Jeleni

Řve a vidí rudě. Jak je možné, že i o prázdninách, kdy nikam nemusí, kdy se nikam nespěchá, se zase sklouzává k tomu všednímu zápasu. Katka je pod takovým tlakem, jako když jí ve špitále přivezou na sál komplikovaný úraz.

„Jestli se okamžitě nezačneš oblíkat, tak na žádnej vejlet nepojedeme!“ začíná házet výhružkami po harantovi. Ten jen významně zdvihá obočí a přes patku, kterou jí pije už několik měsíců krev, s chápajícím vševědoucím úsměvem, pozoruje běsnící saň. Z rohu pohovky se nezvedá a vůbec nedává nijak najevo, že by chystal změnit hráčskou pozici. Ještě dokončit tenhle level, bleskne mu hlavou, snad to matka kousne. Drobná krátkovlasá bruneta pobíhá po jídelně, maže kaiserky na svačinu, krájí zeleninu a ovoce do misky, přelévá čaj z konvice do termosky, vše úhledně vkládá do trekového batohu. Vypadá trochu jako včela, co přelétá z květu na květ a trochu jako šílenec, co hledá to, co neztratil.

„Adame! Seš hluchej nebo tupej?!“ hřímá harantovi u ucha a vytrhává mu přístroj z rukou. Palce se naprázdno mihnou vzduchem.

„Jsi blbá?!“ vyletí z něj. Okamžitě ví, že přestřelil. Matka tuhne v letu. Obličej jí mění v sekundě tisíc různých výrazů. To si přece nemůže dovolit. Ale ona zase nemůže třískat jedenáctiletého výrostka. Vždyť už váží víc jak ona. V ten okamžik jí zachvátí totální panika a ona obrací vztek proti manželovi, který do té doby ignorantsky předstíral sledování televize.

„Slyšíš ho, zmetka? To mi, do prdele, nemůžeš jednou s nima pomoct?“ tříská s batohem o podlahu a uraženě utíká z místnosti. Když po chvíli jde Adam okolo záchodu, slyší potlačované vzlykání. Co to máma furt tak hrotí? Kam mu zase schovala mobil. Jestli nepozavírá všechny apky, tak se mu do večera vybije a co tady s vybitým telefonem, ani xbox ani compa tady nemá a po večeři mu už nabíječku nikdo nepůjčí. Nahoře v ložnici se něco vlní pod Kristiánovou peřinou.

„Kámo, neviděls matku, kam mi dala founa?“ houkne po peřině. Za oakmžik ho už sledují vykulené bulvy mladšího bratra, které úplně splývají s tváří barvy rajčat. To Adama rozesměje.

„Nenápadnej!“ ukazuje na polštář, pod kterým tuší ukradený otcův přístroj, na němž Kristián – dle stupně rudosti – už několik desítek minut sjíždí trapný ruský animovaný videa o mluvících tancích.

„Mamka tady nebyla,“ pípne bratr.

Celým srubem roztřese v ten moment hřímající otcův baryton: „Deme!“

„A je po prdeli!“ protáhne obličej Adam. „Dělej, smrade!“

„Kam to vlastně jedem?“ protíná ticho Adam. Bez mobilu tupě čumí z okna do krajiny, která se během několika minut změnila z uplakané šedivé na zasněženou. Jedna serpentýna střídá druhou a rodiče zatím nepromluvili ani slovo. Adam ví, že když máma nemluví, tak je to buď proto, že trucuje, nebo se bojí. A protože máma trucuje jen z vážných důvodů, tak mu je jasné, že teď má strach.

„No, když to fabka zvládne, tak na Kvildu,“ cedí mezi staženými rty.

„A co tam?“ nedá se odbýt. Ale zase aby to nevypadalo, že ho to nějak tankuje, řekne to dostatečně bez zájmu.

„Podívat se na jeleny.“ Adam přemýšlí, jak by matku ještě popíchl, když s sebou auto bez varování smýkne do strany a máma začne honit volant. Když se jí podaří kola vrátit do vyjetých pruhů a auto s sebou přestane házet, nahlas vydechne.

„Ježiš, mami! Co to bylo?“ chce se brečet Kristiánovi a do hlasu se mu vkrádá plačtivý podtón. Máma zajíždí ke krajnici, pouští výstražná světla, zírá do bílé a prudce oddechuje.

