EEj žol, žol, žol mi budě III.

            Budu mluvit trochu povrchně o divnostech. Divností je na světě tolik druhů, kolik je na světě lidí. Ale některé divnosti jsou prostě divnější. Jak mě mrzí, že jsem byla postižena tou divnou divností. Ale ještě bych mohla být postižena odpornou divnou divností. Jako třeba ten pravidelný návštěvník naší knihovny, který je geniální hráč šachů, který bydlí mezi odpadky a jemně řečeno - páchne.

            To jsem ještě neřekla, ale po letech pracuji v tom nejkrásnějším prostředí na celém světě, v knihovně. Ve svém životě jsem mívala dva, vlastně tři obsesní sny, které se mi vracely pořád dokola. Ten nejstarší je právě o knihovně. V deseti letech jsem přečetla, já náruživec, všechny knížky v dětském oddělení, a tak jako v dospělém věku k lidem přicházejí sny o sexu, o kráskách, o krasavcích, ke mně přicházely sny, jak vcházím  do knihovny, kde je plno úplně nových neznámých nádherných, hnusných, zajímavých, nudných, nových, plesnivých knížek, které jsou plné písmenek, které mi všechno vysvětlí. Nad kterými budu plakat a smát se.

            Moje maminka se rozvedla s mým tatínkem, když mi byly asi tři roky. Takže moje první vzpomínka je někdy z té doby, a já se v ní  ptám maminky, kde je tatínek. Odpověď zněla, že byl zlý, a že ji bil. Zřejmě to byla tak šokující odpověď, že mi utkvěla v paměti i s mou otázkou, jestli bil i nás, holčičky. „Ne, vy jste byly ještě maličké.“  Po třiceti, čtyřiceti? letech jsem se setkala s příbuznými svého otce, to když zemřel. A znali spoustu jeho chyb, a taky je s gustem popisovali. Ale nikdo nezpochybnil, že ten velký dětina miloval děti, a děti milovaly jeho. Měla bych cvoka otce, který by mě miloval. A nikdy by mě nebil. Anebo jen lehounce a s láskou. Což se nedá říct o mém náhradním otci, který nebyl cvok, a který mě nemiloval. Ale to je jiný příběh. Píšu to proto, že já, okouzlenec slov, jsem objevila dopis svého otce, toho biologického, zednickou tužkou psána banální slova, a na konci toho zhruba desetiřádkového listu dole připsán vzkaz, šifra: „Mám vas rat“. Asi nás měl rád. Takový divný člověk. Přívětivě divný. Píšu o divnosti.

            Všichni v sobě máme nějakou divnost. Všichni se s ní nějak potýkáme. A: aaj, žol, žol mi budě, až se někdy v životě nějak divně zapouzdřím, a nebudu vnitřně soucítit s tím nejdivnějším návštěvníkem naší knihovny, s tím geniálním hráčem šachů, s tím básníkem těch nejshitovatějších básní, s tím psem, který sedí po boku žebráka Na Příkopech, s mým otcem, který v deseti řádcích napsal třicet hrubek, s tou babkou v divoce květovaných hábitech divoce zmalovanou křiklavou rtěnkou, s mou neteří s křehkými elegantními nárty rozpíchanými od jehel s drogami, s tím největším smradlavcem na světě. Protože tohle všechno jsem tak nějak divně i já.