Láska si nikdy nepomačká lebku.

Ehm, láska?, ptáte se

a myslíte to stočené

embryo s žábrama

s liščím vychytralým

čumáčkem, které si cizopasně

leží v mé děloze, tak zcela nevhodně

v poloze vzpříčené, a kope, kope.

Cože, láska? tak pozdě se ptáte

jestli mám šálu a nezapomněla jsem

na teplé prádlo a teplé rukavice

když už stojím ve sněhu po srdce.

A copak, láska, jakpak se jmenuje?

ptáte se, a dychtivě chcete vyplnit

prý jen tak předběžně

rodný list a zvídavě se ptáte

na její vzhled. Schovejte ty své

trapné rukávy klotové.

Rozum jste ztratili? Ptejte se

lásky na její rodiče -

            jen se tak ušklíbne

            v chrámech modlí se

            modlí se k pánubohu

            že si pro nebe vybral

            prototyp našich žalů a běd.

Já jsem to nechtěla

tys to nechtěl, však přesto

láska se vzpurně žene

nožičkami napřed

z jeskyně do jeskyně

z tůně do tůně

z jedné medové sklenice

do druhé - ta nedočkává -

            - ten boží vřed

ten porod rozhodně

nebude snadná věc.

Ale až si odstonám

že na něj použili

kleště surové

a všechno nějak

pokoutně

po straně špity

šepky, šepky

budu se v ní vzhlížet

a naparovat se budu

jako už tolikrát

nad jejím, bože, tak

elegantním, krásným

vzhledem lebky.