Sušené květiny

Zvláštní na tom světe je, že některé okamžiky máme spojené s jasnými obrazy, které se nám samy od sebe vyvolávají před očima. Babička volá! A já mám tuto chvíli, pokaždé spojenou se sušenými květinami. Se spoustou sušených květin! Ve vázách, tak trochu už protkaných jemnými nitkami pavučin a prachu a pověšených ze stropu, jak je tam někdo zavěsil, když je sušil, ale už nesundal. A květin položených na stole, jak je někdo sundal, ale už nedal do vázy. Ta spousta květin, uschlých jako uschlý kus secese, vyjadřuje to dlouhé sucho letošního srpnovězářijového času (protože srpnovězářijový čas je čas velice specifický především tou dlouhou únavou z léta - a chceme už, aby skončilo a zároveň chceme, aby nikdy neskončilo, svým babím létem a pozvolným odletem vlaštovek z drátů na dráty nové, lepší, vzdálenější!)! Člověk se nadechuje a suchý vzduch s příměsí uschlých květin se mu dostává do plic. Trochu to škrábe, trochu to voní a trochu to chutná.

Volala mi babička. Stará devadesátiletá babička. A přesto je pořád jako holčička. Plakala. Zapalovala svíčku a nemohla si chudák vzpomenout jak je to dlouho co umřela moje máma - její dcera.

Je to rok Jiřiku, anebo dva?

Je to dva babi. Ale to nevadí Vojta si taky nemohl vzpomenout.

No jo, ale Vojta je dítě! Neměl jsem jí na to co říct, vím co tím myslela.

Je to jako ze sna. A přitom je to tak zřejmé! Ta vzpomínka a ty sušené květiny. Babička se špendlíkama v puse tančí okolo dřevěné figuríny, na které tvaruje klobouky. Moděva! Když nechcete, aby Vám napršelo do krku! Jedině klobouky Moděva! Je tu cítit horká pára a mezi vším tím tančením proplétají se jiné babičky a též tvarují a stříhají a žehlí své klobouky. Babička velká paní vedoucí, která ovšem nakonec musí každý jeden klobouk schválit svým přísným pohledem. Babička v dlouhém bílém plášti a s velikými brýlemi, které ji zvětšovaly oči. A nad tím vším, jak posvátné hučení v chrámu, ční porůznu propletené řeči a kecy a poudání a švitoření jích všech, jak každá mluví jedna přes druhou. V ruce měl jsem veliký, do podkovy tvarovaný magnet a sbíral jsem jim po zemi popadané špendlíky, které vypadávaly babičce a i ostatním babičkám z úst. A že to byla vždycky rána, když nějaký takový dopadl na zem. Proplétal jsem se mezi nohami těch žen, které voněly krémem Nivea a silonovými punčochami, pod stolem schovaný a mystickou silou magnetu jsem k sobě přitahoval ty špendlíky! Připadal jsem si jako veliký kouzelník, demiurg špendlíkového světa a radoval se z toho, jak každý jeden špendlík přes druhý, rovnají se na magnetu a otáčejí a směřují se až někam kamsi daleko ku severu. A když jsem toho všeho měl už přespříliš a i magnet se svojí silou ochabl a neudržel už mě u pozornosti toho všeho, vyšel jsem ven, na malý dvorek, kde po pár schůdcích vzhůru stál, kde zdi druhého baráku přilepený suchý záchod a v něm na malé kousky nařezané noviny. Seděl jsem tam, skrze škvíry dveří protínalo se dovnitř světlo, za které by kdejaký fotograf dal třebas i milion peněz a prohlížel jsem si němé obrázky z Města i okolí. Ještě ke mně nepromlouvaly svojí řečí a tak jsem si je jenom domýšlel, představoval si a fantazíroval, co kde a proč je a co tím kdo a jak chtěl říci. A když jsem se pak vracel do Moděvy, vždycky jsem se zastavil u kamenných sloupků plotu, který tam už dávno nebyl. A ty sloupky vypadaly jako malé domečky s červenýma střechama. Koukal jsem na ně, prstem jsem pohyboval malými človíčky, kteří v těch domečkách bydleli a společně jsme pozorovali divokou zahradu, která tomu všemu tady vládla do široka do daleka. Staré schody vedoucí k cukrárně po straně pravé a ke svatojakubskému kostelu po straně levé. Schody celé, celičké zarostlé psím vínem, které k podzimku zapalovalo ty schody ohnivou červení, takže ti, kteří kráčeli vzhůru, aby mohli polykat sladké hostie laskonek a piškotů měli pocit, jako kdyby se ocitli na křížové cestě zvýrazněné jejich vlastními hříchy, které je zespoda pálili do podrážek. A to vše bylo umocněno částmi rozpadající se zdi, vynořující se ze záplavy divoce rostoucích keřů, stromů a vousů Ivanových, stojící zde jako mlčenliví svatí, podél té křížové cesty schodů. A to pak nejeden mlsoun padl na kolena, hledaje v té změti psího vína relikvie marokánek a kapičky rudé malinovky a po kolenou blížil se pomalu vzhůru ku svému osvícení. A když jsem se poté vrátil zpět do babiččina obchodu Moděva. Tak už na mě čekala se svým hotovým kloboukem. Černý pánský tvrďák pro nějakého elegantního pána s krásnou dámou a naleštěnou černou vojturetou. Ukazovala mi ho a já ho prohlížel ze všech stran a když jsem pak kývl, jako poslední instance kvality nad tím vším, tak babička odkudsi z kapsy, vytáhla maličkou drobnou sušenou kytičku, kterou vetkla do stuhy toho tvrďáku, tak jak to udělala pokaždé, když se dobré dílo završilo.       

Vidím babičku, jak brečí a zapaluje svíčku, vidím její byt v záplavě usušených kytek, které zbyly. Jsou všude, jako je všude babička. Trojjediná babička - trochu holčička, trochu babička a trochu už je pryč.

Kdy se nám začne ztrácet před očima?

Ale ona je jinde. Ona už je jinde. Je jako holčička, co je sama ve světě. Všichni její dobří už jsou pryč. A ona dobrá taky. Už je více s nimi, než tady s námi. Ale pořád jí to salduje! A dědovi každej den říká - a brouku Pytlíku a nechals tu ztracenou Berušku a achjojo! Kam se podějou, ty naše denní rituály, které den co den si odehráváme?

Babička mi každé ráno svým starým aparátem zavěšeným na zdi, který voní dřevem a sušenými květinami volá, že ještě vstala, že tu ještě je.

Babička mi pořád říká ta samá slova a ty samé věty. Abych se cítil ujištěn a ukotven v tom, co bylo, co je a co má být.

A babička se mě každý rok ptá, jak je to dlouho co máma umřela. Abych si mohl připadat také já dobrým a potřebným.

Co bude až jednoho dne, už nezavolá? a dobré dílo se završí. Budu ji moci vetknout maličkou sušenou kytičku za ucho na cestu domů? Kam se to všechno poděje? Až přijde někdo jako ve svatojakubském kostele, kdo vezme všechny ty uschlé květiny, sesune je dlouhým pohybem paže na zem a kde je rozdrtí podrážky dalších příchozích hříšníků.