Pátek

Pátek.

Slyšel matku, jak slídí za dveřmi koupelny. Něco žbrblala, asi ke psovi, když tam nikdo jiný nebyl. Vypouštění vody přehlušilo všechny zvuky. Ručníkem otřel zamlžené zrcadlo, aby se mohl holit a přitom rekapitulovat.  Pročísnul vlasy, husté, ale na spáncích bíle „melírované“.  Nakonec  –  ke světle modrým očím nevypadají prošedivělé skráně zas tak špatně.

Zdá se mu to, nebo trochu přibral? Kluci ho několikrát sháněli, že jim chybí v týmu na fotbálek. Je to dost dlouho, co tam byl naposledy. Tedy – kluci středního věku, co s nimi dříve proháněl mičudu na hřišti za sídlištěm. Pak chodívali společně do Skleníku na pivo. Milan teď už jen na to pivo.

Ještě pár kapek Bvlgari. Hotovo, víc už nesvede. Není Ronaldo, ale pořád ještě vypadá k světu.

Ze skříně vytáhl lepší džíny a bundu. Očima uhýbal před pohledem mámy, nespokojené s tím, že jde někam ven, jako by byl stále malý kluk. Nechápal, jak je možné, že se jí pokaždé, když odchází do víru maloměsta, podaří poštvat i to zvíře proti němu. Jorkšír Sam freneticky blafal, jako by měl psotník.  

„Same, přestaň, a ty se netvař jako na funuse, mami!  V telce začíná Prostřeno, to máš ráda,“ prohodil, a i když se snažil, podráždění z otravné mateřské starostlivosti prosáklo do jeho hlasu.

Zabouchl za sebou dveře. Nečekal na výtah, energicky bral schody po dvou.  S každým z pěti pater domu setřásal mizérii života všedních dní a vstávání o páté. Jak jen nesnáší číslovku pět! Jen šestý a sedmý den týdne může doopravdy žít.

Konečně venku. Cítil se svobodný. Z kapsy bundy vylovil mobil.

„Čau, Lindo, pádím do Skleníku, přijdeš?  Dám si jedno, mám žízeň.“ Po chvilce dodal: „A těším se na tebe.“ Sám nad sebou zakroutil hlavou. Takhle si ženskou předcházet!  Kdyby aspoň pořádnou ženskou, a ne mladou holku.

Okna hospody už svítila do husté mlhy. O pátečním večeru by se mohl stát i básníkem, kdyby ovšem chtěl: majáky v moři všednosti… přístav pro osamělé  a tak. .. Představil si hlučení štamgastů, znělo mu jako mořeplavci zpěv Sirén. Zrychlil.

Před dveřmi, ještě na ulici, žebral Vlk Akéla. Odfoukl koutkem rtu dlouhou mastnou ofinu a zasekl se mu drze a pichlavě do obličeje. Chvíli se přetahovali pohledem, ačkoliv si Milan stokrát říkal, že se bude vyhýbat podivným existencím. Ten klinč se nedá vyhrát. Nakonec strčil Akélovi stovku, aby se klidil, a bral schody do patra restaurace zase po dvou.  Jako štamgast a mazák si stoupl do výčepu. Až přijde Linda, usadí ji v salonku.

Opřel se o pult. Otevřenými dveřmi viděl do třetí místnosti. U stolů bylo skoro plno. Dost lidí chodí v pátek trénovat. Chystá se populární turnaj v šipkách, jako tehdy, když se seznámil s Lindou.

Kouknul ke dveřím. Kde tak dlouho vězí? Bydlí přece docela blízko.

Vlk Akéla se právě přišoural do lokálu, sotva stál na nohou. U pultu si velkopansky poručil houbu. Číšník Pepa ohrnul nos, a to skoro doslova. Byl majitelem  frňáku mimořádného tvaru i velikosti.

Neviděl Vlka kdovíjak rád.  Pokaždé, když Akéla odešel, vytáhl sprej s lesní vůní a maskoval stopy bezdomovcova puchu. Ten přespával z milosti cizích lidí ve sklepě jednoho domku a myl se jen velmi sporadicky, což bylo samozřejmě cítit.  

„To se mu to pije za mojí stokorunu! Když se namaže, prý v tom sklepě v deliriu vyje jako vlk,“  připomněl si Milan znechuceně původ lůzrovy přezdívky .

