Kataklyzma

Povídku jsem psal do soutěže CKČ a mé díky mají Gora a Lakrov, kteří ji četli a připomínkovali.
Skončila na 12. místě a přiznám se, že jsem od ní čekal víc. Ale suďte sami...

Čtvrtek 24. 4. 1986
Sotva se na jedné straně zvýší schopnost řešit složitější problémy, na druhé je možné nastolit další ještě složitější. To není začarovaný kruh, jak by se mohl nezasvěcený člověk domnívat, ale vývojová spirála. (Rudé právo - úvodník)

„Blíží se konec světa,“ řekl docent Kotva věcně a Jirka zalitoval toho, že sebral odvahu a zaklepal na dveře docentova kumbálu. Měl dát na přímá i nepřímá varování, že pan docent není už zcela při smyslech. Šuškali si to tu všichni.

„Kotva? Proč tě zajímá zrovna on? Od něj se drž dál. Nemyslí moc pokrokově a poslední dobou už nemyslí skoro vůbec, jestli mi rozumíš? Kotva to je konečná. Opravdická kotva,“ smál se Milan, když se ho Jirka přímo zeptal, kde by docenta Kotvu našel.

„Docent Kotva sedí až na konci chodby ve druhém patře, jsou to dveře vlevo,“ řekla Milada a podívala se na Milana.

Milan byl o pár let starší kolega, který mu ze své vlastní iniciativy dělal v ústavu něco mezi patronem a starším bratrem. Vysvětlil mu, kde nafasuje pásku do psacího stroje, jak ošidit píchačky, která soudružka je perspektivní z pohledu milostných dobrodružství a na koho si dát pozor. Prostě o každém, kdo tu pracoval, mu něco řekl. Jen analytičku Miladu vynechal. Jirka to bral tak, že  na ni má buď sám spadeno, nebo už mezi nimi něco bylo.

„A hlavně se drž doktora Palečka,“ vysvětloval Milan. „To je pragmatik, ne idealista a blázen jako Kotva. Paleček uvažuje a jedná prakticky. Jasně, že jeho projekty nejsou nic světového, ale může si našinec dovolit aspirovat na světová témata? Může snad československý výzkumák fušovat Sovětům do kosmického programu? Paleček to ví, a proto si nedává nereálné cíle. Drž se ho a do dvou let máš hotovou kandidaturu.“

Když Jirka dostal po vojně umístěnku do Výzkumného ústavu astrofyziky a kosmonautiky, byl rád. Těšil se, že bude mít možnost poznat osobně právě docenta Kotvu. Kotva byl legenda. O jeho genialitě i výstřednostech se mezi studenty tradovaly historky tak bizarní, že bylo vzrušující jim věřit třeba z poloviny. Krom toho, že prý kouřil na přednáškách a když mu prý  došlo místo na tabuli rozepsal jednou vzorec červenou křídou na zeď, se šuškalo, že když byl v osmašedesátém na stáži ve Spojených státech, pracoval v programu Apollo. Povídalo se, že jim za sedm měsíců pomohl urychlit výpočty o dva roky. Nebýt jeho, prý by snad Američany na měsíci předběhli Sověti. Možná proto upadl ve Straně v nemilost.

Ve dvaasedmdesátém přišly prověrky, Kotvu vyloučili ze strany a rok na to ho propustili i z fakulty. Jediné, co po něm zůstalo, byla skripta Fyzika planet a hvězdných soustav. Ať si o spolehlivosti docenta Kotvy říkali soudruzi, co chtěli, jeho skripta byla jedinečná. A protože se normálně nedala sehnat, stala se z nich mezi studenty velmi tvrdá měna. V Jirkově ročníku je měl jen Ota Šmelcar. Tvrdil, že je vyměnil za originál džíny. Ota sice tvrdil kdeco, ale tomuto se skoro dalo věřit.

„Konec světa?“

„Ano, Jiří, konec světa, ne sice zánik univerza jako takového, ale konec světa, jak ho známe. Zbývá jedenáct dní.“

Jirkovi začalo docházet, že docent to myslí zcela vážně. Že ten zoufale uštvaný výraz v jeho tváři není výsledkem profesního ponížení, ale čistého apokalyptického zoufalství. On je ve svém šílenství přesvědčený, že se blíží armageddon.

„Jedenáct dní? Že to víte tak přesně.“

Docent Kotva přistoupil k polici a vzal z ní jeden ze tří černých šanonů. Až teď si Jirka uvědomil, že celá tato místnůstka připomíná spíš celu než vědeckou pracovnu. Prostý stůl, jedna poloprázdná police a na stěně místo okna jen mapa světa.

