Sebevražda

Nejdřív jsem chtěla zabít sebe. Přemejšlela jsem, jak. Na sebevraždě je fajn, že má člověk velkej výběr. Takže jsem vzala tužku a papír a napsala jsem si:

1.)    plyn

2.)    pistole

3.)    přeříznutí tepen

4.)    skok pod vlak

5.)    utonutí

6.)    prášky

7.)    drogy

1.)    Pustit si plyn je jednoduchá záležitost, člověk to zvládne i sám, prostě otočí kohoutky a lehne si. Zavřela bych dveře do místnosti, z bezpečnostních důvodů, protože jsem už zapomněla, kterej ten plyn to bouchá a kterej ne. Jo a musela bych ucpat díry okolo oken, protože geniální architekti s tim počítali a nechali tam velký fuky. Jenže se bojim, že jak by to na mě přišlo, ten nedostatek kyslíku, že by to bylo nepříjemný a utíkala bych se někam nadechnout. Takže zamítnuto.

2.)    Zastřelit se je problém. Už s tim, sehnat zbraň, je problém. Bylo by mi v podstatě jedno, jestli bude registrovaná, nebo ne, nebo jestli bude kradená, nebo já nevim, jaký všecky problémy by mohly nastat. Já bych prostě nevěděla, kam se obrátit, kde ji koupit. V loveckých potřebách? A vůbec, chce se mi utrácet za pistoli? Navíc – dyk by to bolelo!

3.)    Tak. Vlezt si do vany a přeříznout si tepny je elegantní způsob, používali ho už ve starým Římě, když si člověk, kterej něco proved, podřezal žíly, tak dokonce jeho dědicům nechali majetek. A navíc mu i pomáhal jeho sluha třeba. Jenže já nemám ani sluhu, ani majetek a navíc jsem nic neprovedla. A nikdy bych se nedokázala říznout!

4.)    Jednou jsem byla smutná, hodně smutná a koukala jsem z okna, pršelo a já koukala do jednoho místa, do louže na chodníku, ve který se odráželo světlo z pouliční lampy. Byla noc a ticho. Jen ten déšť. Kola na hladině, která protínala odraz světla a moje slzy. Koukala jsem dlouho a v jedný chvíli jsem cejtila, jak mě to světlo vybízí ke skoku. Takže vim, že za určitých okolností bych byla schopná skočit i pod vlak. Ale nechce se mi čekat na peróně, až bude v noci pršet.

5.)    Utopit se jen tak nemůžu, umim moc dobře plavat. To bych si vážně musela přivázat nějakej šutr někam. Ale když si představim, jak jsem někde hluboko pod vodou a zuřivě se snažim překousat lano, kterým mám k nohám přivázanej šutr a kolem mě plavou ryby a sajrajt…

6.)    Jo, prášky jsou dobrý řešení. Jíst umim, polykat mi jde, prostě bych je vyloupala z platíček, nebo vysypala ze skleničky a spolkla, nic těžkýho. Ale! Zase ale! Jaký????? Já léky nejim, nevyznám se v tom vůbec, ani trošku a doma mám jenom acylpirin. A když snim pět acylpirinů, tak asi neumřu. Mám jít do lékárny a říct: „Dobrý den, já bych potřebovala nějaký prášky na spaní, silný a můžete mi, prosím, říct, kolik si jich mám vzít, abych se už neprobudila?“ No, to asi není dobrej nápad.

7.)    Když jsem to probírala s kamarádkou, která měla zrovna syna v nemocnici na operaci a rozhodla se, že když to nepřežije, tak ona taky nechce žít, řekla mi na všecky výše popsané argumenty, že jsem blbá, že ona prostě najde někde nějaký feťáky a nechá si od nich střelit dvojitou dávku a bude to jasný. To se mi jevilo, jako výtečnej nápad. Chvilku. Než mi došlo, že s feťákama se dávat dokupy je nebezpečný a nechci se válet někde v průchodě.

No, ať to probírám, jak to probírám, asi se nezabiju. Nesnášim, když mě něco bolí a tak. Nesnášim, když mi teče krev. No tak co, zabiju jeho. Ještě to musim pořádně promyslet. Napíšu si seznam:

1.)    ledový kulky

2.)    probodnout rampouchem

3.)    udusit kotletou

Snad mě ještě něco napadne……

P.S. Vzpomínám na mladého muže, který měl to štěstí a narazil na mě na chatu v hodně slabý chvilce. Svěřil se mi s touhou po smrti a já to s nim rozebrala do detailů. Doufám, že si vybral tu nejvhodnější variantu a byl s mou pomocí spokojen...