Internisti vs chirurgové

Málokdo z pacientů tuší, že mezi internisty a chirurgy panuje od nepaměti mírná nevraživost.  Historicky jsou jako lékaři označováni pouze internisté, zatímco chirurgické či zubní zákroky prováděl místní kovář. Na druhou stranu se příbuzní  každého internisty doma ptají, kdy už bude konečně operovat. Kdyby mě viděli při zatloukání hřebíku či výměně záchodového prkénka, tak by tušili, že se rukama neuživím. Ve Velké Británii oslovujete internistu zásadně „doctor“, zatímco říci chirurgovi jinak než „mister“ by bylo „faux paus“. Mám dobré přátele mezi lékaři všech oborů, což nám nebrání, abychom se občas  navzájem špičkovali. Doktorský humor je hodně cynický a nekorektní. Je to pochopitelné, když se pohybujete denně blízko smrti. Však posuďte sami.  

Chirurgové

Chirurgové jsou ti, co operují. Lékařská anekdota říká, že když se zavírají dveře od výtahu, tak  poznáte internistu od chirurga podle toho, že internista do nich strčí ruku a chirurg svou hlavu. 

Stěžovala si na mě paní XY, že jsem položil během hovoru telefon. Volala na pohotovost nad ránem. Dědeček si našel  na šourku klíště, vzbudil babičku  a já mám přijet co nejdřív klíště vytáhnout.  Nabízel jsem, že jí postup popíšu po telefonu, když tu mi do ordinace vpochodovali  tři hodně opilí mládenci nesoucí polomrtvého kamaráda. S nešťastníkem se rozešla jeho dívka.  Opil se a lezl za ní po hromosvodu do třetího patra. To se nelíbilo sousedovi ve druhém patře.  Považoval ho  za zloděje a praštil ho  kladivem. Mladý muž pak spadl na auto, které ho následně přivezlo. Paní od dědečkova šourku se zdálo, že jsem si historku vymyslel, abych nemusel tahat klíště.   

Volám primáři P, že bych s ním šel na kafe a jestli nezajdeme do stejného podniku, kam jsme chodili jako studenti. P se ošívá:

„Víš, on je tam teď striptýzovej klub a já tam mám zákaz chodit.“

„Jakto? Manželka?“

„Ne, cestou z práce jsem potkal pacienta – rybáře, co jsem mu operoval kyčel. Chytal před tím podnikem ryby a pozval mě na svařáka na zahřátí. Pak už si toho moc nepamatuju.   Ale prý než mě vyvedli, tak jsem  šlehal striptérku po zadku rybářským prutem.“

Hrál jsem squash s kolegy ze špitálu. Po zápase jsme všichni stali ve frontě na zaplacení. Mladinká slečna v recepci se pustila trochu nevybíravě do mého squashového partnera: „hele, vy jste mi nějakej povědomej! Já vás už někde viděla! Chlape odkud já ten váš ksicht jenom znám!?“ Můj kolega chvíli taktně mlčel a pak ji velmi pomalu říká: „Víte slečno, já jsem váš gynekolog.“

 „Pane doktore, jaká je naprosto nejrychlejší metoda, jak bych  shodila 25 kilo? Nejlépe do konce měsíce.“

„Asi se vám nebude líbit.“

„Udělám cokoliv.“

„No, čistě teoreticky by nejrychlejší bylo uříznout vám pravou nohu...“

Internisti

Internista neoperuje. Umí 3x rychle za sebou říct cheilognatopalatoschisis, je trochu při těle a napíše  „máma mele maso“ tak, že to nikdo nepřečte. Dovede dlouze uvažovat o tom, jestli dát půlčičku či čtvrtčičku aspirinu. Z vlastního pozorování mohu doplnit  Murphyho zákony o Vaudův axiom: chytrost některých lékařů přímo úměrně koreluje s délkou chlupů rostoucích z jejich nosu. Ve vtipnosti si nijak nezadáme s chirurgy.

Telefonuje mi kamarádka: ty doktore, dělají se mi takové černé tečky. Co by to mohlo být? Nevím, třeba jsi beruška!

Geniální metodu na hubnutí měla jedna naše puritánská kolegyně. Věděla, že hubne ve stresu a rozhodla se cestovat MHD výhradně „na černo“.  Možná by se měly učebnice doplnit o tuto revoluční metodu. Jen mi něco  říká, že mně by nepomohlo ani přepadávat benzínky.