„Tady“, zabodl docent prst do papírů. „Podívejte se: Kuzněcov et al. 1961, Gulansson 1967,  Hune 1974, Nigotaki 1977, Al-Zahrí 1979, Strobe, Katz a Wolf 1982, Arlevjan 1986.“

„To jsou studie vycházející z měření polohy zemské osy, nechápu, co to má společného s vašimi obavami z konce světa.“

„Obavami! Jiří, já jsem vědec. Já vás tady nestraším nějakými vybájenými příběhy. Jde o reálný problém kritického náklonu zemské osy.“

Jirka, který si zběžně prohlédl výsledkové tabulky v jednotlivých článcích, rozpačitě pokrčil rameny: „Ale žádná studie k takovému závěru nedospěla.“

„Samotná studie ne, ale dívejte se na ta čísla, jak jdou za sebou. Ta mluví celkem jasně. Tady jsem vše vypsal chronologicky a provedl meta-analýzu výsledků. Pokud se na jednotlivé články díváte samostatně, tak jakýkoli náklon zemské osy nepřekoná chybu měření, ale pokud se podíváte systematicky na všechna prováděná měření, je jasné, že osa naší mateřské planety se naklání. Chyba měření jde vždy jedním směrem.“

Jirka studoval docentovy propočty. Byla to téměř kompletní časová řada od roku 1961 až do současnosti. Meta-analýza, test heterogenity, statistická signifikance výsledku testovaná pomocí I kvadrátu a vše ještě doplněné analýzou trendu. Jirka těžko mohl v rychlosti kontrolovat všechny numerické operace, ale na první pohled to dávalo smysl. Kdyby nešlo o tak fantaskní problém, řekl by, že je to čistá vědecká práce.

„Co by to, pane docente, znamenalo, kdyby se skutečně zemská osa nakláněla.“

„Já vám dám kdyby. Jiří, co vás tam na té fakultě učili. Tohle je astrofyzika. Žádná dojmologie. Pokud mi nevěříte, můžete si zkontrolovat všechny pomocné a kontrolní výpočty.“

Docent Kotva vytáhl z regálu další dva černé šanony s okovanými rožky a položil je před bezradného Jirku. „Nebo mi zkrátka můžete začít věřit. Oba si tím ušetříme čas. Znáte jméno Peter Warlow?“

Jirka zavrtěl hlavou.

„Peter Warlow napsal v roce 1978 článek Reverting Earth. Vyšlo to v poměrně solidním vědeckém časopise: Journal of Physics.“

„Reversing Earth? To jako obrácení Země?“ nebyl si Jirka jistý, jestli správně pochopil.

„Ano, obrácení planety Země. Warlow nebyl první, kdo se zabýval možností změny úhlu zemské osy. Ale všichni před ním toto téma pojali dost nevědecky. Byla to mytologie, ne fyzika. Warlow však svoje úvahy postavil na zkoumání vlastností reálných gyroskopů. Své pokusy prováděl s něčím takovým…,“ docent Kotva z kapsy vytáhl jakousi dřevěnou kuličku, která měla místo části odříznutého vrchlíku připevněný dřevěný hrot. Vzal tu zvláštní káču mezi dva prsty, roztočil ji hrotem vzhůru na svém psacím stole a pokračoval ve výkladu.

„Starší teorie vycházely z myšlenky magnetických proudů a pracovaly s hypotézou změny úhlu o devadesát stupňů. Psalo se o tom, že Arktida byla dříve na rovníku a že Sumatra a Ekvádor tvořily zemské póly. Jenomže Warlow na základě pozorování i teoretických výpočtů dospěl k přesvědčení, že planeta Země, která je vlastně takový obří gyroskop, se bude chovat podobně. To znamená, že by se v případě zpomalení či vychýlení otočila o celých 180 stupňů.“

„A ten Warlow měl podle vás pravdu?“

„Byla to v zásadě stejná pavěda, jako ty předešlé teorie. Zase tam psal o Atlantidě, o cyklickém převracení Země zaznamenaném v mytologii a podobně. Ale pravdu měl v tom, jak popsal chování gyroskopu. Jeho výpočty dokazují, že pokud by se naše planeta zpomalila, nebo by ji něco vychýlilo, pak zemská osa bude mít tendenci se otočit o celých sto osmdesát stupňů.“

Docent Kotva hrotem tužky šťouchl do bachraté káči. Ta se rozkymácela a po chvíli se postavila se na dřevěný hrot

„A naše planeta se snad zpomaluje?“

„Nezpomaluje, ale vychyluje od své původní osy.“

„Nějaká zemětřesení, nebo seismické pohyby?“

„Ty samozřejmě také mohou působit na směr osy, ale to jsou drobná odchýlení na jednu a zase na druhou stranu. Problém je, když přijde jednorázový silný impulz na nevhodném místě a v nevhodném směru tak, jak to udělala RDS-220.“

„RDS-220?“ Jirka marně pátral v paměti. „To byla nějaká kometa?“

„Možná ji budete, Jiří, znát spíš pod označením bomba Car. Byla to Chruščovova chlouba. Atomová bomba o síle minimálně padesáti megatun. Víte, co to je padesát megatun? To je desetkrát silnější exploze než v Hirošimě. Největší atomový výbuch v historii lidstva. Tlaková vlna sedm set kilometrů daleko, atomový hřib o výšce šedesát čtyři kilometrů.“

„Šedesát čtyři kilometrů? To je přece daleko za hranicí stratosféry.“

„Ano, Jiří, následky toho výbuchy byly obrovské. Rázová vlna třikrát obletěla Zeměkouli. Světlo z výbuchu bylo prý vidět na většině severní polokoule.“

„Takový výbuch se asi těžko dal utajit. Víte, jak na to reagovali ve Spojených státech?“

„Přesně nevím, ale výsledkem toho bylo, že si politici uvědomili, že vědci a konstruktéři už dnes definitivně dokážou zničit planetu. Tehdy se začalo naplno jednat o jaderném odzbrojení. Jedním z vyjednavačů byl i Andrej Dimitrijevič Sacharov, konstruktér RDS-220. Nechtěl už pokračovat dál. Věděl, co by se mohlo stát. Politici mu dali zapravdu a v roce 1963 podepsali smlouvu o ukončení atomových pokusů. Sacharov za svou aktivitu dostal později Nobelovu cenu. Všichni měli za to, že nebezpečí je zažehnáno. Bohužel nikdo tehdy netušil, že už je pozdě, protože nevěděli, co se stalo, když svrhli bombu Car. Nikdy nemělo dojít k tak silné explozi tak blízko pólu.“

Docent Kotva se odmlčel. To ticho Jirku děsilo. Chtěl slyšet pokračování, řešení, rozuzlení, plán…cokoli, ale ne tohle osudové ticho. Docentovi v té chvíli muselo být jasné, že mu Jirka začal věřit.

