Velká holka

Velká holka                                                        motto: Na první kluky se

                                                                                                                   nezapomíná

Někdy se to tak v životě stává, že najednou stojíte na chodníku, rozvedení, bez práce, bytu a v ruce jen igelitku se spodním prádlem.

Ten můj chodník byl v Praze. Bylo těsně po revoluci a svět se měnil před očima. Vrátil jsem se po třinácti letech ze Slovenska a už několik týdnů spal u ségry na gauči. Potřeboval jsem se, jak se říká, dostat rychle zase do svejch.

Ten nápad živit se jako noční taxikář měl být původně na několik měsíců, ale nakonec z toho bylo sedm let. Nevím co mne tenkrát zlákalo. Možná touha po dávce adrenalinu, možná vidina rychlých prachů. Ať už to bylo cokoliv, začátečnické chyby mne rychle vrátily do reality. Velmi rychle jsem zjistil, že sbírat z chodníku opilce, hádat se s nimi o placení a pak po nich čistit poblité sedačky, není ta správná cesta. Právě tak, jako celou noc hypnotizovat předraženou vysílačku, jestli mi přijde nějaké slušné rito.

Praha byla v té době nově odhalený pupek světa a každý si na něm hledal to nejšťavnatější místečko. Okolo se děly věci, vznikaly nové hotely, restaurace, různé atrakce pro turisty včetně night klubů a téměř tři stovky soukromých privátů s děvčaty.

Ať už se na to díváme z jakéhokoliv morálního hlediska, tak i toto řemeslo vyžaduje svojí logistiku, včetně dopravy. Zákazníci přijížděli, odjížděli, děvčata jezdila za klienty na eskorty.

Většina lidí má velmi zkreslené představy jak je tento byznys všeobjímající. Netuší, že v těchto privátech si přivydělávaly studentky středních i vysokých škol, kterým nestačilo kapesné, špatně placené zdravotní sestřičky, svobodné maminky s hypotékou na krku, ale i děvčata z venkova přijíždějící na lákavé inzeráty slibující závratné výdělky za několik hodin práce.

Priváty byly nenápadné byty rozeseté po celém městě. Každý měl jeden, dva pokoje s velkým letištěm, koupelnu a kuchyňku, kde sedávala děvčata, která zrovna nepracovala. No a pak tam byl člověk, kterému se běžně říkalo „bača“. Ten se staral o finanční stránku věci, bezpečnost děvčat, logistiku a také nábor nových pracovních sil.

Byla neděle navečer, já se chystal jezdit, když mi zazvonil telefon. Byl to Viktor z jednoho Žižkovského privátu. „Už jezdíš?“ "Zrovna se chystám, co potřebuješ?" „Hele, zajeď mi na hlaváč pro nějakou Veroniku. Přijede rychlíkem od Ostravy a bude mít růžový, chlupatý svetr. Tak mi jí sem přivez.“

Veronika stála v příjezdové hale, přes ruku růžový mohérový svetr a u nohou papírový kufr, který už hodně pamatoval. Výška tak stoosmdesát, ramena jak zápasník.... jak to říci, prostě opravdu velká holka.

"Ahoj, ty jsi Veronika?" Začervenala se a přikývla. "Poslali mě, abych tě odvezl". Zase přikývnutí. Sehnul jsem se, že jí vezmu kufr, ale byla rychlejší. Pokrčil jsem rameny a vydali jsme se přes park k autu.

Cesta sotva na čtvrt hodiny, ale jak jsme se vzdalovali od nádraží, byla stále nervóznější. Najednou se ke mně otočila červená jak paprika. „Vy víte, co sem jedu dělat?“ "A ty to víš," opáčil jsem? Ten zmatek byl až hmatatelný. Prsty se snažila probourat do kufru na kolenou, mokro za očima. „Když já jsem to nikdy nedělala“. "Tak to většina holek co sem přijedou. A spousta se jich hned otočí na podpatku a mažou zase domů." „Když to já nemůžu“. Koukl jsem na ní, jak se celá klepe. "Poslyš, co takhle kafe"? „Vy nespěcháte“? Vděčně se na mě podívala.