Resuscitovali jsme a posléze i úspěšně kanylovali pacientku s docentem B na  naší staré interně. Z chodby k nám doléhaly zvuky soutěže „Chcete být milionářem“. Vladimír Čech se ptal na otázku za 500 000 Kč, jak se jmenoval kůň Old Shatterhanda. Soutěžící neví a ozývá se zlověstný tikot... Docent psychicky nevydržel a se skalpelem v ruce celý od krve vyběhl na chodbu, kde ke zděšení pacientů a návštěv zařval  "Hatatitláááá" a zas běžel zpátky. Intelektuální pnutí, tak charakteristické pro nás internisty,  je chirurgům téměř neznámé.

Jednou  jsem nastydl.  Místo toho, abych se doma potil, seděl jsem  v nabité posluchárně na  semináři a rušil ostatní soustavným kašlem. Kašlal jsem skoro bez přestávky až do chvíle, kdy ke mně doputoval anonymní papírek. Stálo na něm: „Jestli mě miluješ, zakašlej dvakrát!“. Téměř nejúčinnější antitusikum.

Taky jsem byl vyslán na respirační seminář do Liege. Naše kardiologické přednášky se jmenují supraventrikulární arytmie, srdeční selhání nebo myokardiální infarkty. V Belgii jsem strávil celé pondělí na „hlenu“ a těšil se na úterní „plyny“.

Přednášel jsem  o astmatu. V akademickém zápalu jsem dostal nápad, že bych mohl nakreslit jeden typ inhalátoru. Výsledek velmi nápadně připomínal pánské přirození. Začal jsem to zoufale obtahovat a stínovat tak, že za chvíli v učebně nebyl nikdo na pochybách, že jde o přirození. Malá rada pro ty z vás majících nutkavou potřebu kreslit inhalátory: krycí čepička na konci inhalátoru, byť vzorně šrafovaná, celou záležitost rozhodně nezlepší.

V létě jsme grilovali u písáku. Pak někoho napadlo, že si zahrajeme fotbálek. Já, primář  a lékařský náměstek  proti šesti našim sestřičkám. My doktoři jsme stali každý na jiné části hřiště a přihrávali si.  „Pane primáři! Pane náměstku!  Hej!“. Sestřičky měly jinou taktiku. Všechny běžely v chichotajícím se a chvílemi ultrasonicky pištícím chumlu do místa, kdy byl míč. První na místě balónem načutla jinou sestřičku. Ostatní bez míče aspoň synchronizované koply libovolnou kolegyni pod koleno. Po půlhodině hry nedaly sestřičky žádný gól, byly ucaprtané, okopané jak záhonek s bramborami a převládal názor, že fotbal je debilní šovinistická hra, ve které není některým skupinám obyvatelstva shůry přáno.  Občas přednáším ve Švýcarsku o vrcholovém managementu a tuto historku používám s úspěchem jako příměr toho, jak fungují některé firmy. Můžete si buď přihrávat,  nebo všichni běžet za míčem. 

Jednou večer za mnou na pohotovost přišel dobře oblečený právník. Prý má schizofrenického bratra, který se před malou chvíli svlékl do naha, vzal si sekyru a běžel do lesa.  Po mě chtěl, ať všeho okamžitě nechám a vydám se bratra polapit a píchnout mu injekci. Jinak na mě podá žalobu a budu ve vězení až zčernám. Vzhledem k tomu, že jsou z „dobré rodiny“, nesmím prý v žádném případě volat policii. Marně jsem se snažil vysvětlit, že běhání po lese s lékařským kufříkem nepatří mezi disciplíny doktorského pětiboje. Jestli jste mě někdo viděli běžet, tak trochu tušíte proč. Nevím, jestli jste zkoušeli píchnout injekci někomu hodně naštvanému se sekyrou. Já už jednomu jo. Opilému vykladači vagónů  s hypoglykémií a s nožem. Vřele podobou činnost nedoporučuji.  Pak mě napadlo požádat právníka, aby mi ukázal, kde pan bratr ráčí běhat. A dost se mi ulevilo. Byl to sousední okres!  Zajímavé je, že právník nereagoval na logické vysvětlení, jak se podobná záležitost řeší standardně, ale územní členění mu bylo nadevše svaté. Něco mi říká, že u sousedů za okamžik moc radosti neměli.

Není divu, že se mi po tom bláznivém životě v bílých montérkách stýská.