„Co teď budete dělat?“ prolomil Jirka po chvíli mlčení, i když odpovědi se asi bál víc než dlouhého mlčení.

„Nic,“ odpověděl docent. „Teď už nic.“

„Jak nic! Říkal jste přece, že máme ještě jedenáct dní. Za jedenáct dní se dá ještě něco podniknout. Poslat dopisy na zodpovědná místa, obrátit se na Akademii věd, na ministerstvo obrany, dát zprávu do zahraničí. Pracoval jste přece ve Státech, to tam nemáte žádné známé?“

„Jiří, Jiří…uklidněte se! Nemá to cenu, já o tom problému vím asi osm měsíců. Myslíte, že jsem si to celou dobu nechával pro sebe? Psal jsem, kam se dalo. Dokonce i prezidentské kanceláři. I do Států jsem psal, ale bez odpovědi. Popravdě myslím si, že ty dopisy nikdy neopustily Československo. Jediné čeho jsem dosáhl, je to že mě prohlašují za blázna.“

„A co ten Sacharov? Ten by vás třeba vyslechl. Jeho hlas musí mít nějakou váhu. A dostat se za ním do Moskvy nebude snad takový problém.“

„Sacharov není v Moskvě.“

„No tak do Leningradu nebo na které univerzitě působí?“

„Už jsem ho zkoušel kontaktovat přes sovětské kolegy. Sacharov je od roku 1980 někde na Sibiři. Pod dohledem KGB. Ten nám nepomůže.“

Docent Kotva působil klidně. Jako by se mu tím rozhovorem ulevilo. Jakoby svůj neklid předal Jirkovi. Jirkovi, který měl zoufalou potřebu něco udělat. Něco zásadního.

Napadlo ho jen jedno.

Milan tu už nebyl. Jirka rychle sedl k telefonu na jeho stole. Za deset minut půl třetí, to by mohl ještě stihnout. V telefonním seznamu našel číslo do redakce a za okamžiku už mu ženský hlas oznamoval, že ho přepojí.

„Ahoj Oldo, tady Jirka.“

„Jirko, rád tě slyším. Copak, nudíš se v práci?“

„Ani ne, ale měl bych pro tebe námět na článek.“

„No výborně, nápadů není nikdy dost, sem s ním.“

„Oldo, docent Kotva…“

„Počkej, Jirko, co takhle si popovídat po práci u piva. Ve tři U Slezáků?“

„Tak jo, budu tam,“ Jirka zavěsil a rozhlédl se po kanceláři. Došlo mu, že tu není sám. U okna seděla Milada. Přemýšlel, jestli ho slyšela.

„Dáši si?“ Milada se k němu obrátila s balíčkem sušenek a usmála se. Jirka si uvědomil, že se mu líbí. Zprvu si myslel, že Milada není jeho typ. Překvapilo ho, jak málo se vyzná sám v sobě.

„Dám, díky.“

Když Jirka dorazil do hospody U Slezáků, Olda už tam seděl nad pivem a kouřil.

„Prosím tě, aby bylo jasno, o docentovi už ani slovo,“ vychrlil Olda místo pozdravu.

„Co blázníš? Kotva má objev světového formátu,“ snažil se Jirka přehlušit Oldův záchvat kašle.

„Jiří, neříkej to jméno nahlas. Já nechci mít problémy,“ šeptal Olda. „Ten člověk je nečistej, třídní nepřítel nebo já nevím co. O něm ani slovo. To tě zničí. Po něm jdou, chápeš.“

„Kdo po něm jde? Bezpečnost?“

„Kdyby jenom to,“ sykl Olda, „říká se, že po něm jdou Sověti. Snad dělá pro Američany, já nevím. Ale pokud nechceš mít problémy tak, o něm s nikým nemluv. To ti říkám jako kamarád. Na mě se můžeš spolehnout, já to nikomu hlásit nebudu.“

Jirka si objednal desítku a zkoumavě hleděl na kamaráda. Vypadal, že se snad vážně něčeho bojí.

„Já píšu do Vědy a techniky mládeži, žádná politika. Chápeš to? Já s tím nechci mít nic společného. Technický novinky, populárně naučný články, to jo, ale nic víc. Maximálně něco o ochraně přírody. To je moje hranice, za kterou nejdu. Nic proti tobě Jirko. Nezlob se, ale mám taky nějaký závazky, to snad chápeš.“

„Jo, jasně chápu.“

„To jsem rád, teď už musím, měj se,“Olda sáhl pro peněženku.

