Balada o šestnáctileté dívce

Slunce je vykřičník

když do řeky

v soumraku padá

a poslední záblesky

ještě mi září

ve tvářích

jak já jsem mladá

zrzavá, blonďatá

sukně se točí dokola

nikdy se nepřestanu

chichotat

tady, na tom plácku

kde tančím

je ještě dosti světla

takový žánrový obrázek

své doby, svého světa

a ten je ve vzpomínkách

plochý tajemný živočich

který sám sebe prorůstá

tady na mě vidí

všechny drbny světa

hlavně ta obzvlášť

pavoučí a černá

ta má na mě spadeno.

Divím se vráskám

v mém čase se nenosí

každá tvář je přece

oblá a kulatá

i ta pod usedlými

šedivými drdoly

nad černými šaty

které možná tají

ženské obrysy.

Ale já se nebojím

ještě ničeho.

Ještě mě všechno čeká.

Dopisy, hedvábné postele

stromy, co se budou zatmívat

v soumracích, a ty, ty

mě pak pod nimi

budeš možná líbat.

Ale ještě ne, ještě nic

nečekám. Ještě tančím

ve svitu slunce, které

jak velký vykřičník

padá do řeky.

Potrvá tisíce let

než všechno poznám

a než dostanu podobu

té černé matrony.