Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrabice
Autor
bixley
Pan Pavlát byl nenápadný muž. Chodil zasněně, nikdy se neusmíval, byl naprosto vážný. Obyvatelé z jeho domu ani netušili, kolik je mu vlastně let, ale protože byl v důchodu, odhadovali, že určitě přes šedesát. Po ulici chodil drobnými krůčky a ve velké nákupní tašce si jednou za čas nosíval nákup.
Ti zasvěcení věděli, že je to bývalý archivář. Občas ho navštěvovali sousedé a známí, kteří si od něj půjčovali brožurky a letáky o kulturních památkách. Někdy na jejich doporučení přicházeli i další zájemci.
Pro každého, který vstoupil do jeho bytu poprvé, to byl menší šok. Všude krabice. Kolem stěn v předsíni, na zemi v pokoji, zastrčené i v policích skříní. A přestože měl pan Pavlát i skříně na šaty a knihovnu, krabice upoutávaly největší pozornost. Pan Pavlát byl ovšem velice vstřícný a protože měl ve změti krabic přehled, rád své poklady lidem půjčoval.
„Aha, tak vy byste chtěl nějaké informace o trojském zámku, hned vám to najdu,“ řekl a hned neomylně kráčel do předsíně, sundal dvě krabice, aby se dostal k té spodní, na které byl nápis Památky Praha a hledal v abecedně seřazených dokumentech pod písmenem T.
„Tak prosím, tohle bych k tomu měl.“
Návštěvník byl mile překvapen tím, jak rychle pan Pavlát hledaný dokument našel. Velice mu děkoval a po návštěvě zámku k němu opět rád zamířil, aby se s ním podělil o dojmy a vrátil mu zapůjčenou brožuru. Nezřídka taková návštěva končila pitím čaje a dlouhým povídáním.
Časem ale začalo být patrné, že pan Pavlát už vše nezvládá tak jako dřív. Vypadal unaveně a návštěvy začal odmítat. Chodil pomaleji. Když se ho někdo ze sousedů zeptal, zda nepotřebuje s něčím pomoct, třeba s nákupem, jen kroutil hlavou. Sousedé svoje nabídky opakovali, ale když pan Pavlát reagoval stále odmítavě, vzdali to.
Uplynula nějaká doba a lidé si všimli, že už nenosí svou známou nákupní tašku. Místo ní měl na ramenou dva popruhy a na nich zavěšenou velkou krabici. Na návrhy známých, že mu koupí tašku na kolečkách, aby nemusel těžké nákupy nosit, jen mával podrážděně rukou. Takhle mu to prý vyhovuje. Přestali mu cokoli nabízet.
Lidí si zvykli vídat ho s nákupy v zavěšené krabici a už se ničemu nedivili. Děti na něj začaly pokřikovat Pan Krabice. Postupně začal ven chodit jen zřídka. Sousedka, která měla byt na stejné chodbě, u něj zazvonila a také ona nabízela, že mu bude vařit obědy. Opět na ni zíral a kroutil hlavou.
Asi o měsíc později ho spatřili, jak jde na nákup se zavěšenou krabicí na krku, ale tentokrát měl krabice přivázané i na nohou místo bot. Jeho kroky na chodníku dělaly velký rámus, proto přitáhly všeobecnou pozornost. Několik kolemjdoucích se snažilo s ním navázat kontakt, ale on kráčel dál po chodníku jako v transu. Nakonec zavolali sanitku a ta ho odvezla do Bohnic na psychiatrii.
Jedna ze zdravotních sester byla posléze vyslána do jeho bytu. Když jej otevřela, zůstala v němém úžasu stát. Všude krabice. Po zemi se válely různé brožury a letáky a v krabicích byly nastrkané konzervy, těstoviny, rýže, mouka, olej, hnijící zelenina a ovoce.
Nejbližší sousedka vyšla z bytu a šla se podívat, zda se pan Pavlát vrátil. Když uviděla otevřený byt a ve dveřích neznámou ženu, opatrně do bytu nahlédla. A zhrozila se. Zalitovala, že se od něj nechala odbýt.
„Vy jste příbuzná?“ zeptala se nesměle zdravotní sestry.
„Ne, já jsem z psychiatrické léčebny.“
„Víte, já jsem mu říkala, že mu budu vařit obědy…“
„No, to jste mu spíš měla objednat krabičkovou dietu,“ usmála se sestra smutně.
Stav pana Pavláta se v psychiatrické léčebně dále zhoršoval. Neustále vyžadoval, aby mu léky a všechny jeho věci dávali do krabic.
Psychiatr se nakonec rozhodl,že mu jeho posedlost krabicemi nebude vymlouvat.
„Víte,pane Pavlát, celý náš život je v podstatě taková krabice. Domy, ve kterých žijeme, auta, kterými jezdíme, počítače, televizory, to vše jsou krabice. Takže nakonec v té dřevěné krabici rádi skončíme.“
Na tváří pana Pavláta se poprvé objevil úsměv. Jeho ústa se roztahovala čím dál víc, až se smála a nakonec se řehtala na celé kolo. A když přestala, byl pan Pavlát po smrti.