„To nech, zvu tě.“

„Tak dík a čau.“

Olda se rozhlédl a kvapně vyšel z hospody. Tam ještě jednou zkontroloval okolí a ostrým krokem vyrazil k nástupnímu ostrůvku. Jirka mu věnoval dlouhý nechápavý pohled.

Nechtěl v hospodě sedět sám. Zaplatí a půjde, myslel si, ale k jeho stolu si bez vyzvání přisedli dva muži. Hospoda byla poloprázdná, takže bylo jasné, že jdou za ním.

Ten v roláku, co si sedl přímo naproti, přistrčil Jirkovi pod nos růžový služební průkaz. Jirka po něm sklouzl očima: „Kouba Jan, Státní policie, oprávněn nosit střelnou zbraň…“. Na to, jak se tohoto okamžiku bál, byl teď Jirka docela klidný. Čekal. Bylo mu jasné, že se nemusí ptát. Oni začnou sami. Ten v obleku, který seděl Jirkovi po levici, mávl na vrchního a objednal tři piva.

„Dělnická třída v tebe, soudruhu, vložila důvěru a nechala tě pracovat ve Výzkumném ústavu a ty se jí za to odvděčíš tím, že se spolčíš s americkým agentem, který tam má místo jen z úcty k jeho vědeckým schopnostem a minulým úspěchům,“ začal Kouba.

„Myslíte docenta Kotvu?“

„Jasně, že myslíme Kotvu, koho asi jinýho. Znáš někoho jinýho, kdo pracoval na programech americký armády?“ utrhl se ten v obleku.

„Zklamals důvěru pracujícího lidu,“ pokračoval Kouba ve frázích, kterým sám nemohl věřit. „A důvěra je vzácná věc.“

„Co ode mne chcete?“ zeptal se Jirka, který to setkání chtěl mít co nejdřív za sebou. „Mám vám nosit informace? Vždyť nic nevím, jsem na ústavu nový.“

„Nic nemáš nosit, sbalíš se a vypadneš,“ ozval se zase ten v obleku, který se možná trochu přehnaně snažil hrát zlého. Ale hrát ani nemusel. Vypadal od pohledu jako ten typ, co tě bez mrknutí oka přetáhne pendrekem. Ota občas vykládal, jak dostal pár přes záda. Jenže Ota byl mánička. Provokoval, nosil dlouhý vlasy a poslouchal na bigbít.

Kouba zachytil Jirkův tázavý pohled a položil před něj papírovou kartičku. Bylo na ní pouze jedno telefonní číslo.

„Stačí zavolat na toto číslo, říct „mám sbaleno“ a na druhý den můžeš pít v Amsterdamu kafe s doktorem Šmelcarem.“

Byla to asi jejich strategie, chovat se nadřazeně a ohromit člověka nečekanou informací. Jirka nevěděl, co ho zaskočilo víc, jestli to, že znají jeho spolužáka Otu, nebo že ví, že Ota je teď v Amsterdamu. Možná mu taky řekli, ať se sbalí.

 

Pátek - 25.4.1986

Československá socialistická republika se spolu s mnoha dalšími státy plně ztotožňuje s dalekosáhlými iniciativními návrhy Sovětského svazu, především na likvidaci jaderných a dalších zbraní hromadného ničení do roku 2000… (Soudruh Gustav Husák k účastníkům zasedání Světové rady míru, Rudé právo, 25. dubna 1986).

 

„Pane docente, mám nápad, jak vaše varování dostat na západ,“ vyhrkl Jirka místo pozdravu. „Měl jsem včera nevyžádaný rozhovor s pány od tajné policie. Řekli mi, že když budu chtít, zařídí mi emigraci. Spíš mi asi chtěli naznačit, že bych měl odjet. Já o tom teda moc nevím, ale slyšel jsem o pár lidech, kteří na takové naznačení nedali a měli trochu problémy. Myslím, že Ota Šmelcar dostal párkrát i přes držku, než se sbalil a odjel na Západ.“

„Šmelcar, to je ten, co za má skripta dostal džíny?“ usmál se docent Kotva.

„Jo to je ten s džínama, ale on je nedostal, on je za ta skripta zaplatil.“

„Tak to mě upřímně mrzí, já myslel, že ty americké kalhoty za má skripta dostal.“

„Tak co? Napíšete mi nějaký průvodní dopis? Znáte někoho v Amsterdamu?“

„Na co dopis, Jiří?“

„Bojím se, že bych tu vaši enigmatickou teorii nepodal tak přesně jako vy. A taky se bojím, že mně by nikdo nevěřil. Vaše jméno má ve světě váhu.“

„Možná mělo, Jiří, ale teď? Na mě už odborná veřejnost zapomněla.“

„Stejně mi to napište, já bych to určitě nedokázal tak vysvětlit. Dneska je pátek, když mi to dáte v pondělí, tak to v úterý může být v povolaných rukou. Pořád bude zbývat pět dní.“

„Jiří, neblázněte. Pokud chcete odjet do zahraničí, já vám to rozmlouvat nebudu, vzhledem k tomu, co nás čeká, bude za deset dní stejně jedno, jestli jste zde nebo o několik set kilometrů západně. Jak jsem vám říkal. Šance na záchranu byla, ale už není.“