„Musím si dát majzla, abych se neopil. Linda mne snad konečně pozve na noc k sobě.“

Při minulé soutěži šipkařů si všiml přítomnosti dvou děvčat. Zapojily se do házení. Jedna z nich dokonce vyhrála. Bodejť by ne, když umí zacházet i se střelnou zbraní, což tehdy netušil.  Milan předával hlavní cenu, láhev sektu, a dívky jej pozvaly ke stolu.

Slovo dalo slovo – po chvíli přemlouvání doprovodil příští víkend děvčata do bazénu a dokonce na diskotéku. Dobře známý svět fabriky, třípokojového bytu a hospody se mu příjemným způsobem začal rozšiřovat.

Linda pak jednou přišla na schůzku bez Šárky a Milan měl jasno. Linda byla hezčí a ostýchavější, což se mu zamlouvalo.  To je roků, co měl nějakou známost!

Čekání se zdá nekonečné.

„Dej mi prosím velký fernet na rozjezd, a pivo,“ požádal číšníka a snažil se pohledem vyhnout té zbytnělé části obličeje.  Milanovi připadalo, že Pepův sloní nos si žije vlastním životem. Linda jednou poznamenala, že je to nemoc zvaná akromegalie. Měla vystudovanou zdrávku.

Napadlo ho, jako blesk z čistého nebe, že by snad mohl být Lindou využíván jen jako galantní doprovod a sponzor. Třeba si z něj dělá blázny, a on to nepoznal! Dostal ještě větší žízeň. Hořkosti bylo najednou až příliš. Rozhodnutí, že se nesmí opít, vzalo za své. Ještě jednou mávnul na pingla.

Pokusí se dnes přijít na kloub chování mladé ženy, která mu zamotala hlavu. Tak hezká, milá, a tak odtažitá.  Milan chtěl brát vztah s Lindou vážně. Ale co jestli jsou jako věkově nesourodá dvojice všem k smíchu? A nejvíc Lindě? Tak to by nesnesl. Stejně se divil, že s ním tehdy daly řeč a nejdou na tu diskotéku raději s nějakou partou mladých. Dozvěděl se od nich, že jsou ve městě krátce. Přišly na nábor k té Městské policii a v Krumlově znaly jen kolegy z práce, a ti byli vesměs ženatí. Vlastně měl obrovskou kliku!

Pravda, příjemný bonus si vybírá už teď. Je vídán, on, s čtyřicítkou na krku, zvyklý žít s mámou a čoklem, po boku dvacetileté kočky. Linda i Šárka pracují u městské policie, a v uniformě i civilu jim to setsakra sluší.

Přicházela. Najednou se zastyděl za své myšlenky i za to, že na ni čeká v tomhle výčepním pajzlu. Rychle otočil lístek s čárkami dosavadní útraty. Nemusí hned vidět, že už něco vypil, víc než byl ochoten připustit.

Podala mu ruku, on jí letmo políbil na tvář. Líbí se mu, je sportovní typ jako on. Tedy – on býval sportovní typ, teď si připadá nějak neohrabaný a spíše širší než delší.

Jen ty krátké vlasy by si mohla nechat trochu dorůst. Usmála se na něj a odložila zateplenou bundu. Vzal sklenici s pivem a přešli do salónku, který sloužil jako malá jídelna.

Hnědýma očima přelétla Milanův obličej. Byli tady sami. Ostatní se kvůli turnaji shromáždili v sále.

„Půjdeme si zahrát?“ zeptala se.

„Raději bych zůstal tady, výjimečně. Objednám šampus, ano?“

Otočila lístek s útratou, který před Milana položil písmem dolů číšník.

„Hm, to je tedy rozjezd, s takovou bys stejně netrefil ani terč,“ řekla dost nasupeně.

Milan vycítil dívčinu podrážděnost a snad i skryté pohrdání. Ať je ráda, že za ní platí. Přes týden mistruje na dílně u nich ve fabrice, snad si může dovolit o víkendu zachlastat. Orat s ním nikdo nebude. Ale nechtěl se dohadovat a kazit večer.

„Dej si šampus, nebo na co máš chuť, dáme si něco k večeři, já to platím,“  významně položil na stůl peněženku.

