najednó, co čert nechtěl, štrádoje si to z kopca jakése tróba na kole. A rovnó na nás!
Dosť to klóhá, dávéte bacha, ať si nenabijete čoňo! křečim na něho tym šňorchlem a mávám plótvó. Meslim, že bech se aji oževil jako věštec, protože bel v to rano na zemi.
Odmotával si z palece zablácené šátek s lebkama a přetym se furt hlasetě představoval. Ménem mo belo podobně, jak temo našemo Zlatymo slavikovi, akorát né Karel, ale Main. Main Gott.
Tož tě vico o nás, Maine, chtěl sem mo povědět, ale vedal sem zas akorát - hu hu huuuhu.
Unglaublich! Das ist unglaublich! Hahahááá! Das haut mich aus den Socken, bitte, sápal se po mně pačmachó skopčoň a stana, vehópl zas na to svy kolo. Zababošel si hlavo do šátko a hnal dule kopcem, až se za nim prášelo!“

„Ha! A mám vás!“ využil jsem strýčkovy dramatické pauzy. „Ještě před chvilkou byla povodeň, slota a nečas, a najednou se za cyklistou práší! Myslím, že se vám spíš práší od pusy, strejdo. A mám takový pocit, že i ta cesta do Afriky je pouze výplodem vašeho fabulačního mistrovství.“

„Já že tě valim? Viš přece, že já bech tě nelhal, kdebe to nebelo notny! Šak akorát v to chvilo se rozhodlo o té mojé africké vépravě. Poslóché:

Ten chlapik měl kolo s tak klostó štangló, že to vepadalo, jak kdež sedi na zábradli od Macoche. A jak ten šátek, co ho měl omotané kolem lebeni, za nim plkotal, tož Tónek, oviza to, pravi:
Poslechnite, stréco, ten, kdebe oháněl na bemblódovi, tož vepadá načesto jak Lórenc z Arábie.

A já na to: Co plkáš? Takové Arab be mosel bet černé, jak kostelovy polobotke.

No aji kdebe, tož co, oponoval Tónek, šak só to stény ledi jak me, né?

Jakpak to mesliš, že só jak me? Mám já snaď černó hobo? Nosim já škopek s prádlem na paleci? Litám já snaď po dědině nahé? Nedělé si ze mě prčo, te šklobane jeden!

Stréco, já mám nápad! velezlo najednó z Tónka. „Deť ve se o tem mužete přesvědčet sám. A to jož za tře tédně!
Me s mojó, sme loni v prosenco kópile dárek pro tchyňo. Ona je taková očená, zečtelá a chetrá jak rabin. Furt vekládá, jak čtla o tem  Churchilovi, že si čas od časo do odskočel odpočenót a malovat do teho Marakéša. Tož sme jo chtěle překvapit Marakéšem a předplatile sme ji zájezd. Ale to sme eště neměle tošeni, že překvapime sami sebe - malym Toničkem. A jak znám tchyňo, to se ji včel najisto nebode chtět nikde po Africe rajzovat, kdež muže doma kolibat.
Stréco, vite co? Já vám ten zájezd laceno prodám. Co, plácnem si?

Tož sme si plácle, domlova bela statá a já sem tym pádem přešil k Africe, jak slepé k hóslim!“