„Tomu nerozumím.“

„Zemská osa se následkem gigantického výbuchu vychyluje, šlo by ji stabilizovat novým cíleným výbuchem. Ve správný čas na správném místě by stačila exploze s řádově menší silou. Kde by mělo k explozi dojít, jsem si vyznačil tady,“ docent Kotva vstal, přešel k nástěnné mapě a ukázal na červeně vyšrafované pásmo. „Ještě v březnu tohoto roku bylo možné takovou explozi odpálit v neobydlených oblastech v Pacifiku, začátkem dubna v Barentsově moři, ale dneska máme 24. dubna, takže by k výbuchu muselo dojít někde tady,“ docent Kotva ukázal na červenou špendlíkovou hlavičku zapíchnutou v Ladožském jezeře nedaleko Leningradu. Tento ideální bod se bude dále posouvat přes Evropu. A jak se říká, všechny cesty vedou do Říma. Tam se ten bod bude nacházet 3. května. To je za deset dní.“

„To je datum, které jste vypočítal.“

„Ano to je ono.“

„Takže to znamená, že po celou dobu se ideální bod pro nápravnou explozi bude nacházet v hustě obydlených oblastech?“

„Ano, Jiří, přesně tak. Udělal jsem, co jsem mohl. Ale bohužel jsem vězněm ve své vlastní zemi. Můj hlas není slyšet. Teď už není šance.“

„Co budete dělat?“

„Koupím si láhev drahého koňaku, pustím si Dvořákovu Novosvětskou a budu čekat na nový svět.“

Docent Kotva věnoval Jirkovi laskavý pohled, ale Jirka nesdílel jeho stoický klid. On chtěl žít. Nechtěl se vzdát bez boje. Ne dokud je ještě šance. Docent je starý člověk. Má na svou rezignaci právo. Jirkovi stačilo, že ztratil rok života na vojně, teď se nehodlal vzdát zbytku života jen tak. Pozoroval docenta Kotvu a záviděl mu. Záviděl mu, že stihl prožít svůj život a už netouží po budoucnosti.

„Pane docente, proč jste se tehdy vracel ze Států? Napadá mě, že kdybyste tam zůstal, tak…“ Jirka se odmlčel.

„Tak bych mohl zachránit svět? Tak to myslíte?“

„Ano, váš hlas by byl slyšet.“

„Já jsem přesvědčený, Jiří, že země má právo na práci lidí, kteří se v ní narodili. Vrátil jsem se z přesvědčení. Ale kdybych zůstal v Americe, tak by asi bylo všechno jinak. Přednášel bych, učil bych a snad i psal knihy. Měl bych pravděpodobně tolik práce, že by mě ani nenapadlo, hrabat se ve starých článcích. Právě toto vyhnanství,“ docent Kotva se rozhlédl po neútulné místnosti. „Tento exil mi umožnil zjistit to, co vím. Je to paradox, když se necháš zavřít tam, odkud tě není slyšet, přijdeš na věci, které by ostatní tak nutně potřebovali vědět. Je to tak, Jiří, největší poznané pravdy se skrývají v paradoxech: vím, že nic nevím, kdo se povyšuje, bude ponížen…“

„Pane docente, napíšete mi ten dopis? Já to přece jen zkusím.“

„Napíšu, Jiří, ale nedávejte si velké naděje.“

Jirka spěchal domů. Bylo mu zima a někdo ho sledoval. Někdo, kdo si ani nedal moc práce, aby se schovával. Někdo, kdo si byl sám sebou dost jistý. Jirka se začínal klepat. Pravda, jaro si letos dávalo dost načas, ale tohle asi nebylo jen počasím. Nejraději by se rozběhl, ale nechtěl dát najevo, jak moc se bojí. Snažil se zaměstnat mysl. Počítal násobky devíti. Sto sedmdesát jedna…neblázni, kdyby tě chtěli chytit, už tě dávno mají. Sto osmdesát…nebo si tě předvolají a ty k nim poslušně přijdeš. Sto devadesát osm…Jirka už byl skoro doma, když si všiml volhy zaparkované přesně před jejich vchodem. Prošel okolo ní, letmo zahlédl muže za volantem. Podle brýlí to mohl být ten zlej policajt ze včerejška. Ale taky to mohl být kdokoli jiný, kdo má stejné brýle. Pak se otevřely dveře. Jirka se nebránil. Proč nejít dobrovolně, když ví, že ho stejně nakonec do auta naloží, budou-li chtít.
Byl to on.

„Už máš sbaleno?“ houkl na něj Zlej přes rameno.

„Ne, nemám. Ještě ne.“

„To je chyba, když chceš odjet, tak bys měl mít sbaleno.“

„Já vím. Ještě jsem to nestihl. Potřeboval jsem něco dokončit v práci.“

„Ty ale nemáš co dokončovat. O tvou práci už nikdo nestojí. A jestli ti jde o nějakou holku, tak ji nech na pokoji. S tebou stejně žádný terno neudělá.“

Jirka mlčel. Vzpomněl si na Miladu. Snažil se nenápadně setřít ramenem mlhu z okýnka a zjistit kam jedou. Nepoznával to tu. Když ho naložili, myslel, že ho vezou na služebnu, k výslechu nebo tak něco, ale zatím auto mířilo někam za město. Byli s ním v autě tři. Ti dva, které neznal, nemluvili vůbec a Zlej už se taky na nic neptal. Jeli dlouho a často měnili směr. Pak auto zastavilo, kdesi v lese. Jirka začal litovat, že si ráno nevzal tu prošívanou bundu, jestli ho budou tlouct, posloužila by mu líp než větrovka.

