Co taky bolí

Kdybych někdy byla vypravěč, kdybych někdy uměla planě snít, asi bych ten příběh mohla vyprávět lépe. Ale nikdy se mi to nepodaří. Má slova - to byly ty stovky vyčištěných bot, tisíce vypraných plen, ponožek, to bylo mé zápolení s bílými vonícími cíchami, které jsem ve větru věšela na zahradě. Mluvila jsem dlaněmi, kterými jsem ošetřovala rozbitá kolena. Mluvila jsem řečí svého muže. Doprovázela jsem ho jako mladá holka na ty jeho vesnické fotbálky. Vlastně mě to nikdy nebavilo. Byl moje první láska, a já jsem byla jeho první.

Naučila jsem se motat štrúdly z poloviční dávky másla. Naučila jsem se vycházet se svou tchyní, celý život byla generál, sršáň jedovatý, to až k stáru náhle zbezmocněla. Kdo by se o ni staral? Inu, já. Naučila jsem se ctít ji, a mít ráda, a cítit soucit s jejími posledními záblesky studu, studu té staré, kdysi tak energické ženy,  že už  se nedokáže udržet v čistotě. Někdy to bylo k zbláznění. Uhlídat, aby si nevšívala ušmudlané prachovky do spoďárů. A mít vztek a vlastně chápat. A pozorovat ji, jak chřadne na eldeence. A vybojovat si, aby mohla umřít doma, u svého syna, u mě.

Nikdy jsem nepotřebovala nikomu nic vykládat. To kolem mě se děly věci, které potřebovaly slova. U nás ne. Zřídka, při rodinných slavnostech, jsem se trochu víc napila. Pak jsem zpívala a vysoko vyhazovala nohy při tanci do vzduchu. Ale vždycky jsem byla spíš nenápadná. K jakým vzruchům by mě měl vést život, který jsem žila? Postavit domek v domkářské kolonii, přivést na svět dvě děti, snažit se, aby obě aspoň odmaturovaly, no, že dneska je život mele trochu nemilosrdně, Martina byla tři roky bez práce, to jsem tehdy nemohla tušit.  A každé ráno v pět hodin chodit pěšky na Kolbenku, spolu s manželem. Z těch ušetřených peněz za městskou se přece dalo něco pořídit. Den za dnem, v zimě, na jaře, v létě.  Na podzim taky. Vždycky jsem se usmívala řečem o malíři podzimu. A jiným podobným řečem. Mi se táhne hlavou, kde nejlevněji nechat vyspravit podrážky u bot. Třicet let takhle chodím, od osmnácti,   jen jsem skončila školu. Stejný stůl, stejná židle. Práce, trochu bez vzruchu. Přepočítávala jsem tiskopisy, jestli nás SEVT neošidil náhodou o jeden kus. Schovávali jsme staré obálky. Byla jich plná skříň.  Pečlivá nimravá práce. Taková jistota a klid. Bezpečí.

V osmdesátém devátém se můj bezpečný svět poprvé stal místem, plném nepochopitelných zvratů. Přestali mě náhle potřebovat v zaměstnání. Můj stůl, který se za ta léta už přizpůsobil tvarům mého těla, odnesli. Nikdy jsem se neuměla příliš přizpůsobovat změnám. No tak dobře, vůbec jsem se neuměla přizpůsobovat změnám. V mém životě se přece nikdy nic neměnilo. Půl roku jsem byla nemocná. Pak se smilovali, přemístili mě do skladu. Zase pečlivě vpisuji čísla. Doufám, že takhle už to zůstane.

Teprve, když odrostly děti, začala jsem si stýskat, že jsem nikdy nebyla s nimi, když byly nemocné. Že si je odvážela babička. Že se mi tenkrát zdálo počítání tiskopisů důležitější. Stýskám si občas i kvůli jiným věcem. Že jsem je nedělala jinak. Že jsem se nikdy nepokoušela být petrolejovou lampou, která by svítila sama o sobě.

