Uz je to rok
Prochazim bilou, dlouhou, fadni chodbou s portaly do jinych svetu, do kancelari ruznych mistru mne tajuplnych zalezitosti a chystam se jim nad hlavami otevirat nebesa, tedy to, co si mysli, ze je skryto nad bilymi podhledy a tam kontroluje dulezitost zabezpeceni proti pruniku pozaru shledavam holy beton, a prochazim tim celym a rikam dobry den a nashledanou a na konci vstupuji do dveri, kde je schouleny pan ve zmeti ruznych kabelu a veci, do kterych je zapojuje, ty veci ruzne poblikavaji a nektere maji raficky, ktere vypadaji, jako by ukazovaly cas svetovych velkomest nebo jako vojaci v pozoru, tak jsou ve svych cifernicich nehybne a dovoluji se mu na chvili prerusit cinnost a pan se zajmem hledi do odkryteho prostoru nad hlavou, boji se o sva zarizeni, aby mu je nesmacela voda ze sprinkleru, schovana v tom bilem mracnu podhledu a ja jej ujistuji, ze se bat nemusi, ze vse je v poradku a ve dverich se loucim, tak zase za rok, pane, usmivam se a beru v podpazi stafli a pan mi pridrzuje dvere a ja jimi prochazim a prede mnou je dlouha bila chodba jako by kridou nekdo na tabuli podle pravitka namaloval primku, a uz jsem ze dveri ven a ty se za mnou zaviraji, a jak se zaviraji pan v nich mizi a z ust jeho mi jeste do zad posila vzkaz, ktery se mi lepi mezi lopatky, to by bylo hezke, kdybysme se tady, za rok, jeste potkali a ja ta slova schytavam a slysim je jen ja a ujistuji se, ze nejde o vesteni nehezkych zitrku, ze se v tehle kancelari dale budou zkoumat jakasi zarizeni pro ulehceni lidskeho zivota, ze nema nevylecitelnou nemoc ci mu nehrozi jeho nadrizeni vyhozenim, ze ho jen strasi predstava ztraty radu, na ktery byl cely zivot zvykly, urcite mate jit do duchodu a nechce se vam, to ja dokazu pochopit, ze nekdo neco nechce, ze je pro nekoho nejaka predstava zitrka uzkostliva, ja taky nechci, aby se to vsechno posralo vic nez je, nejradeji bych byl, aby to posrany nikdy ani nebylo, a kdyz si uvedomuji mezi lopatkami zabodane sipy jeho slov, slysim klap, jak strelka zapadne do zamku a pan je pryc a prede mnou je dlouha bila chodba a stafle v podpazi a venku zacina brzke jaro a ja si rikam, ze by bylo hezke, to by ale opravdu bylo hezke, kdybysme se tady za rok zase potkali.
O vile Amalce z Anenske
Anenska ulice, to je ta, na jejimz jednom konci je v mezere mezi domy videt stit Petrova, a kdyz vychazi Mesic, dostava se tam primo mezi obe jeho veze. Je v teto chvili naprosto klidna, bezlidna a jen moje a hlavou se mi honi jedna fajn holka.
Vezu jednu tasku, v poznamce, ze zakaznik bude vracet mlynek. A v tasce mlynek.
Trantárie
Fascinuji me vietnamsky vecerky v ruznych prdelich sveta. Kazda ma svyho mladyho za kasou, kterej sleduje na plny kule nejakej vietnamskej sitcom a aniz by se podival na zakaznika, markuje a vraci presne do koruny, a kdyz zrovna nesleduje telefon, tak do nej rozcilene neco sdeluje, pricemz to zni, jako by nekomu vyhrozoval smrti, ale ja si jsem jistej, ze spis nekomu rika neco jako “. no a ted tam das to vajicko. Co.
Horko
Rozpuštění lidé kolem stěn se plazí jak nazí,
a páry jak blázni zmizetz těla pryč se snaží,
celý člověk žhne jak milenci když v tanec se spojí,
avšakzchladit vášeň ač nechceš vždy něco stojí,
.:Rána:.
Zrušil bych zbytečný rána
jak v srpnu když přiletí vrána
jak tvarůžky s cibulí bez chleba
jak večery v samotě - netřeba
Dopis
Ahoj Járo. Je velice zajímavé pozorovat krásnou a zdravou jarní přírodu, klidnou a majestátnou travinu v okolí řeky Svratky, jak se pne k nebi a zelená se, když ji olizují paprsky probouzejícího se slunce, kdy ještě jakoby nevědělo, či se stydělo hřát stále a jemně, tak jak to v tento čas umívá. Je neskutečně zajímavé sedět v Mariánském údolí u druhého rybníka a občas pozvednout zrak na kolemjdoucího staříka se zauzlovanou špacírkou, kdysi uzmutout z nějakého padlého majestátného stromu, který již došel svou pouť, či byl zmožen rakovinou lesa, kůrovcem. Je neskutečně zajímavé pozorovat toho šedovousa, napadnutého rakovinou stáří, což, jak Ti jistě došlo, je stále si na něco stěžovat.