„Vystup si,“ zavelel Zlej.

Když Jirka stál venku, dodal: „A teď přemejšlej o tom, cos měl udělat.“

Pak zabouchl dveře.

Jirkovi byla sice zima, ale třásl se spíš strachem a nervozitou. Sledoval, jak červená světla volhy pomalu mizí. Jeho oči si zvolna zvykaly na tmu a jeho mysl vyhodnocovala situaci. Ti estébáci se na nic neptali. Informace od něj nechtějí, to už mu ostatně řekli. Na násilí nedošlo, takže to má být něco jako první varování. Asi ho odvezli pár kilometrů za město. Bude mu zima, bude muset kus pěšky, domů se dostane kdoví kdy, ale jinak mu prozatím nic nehrozí. To ho uklidnilo.

Jirka vykročil směrem, kterým odjelo auto. Neviděl na krok. Byla to lesní cesta. Vysoké smrky clonily měsíční světlo tak, že Jirka rozeznával cestu spíš pocitem nohou než zrakem. Opačným směrem bylo vidět jasnější místo. Co když se ho snažili jen zmást. Jistě schválně odjeli tím směrem, aby ho navedli na cestu doprostřed lesa, kde může bloudit celou noc. No jasně. Jirka se otočil a o poznání jistějším krokem vyrazil k prosvětlenému místu. Byla to železniční trať, která procházela lesem. Průsek pro násep a koleje byl širší než cesta a tak se sem dostalo světlo. Měsíční paprsky, to odražené slunce, příslib toho, že životodárná hvězda nevyhasla.

Po kolejích se nejde zrovna nejlíp. Pražce jsou od sebe vzdálené akorát tak na slepičí krok. Ale pořád je to lepší než cesta pohmatu přes les, neznámo kam. Koleje musí někam vést, v tom měl Jirka jistotu. Po pravé straně se černalo cosi jako tunel, proto vykročil vlevo. Měl žízeň. Noc byla sice chladná, ale rychlá chůze ždímala Jirkovi z těla krůpěje potu. Levá bota začala dřít.

Tahle jednokolejka asi nebyla moc frekventovaná. Jirka mohl jít tak hodinu a celou dobu neprojel žádný vlak. Zastávka, ke které došel, vypadala stejně opuštěně jako trať. „Klečice“ hlásala bílá cedule. Jirka se vyhoupl z kolejiště na perón. Odtud už viděl cestu do vesnice, která stála pár set metrů od trati. Třebaže trať byla udržovaná a kolejnice nebyly rezavé, nevěřil Jirka, že tudy něco jezdí. Aspoň v tuto večerní hodinu. Vyrazil proto po silnici za světlem vesnice. Doufal, že by mohl mít štěstí na večerní autobus. Kdyby ne, tak půjde na stop. Zvykl si tak jezdit z vojny.

Měl štěstí, řidič vétřiesky mu zastavil sám od sebe, ještě před vesnicí a nabídl mu svezení až do města na metro. Asi se vracel domů z nějakého melouchu.

Když Jirka vcházel do domu, všiml si šedé volhy parkující přes ulici. Vyběhl do mezipatra a čekal, jestli neuslyší, jak někdo vchází do domu. Nic. Pokud to byli oni, pak ho jen sledují. Jirkovi se ulevilo. Doma konečně sundal boty z rozedřených nohou a pak hltavě pil vodu rovnou z kohoutku. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Pomalu ale jistě se do něj dávala zima. V té vétřiesce pořádně táhlo na nohy. Našel sirky, zapálil sporák a z poslední hrstky loňských šípků si uvařil čaj. Padla na něj těžko snesitelná únava. S hrnkem čaje se došoural do postele. Byl za tu únavu vděčný. Hlava už nechtěla nad ničím přemýšlet, jen spát.

 

Sobota-neděle (25-26. 4. 1986)

Důsledné naplňování požadavků Dopisu předsednictva ÚV KSČ úzce souvisí s morálním krédem XVII. sjezdu, jeho zápasem o čistý profil každého z nás. Tento zápas je nejvlastnějším zájmem každého poctivého občana naší vlasti. (Úvodník – Rudé právo 25. 4. 1986)

Jirka se probudil mokrý potem. Večerní horečka ustoupila. Byla tma. Jirka se zabalil do deky, posvítil na budík a zjistil, že je něco po třetí hodině ráno. Vstal a šel k oknu. Šedá volha byla stále na stejném místě jako večer. To zaparkované auto vrátilo Jirku do reality. Rozsvítil, převlékl se a dal vařit vodu. Z plechovky Zlaté směsi odměřil dvě lžičky čaje a z knihovny vyndal všechny knihy a skripta z astrofyziky. Nedělal si iluze, že by se mu snad z literatury podařilo dokázat nebo vyvrátit Kotvovo apokalyptické tvrzení, ale věděl, že teď neusne. Nechtěl strávit zbytek noci převalováním v posteli a přemítáním nad tím, co mu hrozí od chlápků v šedé volze. Jirka ztratil přehled o čase. Sobotu trávil napůl v horečkách a napůl u psacího stolu. Myšlenky mu rotovaly jako ta divná dřevěná káča. Jirkovi se vše motalo a převracelo v hlavě. Stačilo málo a najednou myslel na Miladu. Napadlo ho, že by bylo fajn, kdyby teď zazvonila a přinesla mu pomeranče. Bylo by fajn, kdyby o něj měla starost. Blázne, kde by teď v dubnu sehnala pomeranče, řekl si a káča jeho myšlení se zase postavila na špičku.

