K čemu jsme blíž?

    „Nadrolíme si do polívky chlebovou drť a ukážeme světu prst,“ drmolil doktor M., který se tvářil divně na svůj grog.
    „Je tam moc vody.“
    Pingl měl konec směny.
    Odlétal na motorovém rogalu s jedním obletem, aby nám do nápojů přihodil cukr.
    „Letím do Egypta,“ zavolal na nás z výšky a my jsme mu věřili.
    „Já nechtěl cukr. Já chtěl rum,“ prohlásil doktor M., když hleděl za vzdalující se tečkou zdejší obsluhy.
    „Komu záleží na tom, co jsi chtěl?“
    „Mě.“
    „To je málo. Člověk sám svoje chtění nemůže utáhnout.“
    „Musím to poslouchat?“
    „Ne. Ale jak přestaneme poslouchat jeden druhého, tak už nám nezbude skoro nic.“
    „Já chci jenom rum.“
    „Jenom neexistuje.“

    Začínalo se stmívat.
    Tak nám na stůl dali sklenici plnou světlušek.
    „Jsou ekologické,“ řekla nám servírka a připsala nám je na účet.
    „Vědí o tom ty světlušky?“ zeptal jsem se.
    „Ty nevědí nic,“ řekla servírka a připsala nám čárku za dotaz.

Všichni jsme plni představ, a pak se má věřit v realitu.
Ta je velmi relativní.
Dá se věřit jedné ponožce, když si není schopna udržet tu druhou do páru?

    „Jak by asi vypadala Amerika, kdyby tam byli jen indiáni?“ ptám se nad duhou zjevující se ze šálku čaje s rumem.
    „Především by to nebyla Amerika.“
    „Lidstvo musí mít vždycky někde nějakou Ameriku.“
    „A proto je teď v Americe,“ říká doktor M.

Jakoby vše bylo domluvené předem.
Mnohem dříve před Velkým třeskem.
Před všemi těmi třesky plesky.
Fakt je to vědecké věřit na náhody?