„Smyk, kluci,“ odpovídá vcelku zbytečně otec. Máma po něm jen šlehne očima. Si asi, borec, říká, jaká není špatná řidička. Ať jí zkusí něco říct, okamžitě mu vmete, že kdyby si dokázal o dovolené odepřít jedno pivo za druhým už od oběda, tak by mohl řídit on a ukázat, kdo je tady pánem silnic. Ale Adam starší neříká nic, sedí jen naprosto uvolněně na sedadle spolujezdce a trpělivě čeká, až se ona, hysterka, uklidní.

„Pojedem, miláčku?“ ptá se opět zbytečně Adam. Moc dobře ví, že nenávidí, když jí říká „miláčku“. Kdyby neměla srdce až v kalhotkách, tak by mu něco peprného odvětila, ale nenapadá ji nic. Zbytek cesty jede na dvojku a jen na delších rovinkách zařazuje za tři. Při každém sešlápnutí spojky se jí zhoupne žaludek. Před každou zatáčkou drtí stoličky o sebe. Celá rodina svorně mlčí. Katce by se snad i chtělo brečet, jen kdyby se nemusela tak zarputile držet volantu a soustředit veškerou pozornost na to, aby je udržela na té ledové ploše, pod kterou se někde hluboko dá tušit asfalt. V národním parku se nesolí. V národním parku se možná tak sype kamínky, dokud nezapadají další vrstvou sněhu.

„Tady to je,“ ukazuje prstem na odbočku vlevo do kopce otec. „V létě jsme sem chtěli s klukama zajít, ale přišli jsme po zavíračce a už byla obora zavřená.“

„Tys sem chtěl jít,“ opravuje otce Adam, znuděně žvýká Orbitku už dlouho bez chuti, snad i líný, aby přemýšlel, co s ní. Samotného ho zarazí, proč pořád proti rodičům startuje. Když na něj nijak nereagují, už nic dál neříká. Máma hodí blinkr, uklidněná tím, že ani před ní, ani za ní nevidí žádné auto. Kvilda je na dohled. Zasazená mezi pahorky jak z Ladova obrazu. Katka podřadí za dvě, plyn jen lechtá, nechce, aby jí začala do kopce kola podkluzovat. Parkoviště je pár metrů nad odbočkou vpravo. Káča cítí, že fabce brzo dojdou síly, ale na úroveň parkoviště se vyhrabe, stočí volant vpravo… a to je vše. Auto zastaví, dopředu nejede. Zkouší popojet, kola zasviští a auto sklouzne o několik centimetrů do strany.

„Aaaa, co mám dělat, Adame?!“ ječí zoufale. Svírá volant tak pevně, až má úplně bílé klouby. Adam starší se šklebí a dusí smích. Synové se k otcovi hlasitě přidávají. „Mami ty zkoušíš dělat z fabky sáňky?“

„Vypadněte!“ vzteká se. Na nic nečekají a poprvé plní příkaz bez odmlouvání. Druhý, třetí, pátý pokus končí stejně. Poté, co sjede k hlavní silnici, kde se otočí, nabere rychlost, vyjíždí kopeček a zkouší zabočit vpravo na parkoviště, se fabie mění na saně a bez pohybu kol sjíždí bokem zpět k silnici… Tak jim mám říct, ať si zase nastoupí a že jedem domů? Zbytečná cesta, zbytečný nervy. Doma se zase zhádaj a aby byl klid, tak jim vrazí telefony. Dovolená za všechny prachy. Katka si přeje, aby tohle peklo skončilo, haranti se vrátili do školy, odpoledne na judo a ona do práce. Aspoň udělat pár fotek, co si vystaví na fejs. Nalevo od parkoviště pro osobáky je místo pro autobusy. Žádný tam nestojí. Katka se rozhoduje ve vteřině. Riskne to. Místo vpravo točí po ztrátě rychlosti doleva, kde je rovná plocha, tudíž nikam neklouže. Auto bezpečně stojí  na místě.

„No vidíš, jak jsi šikovná!“ hodnotí ji manžel. Kluci skandují a vzápětí se vrhají do závějí. Auto nechávají napospas osudu, s Adamem ruku v ruce stoupají k oboře. Ticho a bílo okolo. Klid. Tak přeci jen uvidí jeleny!