Zastavil jsem u malé kavárničky kousek od „Jířáku“ a objednal dvakrát latté. Veronika se trochu uklidnila a začala vyprávět. Ten příběh jsem znal už nazpaměť, tak jsem byl jen na příjmu a nechal jí vypovídat. Táta chlastá první ligu, potom je seřeže na jednu hromadu a sebere všechny peníze. Bože, kolikrát už jsem to slyšel. Musí vydělat sestře na školu, ona je strašně chytrá......Najednou mě zaujalo něco, co se vymykalo. „Víš, já jsem to ještě nikdy nedělala“...."už jsem ti říkal, že".....“ale ty mi nerozumíš“, začala mi bezděky tykat.....“já jsem ještě nikdy s nikým....“

Myslel jsem si o sobě, že už jsem dávno vyléčený z toho divit se čemukoliv, ale teď jsem tu seděl a zíral s otevřenou pusou. "Tak to je asi fakt problém." „Já vím, ale nevím jestli to dokážu. Potřebuji čas“." No tak uvidíme povídám. Holky na to mají takovou fintu, když to nedávají, tak řeknou, že to dostaly a mají týden klid. Dnes se jenom představíš, ubytuješ a potom uvidíš."

Viktor si vzal Veroniku stranou do jedné z volných místností a já si šel do kuchyňky udělat kafe. Za čtvrt hodiny byli zpátky, Viktor mi okázale podával svazek bankovek. „To máš za minulý měsíc a zavez slečnu do garsonky.

Garsonka byla jedna místnost na pavlači otlučeného činžáku s proleženým gaučem, kredencí a umývadlem s průtokovým ohřívačem. Pod oknem vafky a záchod pro několik partají na konci pavlače.

"Udělej si pohodlí a hlavně se z toho vyspi. Jedla jsi něco?" „Jo mám ještě řízky z domova“. „A mám si koupit mobil, že bez něj to nejde“, žmoulá v ruce zmuchlané pětikilo. "No to teda nejde, něco ti seženu a zastavím se zítra."

Celou noc jsem jezdil. Když jsem se vyspal, prošel jsem pár zastaváren a koupil starou, ale spolehlivou Nokii i s kartou.

„ Pojď dál“, vítala mně mezi dveřmi, „kafe tu žádné nemám, ale uvařím ti čaj, jestli chceš“. "Tady máš služební tatranku, podávám jí mobil." „A návod to nemá?“ Kouká na mě, jako bych po ní chtěl spustit jadernou elektrárnu.

Pili jsme čaj, já jí učil s mobilem a venku se začínalo stmívat. „Spěcháš, já jsem se tě ještě chtěla na něco zeptat.“ "Tak jen do mě, povídám." „Ty víš, jaký mám problém. Možná se mi budeš smát, ale ty jsi jediný, koho tady znám a komu zatím důvěřuji.“ Zarazila se, začala zase rudnout a mně v tu chvíli došlo, kam směřuje. "Máš hlad? Zvu tě na večeři".

Poseděli jsme v příjemné, malé vinárně o dvě ulice dál a vraceli se dost dlouho po půlnoci. Odemkl jsem dveře do garsonky, na stůl postavil láhev vína, kterou jsme si koupili na cestu a začal se shánět po vývrtce. „Jestli ..., tak bude v šupleti“. Štrachám, štrachám a po chvilce se vítězoslavně otáčím s vývrtkou v ruce. Šaty jsou způsobně složené přes židli a zpod peřiny na mě koukají jen dvě oči. „Zhasneš?“

Leželi jsme vedle sebe na břiše a hráli na polštáři prší. Šťouchla do mě ramenem a řekla. „A víš, že to ani moc nebolelo a nakonec to bylo docela hezké“. Vrátil jsem jí šťouchnutí a povídám, "mám sedmu, lížeš dvě."

