Svině

Svině

Když jsem se ráno česal, napočítal jsem v hřebenu třicet dva vlasů a ještě osm jich nalezl na podlaze. To je dohromady čtyřicet. Dneska už to riskovat nebudu a pročísnu se až zítra. Úplně to stačí. Měsíčně to dělá dvanáct set, ročně pak téměř patnáct tisíc vypadlých vlasů. Vůbec nevím, zdali jich tolik na hlavě vůbec mám. Měl bych se zeptat učitelky Šimuniové, co ji máme na příroďák. Ta ví o člověku všechno. Jenže já nejsem člověk. Čelo mám jeden velký beďar a k tomu všemu jsem si spálil nos, jakmile sluníčko trošku víc zabralo. Vypadám jako zadek samice paviána v říji.

No nic, Horáku, nelituj se, ZŠ Špičák volá, řekl jsem si a vyrazil.

Zradil jsem svého kamaráda - Pepika Ponce. Kvůli pubertě. Všechny moje problémy způsobuje puberta. Přeřadili k nám do třídy novou žákyni. Jmenuje se Romana Plačková a přišla odněkud z Mimoně. Je dobrá! Hned mě zaujala. Má takové uhrančivé oči a vlasy, trochu i nohy a ... zadek. Je prostě skvělá. Pepikovi se hned taky zalíbila. Jenže Pepik nemá uhry a je vymakaný z fotbalu. Mám proti němu jedinou výhodu: jsem holkám věrný. Zatím jsem sice s žádnou pořádně nechodil, ale když se mi nějaká líbí, tak jdu jenom po ní a jdu po ní tak dlouho, než mě zaujme nějaká jiná. Pepik jde vždycky po více najednou a říká, že nemá smysl být věrný. Nejhorší je, že si to asi myslej i holky, protože na rozdíl ode mě stále s někým něco má.

Sedím s Pepikem ve třetí lavici u okna. Romanu posadil náš třídní Miarka na konec prostřední řady. Samotnou. Před ní sedí Zbyněk Janda a Franta Machačka a oba dva vypadají s Romanou za zády náramně spokojeně.

Vůbec se nemohu soustředit na výuku, cítím, jak se zamilovávám čím dál tím víc a jak hrozně se nechytám v konkurenci smečky mých spolužáků. Musím se k ní nějak dostat, honí se mi hlavou. Musím jí nějak říct, že ji miluju. Dříve, než to stihne Pepik, Janda nebo, nedej bože, playboy třídy Machačka.

Třetí hodina - s Miarkou máme chemii. Něco mě osvítilo a já začínám rozvíjet svůj plán. Beru kus papíru a píši na něj Pepikovi: "Mě to nebaví, napiš mi něco."

Chytá se a odepisuje: "A co?"

"Třeba co budeš dělat odpoledne."

"Ještě nevím. Co budeš dělat ty?"

To stačí. Bojím se, aby nás Miarka nenačapal dříve, než je potřeba. (Když zvedám ruku, jako sviňárna mi to nepřipadne.)

"Co chceš?" ptá se mě Miarka.

"Pane učiteli, on mě Ponec pořád ruší nějakejma dopisama, já pak mám blbý známky. Nemohl byste mě někam přesadit." Na důkaz svého tvrzení ukazujil zmuchlaný papír s naší krátkou korespondencí.

"Mně se zdálo, že tam zase děláte něco, co nemáte. Kam bych tě ale posadil, volno je pouze vedle Romany? Budeš tam zezadu vidět?"

"Jo, budu. Janda je malej."

Pepik čumí. (Nezmáhá se na odpor.)

"Mám to zaznamenat do zasedacího pořádku?" táži se na závěr scénky.

Miarka vyjadřuje něco jako tichý souhlas.

Fuj, taková podlost. Účel světí prostředky, Pepik to pochopí (bude-li ochoten mě vyslechnout). Mám však jiné starosti. Musím navázat kontakt s Romanou. Už to vidím - sedíme spolu v parku pod tím altánem, co tam vždycky seděli jiní a já jim jen tiše záviděl. Půjdeme spolu určitě ještě tento týden do kina. Možná mi i dovolí, abych jí dal ruku kolem ramen. Tak dvakrát týdně ji budu zvát do cukrárny (více mi kapesné neumožňuje). Třeba, až Romanu ukáži tátovi, zvýší mi příděl, protože by byl jistě také nerad, aby přišel o takovou snachu.

Potím se a přemýšlím, jak oslovit svou milovanou Romanu. Mou, jenom mou! Musím jednat rychle, zítra už nebude volná. Opět beru kus papíru a píši na něj: "Miluju Tě. Nechtěla bys se mnou chodit?"

Romana okamžitě odepisuje: "S bonzákama se nebavím!!"