66 názorů
Smutné ale čtivé a z toho, co mám z tohoto kola soutěže zatím přečteno, taky dle mého vkusu první "povídkové" čtení. TIP.
je to sice takový milý vyprávění, navíc to postupný cvokatění je docela fajn námět... ale schází tomu šťáva, něco, co by zaujalo... znepokojilo... pro mě typ textu, co přečtu, ale nemám potřebu se vracet anebo o tom nějak dumat, přehrávat si jej znovu.
Tohle by se mi asi líbilo zfilmované :-) Jsou tam takové výrazné momenty, přímo obrazy, které by člověk chtěl vidět. A zaujal mě ten dobře namíchaný koktejl smutného a humorného.
Bixley, díky za pochvalu. Já si myslím, že jsme poslední dobou do krabic zavíráni všichni.
Zavírat se do krabice není dobrá věc,
do krabice patří boty, jak by vám řek švec.
Lidé potřebují lidi a jazykem mlít,
potichu hnít v krabici je opak toho žít.
Ta poslední krabice to dokazuje přec,
nežiješ, je konec srandy, prostě - spadla klec.
Četl jsem ji už před časem a neoslovila mě. Od té doby se mi povídka ale několikrát připomněla v různých souvislostech. Takže funguje.
Mohli bychom tvoji povídku nominovat do soutěže Próza měsíce za únor 2021? Napiš prosím odpověď sem, díky.
Evženie Brambůrková
16. 02. 2021Pěkně napsané, Renato. Každý máme něco.
Ale, ale... To říkaj obvykle ti, kteří za mnou choděj s otázkou: "Prosímtě, nemáš náhodou...?" Dnešní zvyk všechno hned vyhodit mi nevyhovuje. Každej text má nakonec svýho čtenáře a každá věc má nakonec svýho potřebnýho. Obrana krabic!!! Svobodu hromadění!!! :)
Lucie, díky, to mě těší. Nečekala jsem takový ohlas. Myslím, že dvacet tipů jsem ještě nikdy nedostala. :-)
Já Lucie píšu...
14. 02. 2021Renato, skvělé! Dobrá práce! Dost se mi to líbilo :) Tématem, kterým ses zabívala, jsem byla mile překvapena. Krabice - super nápad!
Jak píšeš, krabice jsou všude kolem nás... a někdy se z nich můžeme zbláznit, protože jsou doopravdy všude. Byl to sice smutný příběh, ale ve Tvém pojetí jsem se místy i zasmála :)
Jen tak dál! TIP!
Bystroočko
14. 02. 2021Pekne napísaný smutný príbeh.
Dagmaram, díky.
Přemku, jak se ten Tvůj opus jmenuje?
Kočkodane, jistě, a k tomu pizza "to go".
Vůbec bych se nedivil, kdyby pan Pavlát přešel v pozdější fázi života z čaje na krabicové víno.
Renáto, úžasné. Jak krabice mívají spojitost s blázny. Také jsem byl osloven múzou a napsal jsem cosi o krabici, která byla objektem lásky a smrti.
Kdysi jsem napsala něco jako scifi báseň o tančení v krabicích od bot. Musím ji pohledat.:)
Benetko, v každém z nás je kousek pana Pavláta. :-)
Provázky krátké sice neznám, ale počítám, že to bude podobný úlet.
'Trochu mi to připomíná Honíčkovy "provázky krátké, zcela nepoužitelné",ale tyto sondy do životů, jsou kořením, které se nikdy nepřejí. Tip.
CELÝ NÁŠ ŽIVOT JE KRABICE
Jsem vlastně takový pan Palát. A chtěl bych umřít jako on. Se smíchem na rtech...
Smutná mini.....ale......hezky jsi ten příběh uchopila....děkuji...i za pana Pavláta......*/*******************************
Pěkně napsaný zajímavý příběh, docela věřím, že byl, třeba jen částečně, inspirován skutečností. TIP
Krabice napsal též Přemek, ale to byla povídka. Já bych mohl něco podobného napsat o manželce, ta zase potraviny ukládá do všelijakých plastikových dóz a jenom ona má přehled, co kde v nich má:).
Konec dobrý, všecho dobré. Kdysi jsem dělala rozhovor o jednom známém zpěvákovi, též byl skladovač. Nejen krabic, A též , když na něm někdo něco chtěl - tak šel a našel. Vyprávěl jeho kamarád, jiný zpěvák. To můj táta, skladovač, nic nenašel , když někdo pžádal. Nebo to nechtěl ani dát.
Prosecký bezva nápad, prakticky ovšem jde hůře.
Přivedlo mě to k poznání, že jsem na tom podobně. Ne, že bych byl sám, ale archiválie a memorabilie se mi hromadí. Prodám všechno na aukru a pod heslem "žádné věci, do konce života už jen zážitky" odjedu na Cookovy ostrovy. T*