Týden utekl jako voda a Veronika mi povídá. „ Hele, já to fakt nedokážu. Nevíš o něčem jiném? Jsem sice vyučená kuchařka, ale bydlení tu neseženu“. "A trváš na Praze?" „Ne, vůbec ne. Já se Prahy spíš bojím“. "Tak počkej, já něco zkusím". Vzal jsem mobil a vytočil číslo jednoho známého, který měl chatu s dvaceti pokoji v Bedřichově. „Ty ještě žiješ, ty vole? Že se nepřijedeš podívat“. "Počkej Zdenku, zarazil jsem ho. Nepotřebuješ vyučenou kuchařku?" „No to mi povídej ..., mně tu vaří šedesátiletá pokojská. Ale nesměla by to být žádná pápěrka, víš jak to je na horách“. "Tak to buď v klidu, kdyby ti dala facku, vytečeš pode dveřma".“Tak to potom jóóó. Kdy může nastoupit?"

Veronika mi stála celou dobu za zády a kousala se do spodního rtu. "Tak šup, šup, balíme, máme před sebou kus cesty".

Zdenek běhal a ukazoval zařízení kuchyně a i Veronika vypadala, že jí spadl obrovský kámen ze srdce.

Do konce léta jsem se zastavil ještě několikrát a nutno přiznat, že to nebylo vždycky jen o kafi a povídání.

Schylovalo se k podzimu, já byl permanentně v záklonu, takže na hory nebyl čas, ani nálada. Bylo to někdy okolo Mikuláše, bylo hnusně a já vycházel z nákupáku, když proti mně, hlavu zabořenou v kabátě, kráčel Zdenek. "Ahoj vole, strčil jsem do něj". Vytřeštil na mě oči a otráveně zamumlal.“To seš ty? Tak tebe mi byl čert dlužen“. "Jak to, co jsem spáchal a co Veronika"? „No právě, před čtrnácti dny u mně byli takoví těžcí frajeři, kanaďané, spousta pušek, půjčená auta a na Ruzyni vlastní letadlo. Pronajali si celou chatu a když odjeli, tak po Veronice zbyl jen ten papírový kufr a načmáraný vzkaz – promiň, já musím - „láteřil a láteřil. Že co jako má na začátku sezóny dělat bez kuchařky.

Nechal jsem Zdenka s jeho starostmi a v příštích dnech zkusmo párkrát vytočil Veroničino číslo. Ta zvědavost mě neopustila několik měsíců, ale výsledek byl vždycky stejný – volaný účastník je nedostupný.

Uplynulo patnáct let, já už dávno nedrandil tágo po matičce Praze, ale měl malou firmičku na výrobu dárkoviny a především, tenkrát moderních stromečků štěstí. Stal se ze mě postupně „pan stromeček“, protože si většina mých odběratelů nepamatovala moje složité jméno. Měl jsem několik mobilů, ale ten nejstarší z doby taxi ležel zapomenut na stole v kanceláři. Ani nevím, co mně to napadlo, že jsem ho z nostalgie jednou vyhrabal, nabil a zjistil, že na něj před několika měsíci přišla MMSka.

Seděl jsem za stolem a na displeji se přede mnou objevilo rodinné foto od Niagarských vodopádů. Byl na něm obrovský zrzavý chlap, jak jednou prackou drží za rameno puberťáka, který si loví něco v telefonu a druhou hladí po vlasech tak pětiletou holčičku. No a světe div se, vedle nich s nejširším úsměvem, jaký jsem kdy u ní viděl.....Veronika.

Dlouho jsem tak seděl a vzpomínal, než mne napadlo rozkliknout zprávu.

Bylo tam jen....Na první kluky se nezapomíná, děkuji V.