V neděli už se mu trochu ulevilo. Horečky ustoupily a zůstala jen únava. Jirka ležel v posteli. I kdyby mu bylo dobře, stejně by asi raději zůstal doma. Bál se vyjít na ulici. Ležel a přemýšlel. Nebo spíš snil. Snil o tom, jak v pondělí vezme dokumenty od docenta Kotvy, zavolá na číslo, které dostal od majora Kouby, sedne na vlak a hurá na Západ. I když se bál jak to všechno dopadne, začínal se trochu těšit. Vlastně to byla úžasná náhoda, že se k objevu docenta Kotvy takhle připletl. Jirka věřil, že všechno dobře dopadne, že se mu podaří přesvědčit kompetentní lidi o tom, jaké hrozí lidstvu nebezpečí, a že se najde někdo, kdo s tím něco udělá. Jirku napadlo, že pokud to všechno vyjde, pak bude on tím Člověkem, který zachránil civilizaci. Bylo to neuvěřitelné.  Možná pak budu slavný, napadlo ho. Slavný trochu nezaslouženě jen za to, že uvěřil naprosto pošetilé myšlence. Něčemu zdánlivě nemožnému. S těmito myšlenkami Jirka usnul.

Probudil se až večer. Měl hlad, což je neklamná známka toho, že jeho zdraví se vracelo do normálu. V pátek si kvůli nečekanému výletu za město nestačil nakoupit. Musel se spokojit s tím, co měl. Sáček polotučného mléka, které už stačilo zkysnout, gulášová polévka v sáčku, pytlík burizonů a plechovka párků. Vyhrály to párky. Jirka se potřeboval posilnit, protože ho čekalo ještě balení. Nikdy moc necestoval a balení na cestu, která se může dost protáhnout, ho děsilo.

 

Pondělí 28. 4. 1986

Úspěch automatizace bude do značné míry záviset i na tom, zda všude pochopí, že dílčí, byť sebelepší výsledky by nedokázaly v plné míře zajistit to, co od automatizace očekáváme jako celku. (Úvodník - Rudé právo 28.6.1986)

„Ahoj, kam se to chystáš?“ vítal ráno Jirku Milan.

Jedinou větší taškou, kterou Jirka doma našel, byla modrá sportovní botaska. Teď byl za to rád. Nemusel Milanovi nic vysvětlovat.

„Odpoledne jdu na voliš,“ řekl Jirka co nejlhostejnějším tónem a tašku, kam si sbalil věci na cestu do Amsterodamu, zastrčil pod stůl, aby nevyvolávala další otázky.

Jirkovi ještě nebylo úplně dobře. Byl zesláblý po víkendovém marodění. Asi to na něm bylo trochu vidět.

„Nedáš si kafe?“ zeptala se ho Milada, když šla kolem se svým hrnkem a balíčkem Standardky.

Káva by Jirkovi přišla vhod, ale ještě se v práci nestačil zabydlet, neměl tu hrnek ani svou kávu ani ponorný vařič.

„Koukám, že potřebuješ po ránu trochu probudit k životu,“ nečekala Milada na odpověď. „Uvařím ti pořádnýho turka, sladíš?“

„Dvě kostky, dík.“

Možná je prostě taková, že se ráda stará, přemýšlel Jirka. Jsi tu nový, s nikým se moc nebavíš, tak ti chce pomoct. Přesvědčoval Jirka sám sebe. Nerad si dělal plané naděje.

Silná černá káva s cukrem mu vlila energii do těla. Pootevřenými dveřmi sledoval chodbu a přitom se usilovně snažil vymyslet nějakou záminku, se kterou by mohl jít zaklepat na docentův kamrlík. V osm hodin usoudil, že musel docentův příchod přehlédnout nebo docent přišel ráno dřív než Jirka a v rozrušení si zapomněl cviknout. Když Jirka kontroloval jeho píchačku, ještě tam neměl příchod.

Šel zaklepat na jeho dveře. Nikdo se neozýval.

Nevěděl, co má dělat. Hrálo se tu o čas. Do apokalyptického převrácení planety zbývalo jen pár dní a on neměl v ruce nic, čím by tuto hrozbu mohl dokázat. On sám se zdráhal docentu Kotvovi uvěřit, dokud si neprohlédl všechny jeho materiály a výpočty a dokud neslyšel jeho přesvědčivý výklad. Bez podkladů od docenta Kotvy nemá šanci. Mladíkovi z Československa nebude na Západě nikdo takovou šílenost věřit. Jirka se rozhodl. Pokud docent Kotva dnes nedorazí, zjistí si jeho adresu a vyhledá ho sám.

Jirka byl nervózní. Nedokázal se soustředit. Měl nachystat děrné štítky k zítřejším výpočtům na sálovém počítači. Hlavou mu vířily myšlenky jedna přes druhou. Už teď proto věděl, že zítřejší výpočty budou na nic. Určitě tam udělá chybu. Nemá šanci se soustředit. Zdálo se mu to nebo dnes nebyl sám, kdo je nervózní? Doktor Paleček od rána s nikým nemluvil.  Byl zavřený u sebe v kanceláři a kolem desáté k němu přišlo pár lidí snad z ministerstva.