Ironie
"Vypadáte jako zmuchlanej papír"
"To je ta letní euforie"
"Spíš podzimní melancholie. ", pousmál se trafikant Horáček.
"Hm. Tak mi dejte ty startky.
Leon
Chtěl bych to zkusit
a potom bych šel kam
kde bysmě nenašla
byl bych zámek
Život
Ptáte se na lásku
lidského života cenu
je to jen pár penízků
lesknou se a třpytí
já nevím...
Víte, to bylo tak. Šel jsem kolem romantické řeky, která se sem tam sčeřila koly měchýřnatých cyklistů, náhozy fousatých cyklistů se zašitými kopačáky někde mezi třísli a žebrya podivně tiše bláznivým pohledem upřeným na policajta, co je zrovna vyrušil z úvah o přírodní filozofii a olemované urostlými osikami, kde z blízké dálky ozíval se zvonivý štěkot. A na kopci stál dům.
Ten dům, co stál na tom kopci, byl mým cílem.
...::ráno před zkouškou::...
S hlavou na koleji
s rukama v kapsách
se sardinkamive oleji
v neklidu posnídám
Zpověď bláznova
„Víte, jel jsem tramvají, a tam jsem se zbláznil.
Sedl jsem si koknu a pozoroval klasicistní architekturu mizející za námi, postavy sigelitkami plnými čehokoli jdoucí odkudsi kams, probíhající den a paprsky slunce prodírající se spletitou historickou zástavbou. Pozoroval jsem lidi ve voze a můj zrak ulpěl na jednom obličeji. Obličeji muže sedícího vmém opositu, muže smentální disfunkcí, muže súsměvem dítěte a pohledem, který mi proletěl celým tělem, až se zastavil u mé duše a zíral.
Standa Gross, chodí boss!!!
Po trávě bos
ve křoví kos
včichl on v nos
vůni maliní
Kluk s elegancí antilopy
Seděl jsem před domem na lavičce pokryté řezbářským uměním mileneckých dvojic a nechal se opíkat sluníčkem po tváři. Vočích mě štípal kouř cigarety zavěšené vmém koutku úst a já poslouchal dozvuky nedělního červnového oběda linoucí se zoken našeho domu. Sem tam se ozvaly věty typických tatínkovských hlasů jako:“Jez pořádně, podívej se co děláš. Já nevím, maminko…“ a podobně a já si tu plejádu vět, na který do smrti nikdo nezapomeneme dokonale užíval.
A až bych...na konci světa...
Poslední dobou mám chuť. Chuť naplnit břich svého vozidla až po okraj a jet.
Sedl bych vně a jal se volantu, auto by burácelo silou nenaplněné touhy, a až bych věděl, že zpomalovat již nemá cenu, zatížil bych pohonný pedál cihlou z rozpadajícího se domu, nohy dal bych v turka, pravou rukou lechtal bych směr a levou paži třímající cigaretu opřel bych o otevřené okno.
Jel bych, pohonodárné tekutiny by ubývalo, a až by ubyla úplně, věděl bych, že jsemna konci světa.
Během cigarety...2
…konci dlouhého lana, které se nedá přejít. Pod tím lanem zeje hluboká propast smutku a beznaděje. A já jdu po tom laně, balancuji, najednou padám, ale posledním máchnutím paže se zachytávám jiné ruky, která mě zachraňuje od pádu do této propasti. Vytáhne mě na lano, pomůže mi vstát a chlapácky mě poklepává po zádech, abych prý to nevzdával, že by mohlo být i hůř.
Starý muž
Šel a jeho kroky ubíhaly stejně pomalu jako minuty tohoto světa. Brouzdal spadlým, zbarveným listovím a vhlavě měl melancholické nejasno.
Ulice, po níž Muž kráčel, byla jedna ztěch, o které byste si pomysleli, že poslední její modernizace proběhla po první světové válce. Zdi sotva stojících domů byly promoklé a oprýskané, vjezdy do dvorů těchto stařečků tak temné, že se člověkovi až hrdlo svírá, jako pohled do chřtánu vyhaslé sopky.
Během cigarety...
Stál jsem vokně a kouřil cigaretu, bylo půl druhé ráno, vlahá letní noc. Lampy vyzařovaly své mdlé světlo na chodníky a silnice, olizovaly svými paprsky koruny stromů a mě se zmocnil neuvěřitelný pocit. Měl jsem chuť se oblíct a jen tak se jít projít tou večerní ulicí osvětlenou oranžovými kužílky světel, které by mi ukazovaly, abych třeba nešlápl do hoven. Měl jsem chuť vzít jen jedinou skladbu od monkey bussines do uší a procházet nočním Juliánovem sukradnutou cigaretou mé matce jen ledabyle pohozenou vkoutku.
Šumí
Postupující nemoc
proslýchající neštěstí
mladíkova promoc
slepého rozcestí