Žila jsem dobrý život, nestěžuji si. Vychovala jsem dvě děti.   Když byly děti malé, jezdili jsme každý rok na dovolenou. Těch hub, co rostlo tenkrát v těch západních  Čechách. Někde u Plzně to bylo. Slávek byl vždycky tak zábavný. To on svítil, já jsem se lehce mihotala v jeho světle. Večer se sedělo u ohně, Slávek hrál na kytaru, zpíval. Dotýkali jsme se boky na lavičce. Milovala jsem ho. Všechno je dnes trochu jiné. No, třeba to, jak se dříve domkáři scházeli párkrát do roku, společně jsme popíjeli, udili, opékali. Trávili jsme společně Silvestry. I to se někde vytratilo. Lidi na sebe nějak nemají čas. Nikdo jaksi nemá čas na mě. Libuna se u nás nestavila, ani nepamatuji. O čem si taky vykládat? O tom, co bolí, jsem nikdy nevyprávěla. A recepty na levná jídla jsme si vyměnily aspoň tisíckrát. Asi třikrát jsme byli v Itálii, to už po tom osmdesátém devátém. A neviděla jsem Benátky, neviděla jsem Neapol. Jen poněkud špinavé pláže, kde jsem mazala spálená záda svých dětí a svého muže. A kde jsme pili šumáky, a jedli celé dny konzervy.

No, vždyť říkám, že neumím vyprávět. A vy chcete slyšet, jak to bylo? S tou holkou? Ale co, vždyť už je to za námi. Já nevím, co jsem tenkrát vlastně dělala. Plela na zahradě záhony? Zavařovala jahody? Třešně? No, bylo to nějak na jaře. Jen vím, že náhle uprostřed trochu neuklizené kuchyně seděla ta holka. No, tak to jsem asi zavářela, když byla ta kuchyň neuklizená. Každopádně jsem vypadala jak cuchta největší. Špína za nehty. Vlasy v nepořádném culíku, asi trochu mastné. A ona byla - no, hlavně mladá. Asi hezká. No, určitě si k nám neodběhla rovnou od záhonu, nebo zavařování nějakých zatracených jahod. Ale copak si to pamatuji? Já se nevykrucuji. Já se přece nevymlouvám. No, mluvila, mluvila, mluvila, znáte to, jak někdy někoho posloucháte, a nejste schopni pochopit, co říká. Něco o tom, že se se Slávkem mají rádi, a že jim nemám bránit ve štěstí. S mým Slávkem? Nedokázala jsem si spojit představu mého Slávka v teplácích, za pasem mu čouhá kostkovaný kapesník, s touhle načančanou holkou, jen o málo starší než naše Martina, nedokázala jsem si tuhle mladou holku spojit s tím mým souputníkem na mých dennodenních ranních poutích do práce, s pojídačem štrúdlů a řízků, opatrným řidičem naší škodovky, trochu nešikovným zahradníkem, otcem mých dětí. Teprve když se přišoural ze zahrady, teprve když jsem viděla jeho úlek, poté, co dívku spatřil, jsem uvěřila. A taky, neptejte se mě, jak je to možné, jsem poprvé viděla, že ty tepláky jsou opravdu odporné, a ten kapesník, no, to je tedy opravdu sexy apartní doplněk. Čím ji mohl okouzlit? Mlč, srdce popletené. Vždyť i tebe okouzlil. Pamatuješ, tenkrát před lety. Byl tvůj první, ty jsi byla jeho první.

Nestěžuji si. Měla jsem hezký život. Koneckonců u mě zůstal. A když bude dobře, zestárneme spolu. Ano, občas se milujeme. Ale intimita z našeho vztahu se dávno vytratila. Když někdy vpodvečer sedáváme na zahrádce, po celodenní práci, popíjíme kávu, už nikdy nesedáváme tak blízko, aby se naše boky dotýkaly. Znovu každé ráno v pět spolu kráčíme do Kolbenky. Trochu víc mlčíme. Ale já jsem nikdy nebyla hovorná. Jen někdy, někdy cítím pochybnosti. Byla jsem skutečně ženou, prožila jsem život tak, jak jsem měla, tak jsem chtěla?

A v takových chvílích vzpomínám, jak jsem těsně po té, co jsem nastoupila do zaměstnání, jela paternosterem v „bílém domě“, z vrchních pater dolů jel ten výtah, a v přízemí stáli chlapi od nás, a němě sledovali, jak se postupně objevují mé štíhlé nohy v minisukni, dlouhé k zbláznění.  A s takovým zvláštním pousmáním si říkám: Žena, byla jsem žena.