„Vidíte tu šestsettřináctku, tou přijeli. To nebude jen tak,“ hlásil Milan od okna. „Slyšel jsem je, jak se bavili o nějakém měření ve Švédsku.“

Před obědem doktor Paleček delegaci vyprovodil. Když se vracel, nedal se s nikým do řeči, zašel do své kanceláře a přibouchl dveře. To se mu nepodobalo.

Po obědě si doktor Paleček k sobě zavolal Milana. Všichni čekali, že se od Milana dozví, co se vlastně děje. Ale Milan mlčel. Normálně vyžvanil i to co nevěděl, takže to znamenalo, že buď dostal od Palečka za něco vynadáno, nebo se bavili o něčem, o čem Milan nesmí mluvit.

Jirka byl nervózní. Už po několikáté kontroloval, jestli má v peněžence kartičku s telefonním číslem, které mu dal Kouba. Kartičku měl, ale Kotva nikde. Jirka se chtěl zeptat, jestli někdo neví, kde docent Kotva bydlí, že by se za ním stavil, ale v té dusné atmosféře, která tu dnes panovala, by na sebe takovým dotazem hodně upozornil.

 

Úterý 29. 4. 1986

Usilovat o prosazení socialistického způsobu života znamená tedy i bojovat za prosazení tohoto principu, nesmiřovat se s tím, čím je jeho uplatňování ve společenské praxi brzděno. (Úvodník - Rudé právo - 29.4.1986)

„Už jste to slyšeli,“ vpadl ráno do kanceláře Milan. „Kotva je po smrti.“

Všichni se na něho obrátili.

„Srazil ho nákladní vlak. V sobotu večer. Někde za tunelem u Klečic,“ pokračoval Milan.

„To je strašné.“

„Jak se to stalo.“

„Chudák pan docent, taková smrt.“ ozývaly se povzdechy, jimiž se všichni snažili ventilovat prvotní šok.

Jirka se vytratil na chodbu a zamířil k docentovu kamrlíku.  Nebyl zamčený. Police byly prázdné. Tři černé šanony byly pryč. Jediné, co tu připomínalo docentovo bádání, byla velká nástěnná mapa. Špendlík s červenou hlavičkou zůstal tam, kam jej docent kotva v pátek posunul. Někde na Ukrajině kousek nad Kyjevem. Jirka ten špendlík vytáhl a schoval do dlaně. Jako by to byl nějaký doličný předmět. Poslední stopa po docentu Kotvovi.

Když se Jirka nenápadně vrátil do kanceláře, Milan seděl na stole a rozkládal: „Já si myslím, že pod ten vlak normálně skočil. Co si budeme povídat, už to pár měsíců neměl v hlavě v pořádku.“

Jirkovi se vzteky zatmělo před očima. Zamířil na Milanovu bradu a sevřel ruku v pěst. V té chvíli ucítil v dlani rudkou bolest. Hrot špendlíku s červenou hlavičkou mu zajel hluboko do masa. S bolestí se sesunul na svou židli. Prudkým trhnutím vytáhl špendlík. Udělalo se mu mdlo. Bolest rychle přecházela v naprosté zoufalství. Bez docenta Kotvy je ztracený. Vlastně ztracení jsou všichni, jen o tom, ještě nevědí. Docent Kotva by si dal koňak a pustil Novosvětskou.

 

Odpoledne s k Jirkovu stolu přitočila Milada: „Slyšela jsem, že hraješ volejbal. Chodím taky hrát, ale občas se nás sejde málo, takže si moc nezahrajeme. Nechtěl bys nás doplnit. Dneska v šest?“

Mohl jí říct, že volejbal nehrál už několik let. Asi by ho pochopila. Mohl ji pozvat někam jinam. Mohl to zkusit. Ale šedá volha se mu dostala příliš hluboko do hlavy.

„Promiň, dneska už něco mám.“

Cestou domů se stavil v samoobsluze a koupil si láhev vodky. Na koňak by neměl, ani kdyby ho snad tady v Jednotě prodávali.

Bylo už pozdě večer. Jirka seděl před televizí a potýkal se s lahví vodky a myšlenkami na Miladu. Jakoby smrtí docenta Kotvy zmizel i problém, na který docent upozorňoval. Hrozba přestala být reálná. Jirka sám nevěděl, jestli tomu všemu má věřit. Důležitější se teď zdáli pánové v šedé volze a Milada, která ráda sportuje. Měl jsem jí říct, že někdy jindy si rád zahraju, vyčítal si Jirka. V televizi běžely večerní zprávy: 

Před malou chvílí odvysílala sovětská televize ve zpravodajském pořadu Vremja následující zprávu, přinášíme ji v plném znění: Rada ministrů sovětského svazu oznamuje, jak už bylo sděleno v tisku na černobylské atomové elektrárně, která leží sto třicet kilometrů severně od Kyjeva, došlo k havárii. Na místě pracuje vládní komise vedená náměstkem předsedy rady ministrů soudruhem Ščerbinou. Komise je složena z vedoucích činitelů ministerstev a resortů, předních vědců a odborníků. Podle předběžných údajů došlo k havárii v jedné z prostor čtvrtého energetického bloku. Havárie má za následek porušení stavební části reaktoru jeho poškození a jistý únik radioaktivních látek.

 

---