Linda trochu zčervenala. Potřásla klučičím účesem a zvýšila hlas: „Víš ty co, Milane? Myslíš, že mi záleží na tvých penězích? Umíš vůbec trávit čas jinde než v hospodě?“

„A máš se snad se mnou špatně? Děvenko, já celý týden makám, na rozdíl do tvého courání po městě v uniformě!  To by bylo smutný, abych si aspoň o víkendu nedal pivo. Podívej, kolik je tady lidí, všichni se chtějí bavit.“

„Aha, tak už to z tebe leze. Nikdo v práci nedělá, jenom ty, nikdo nebere takovou výplatu jako ty, a já mám být šťastná jako blecha, že mne někam vezmeš. Víš co, tohle nemá cenu. Doufala jsem… ne, raději nic… Nezlob se, já jdu domů.“

Vstala a oblékla se, pokynula číšníkovi, a rychle, rozhodnými kroky odcházela.

Milan zůstal jako opařený. Chtěl vykřiknout, ať neblbne a vrátí se, ale nevypravil ze sebe slovo. Zatmělo se mu lítostí a nespravedlností před očima, jako by v místnosti někdo náhle zhasnul.

Fernet, dá si fernet, a pořádně se namaže, jako už dávno ne… ať si jde, bude litovat, káča jedna…  A  přece  –  občas mu připadalo, že by třeba i kvůli ní, dívce se střapatými vlasy a dlouhýma nohama, mohl být nějak lepší, a možná i něco významného udělat, alespoň pár kroků denně navíc – nakouknout trošku dál, než běžně dohlídne…

Zničehonic měl pocit, jako by se od něj vzdálilo něco vzácného, co už nikdy nenajde. Skoro se to nedalo vydržet.

Pingl naléval panáky pro oba. Nos stále červenější. Snad jím nasával všechna zklamání svých hostů.

„Vole, co blbneš, přece bys neřval. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Prachů máš jako slupek, holky se jen pohrnou.“

„Jasně, na každým rohu čeká jedna kočka, viď, a co ty, kolik jich máš, radile?“

 Připili na zlomená srdce všech mužů v lokále, ve městě a snad na celém světě. Potom se Pepa odkymácel  do velkého sálu. Turnaj začínal.

Milan vstal. Žaludek měl jak na vodě, doma nejedl, počítal s večeří v hospodě. A místo toho tam měl jen pár fernetů. S bundou přes ruku prošel šenkem a tam zaplatil.

Však je dost jiných hospod, kde se ještě vaří, nebude sedět a polykat Lindina slova a vlastní slzy.

Lítačky z lokálu zavrzaly, taky by to ten Pepa mohl promazat. Třeba to tak nechal schválně, aby slyšel, když by někdo chtěl zdrhnout bez placení.

Milan se vpůli cesty ke schodům překvapeně zarazil.

 Dveře na pánskou toaletu byly dokořán, mezi nimi ležel Vlk Akéla a vedle na kolenou Linda.

„Pomoz mi, má zástavu,“ řekla zadýchaně mezi nádechem a masáží.

 „Potřebuji ho vytáhnout ven, je tu málo místa“, a přes kapesník vdechla vzduch do Akélových úst. Obličej vypadal, že je z vosku.

Milan přiskočil. Vzal bezvládné tělo za nohy a posunul z úzké umývárny na chodbu. Sváteční bundu položil na dlažbu vedle hlavy, aby si měla na co kleknout, ale pak už tam jen bezradně postával.

„Volej záchranku!“

 Vymačkal 155 a sledoval, jak Linda pokračovala v oživování beznadějně špinavého páchnoucího člověka. Z čela jí lil pot.

Nahlásil své jméno a místo, uvědomil si, že ani neví, jak se Vlk jmenuje. Nikdy se jím vážně nezabýval.

Za chvíli přijela záchranka a převzala resuscitaci. Akéla stále nedýchal. Milan a Linda seběhli za muži s nosítky před hospodu. Sanita odjížděla. Za nedalekým mostem přes Vltavu vypnul řidič houkačku. Už nebylo proč spěchat.

Podívali se na sebe. Najednou bylo ticho, jen od řeky k nim doléhal křik vodních ptáků.

Páteční noc teprve začínala.