Písmák Pohádka
Jako do knížky vracíš se za snem
Stejným, a přeci pokaždé jinak krásným
Za pohádkově nadějnými slovy
Které hladí
Sliby
Tichý oceán slibů, tak tichý, jako byly tvé výmluvy
A sliby bez naplnění, připomínající srdce bez tepu
Neslibuj
U nikdy nevyřkni sebemenší přísahu
Motýl
Jak svíčka mám pocit
Že mě zapaluješ a necháváš utápět ve vlastním potu
Stále častěji mne probouzíš ze spánku
Vyzýváš vmém nitru novou touhu
Štědrý večer
Sedí pod stromečkem.
Vzpomíná, jak jako malý toužebně očekával zazvonění zvonečku. Vzhlížel k nebi představoval si, jak seskupení hvězd dávají dohromady bájný obraz Ježíška, sedícího na pozlaceném voze taženém soby. Neuvědomoval si, že po rozbalení dárků dával pusu tátovi a mámě.
Táta
Sedí po temnou oblohou, kterou rozjasňují jen hvězdy.
Snaží se rozeznat souhvězdí, ale vidí jen ty svoje vymyšlené. Dětské, marnivě krásné a stěží rozpoznatelné. Vidí vnich mámu a tátu, jak se měli rádi, než přišla ona.
Sukničkář trochu jinak...
Spěchá kněmu domů.
Kabelku uloží na známé místo. Vrhne se khoře nádobí, co nechal ve dřezu a poočku ho sleduje, jak je rozvalený přes celý gauč. Ani ji nepozdravil.
Sen
Už nemůžu víc běžet.
Víc než vyčerpání mě však děsí černá postava, od poznání mužská, která mě pronásleduje.
Dech se mi zkracuje čím dál tím víc, na hrudi cítím těžký kámen a zúst se mi derou chrchlavá slova o pomoc.
Dohání mě.
Zámek havranů
Snad víc jak týden projíždím krajinou a připadá mi, že se čas ve zdejších končinách úplně zastavil. Před očima mám stejný neutěšený pohled na seschlé stromy a uhynulé květiny. Jako bych došel na konec světa, tam, kde už nic není, ani život. Absurdní ponurost tohoto místa mě přivádí na divné myšlenky.
Zraňovat je lidské...
Schoulená vrohu postele
Snad nahá, na kříži vkostele
Spím a bdím najednou
Můj pláč je mi ozvěnou
Malá Mořská Víla
„Jedeme kmoříííí. “zařvala půlka třídy, protože ta druhá to nejspíš vůbec neslyšela. Kristýna na mě uhodila hned o přestávce: „Raduj se, vždyť jsi ještě u moře nebyla, ne. “ Nebyla, a ani nebudu, pomyslela jsem si.
Plyšový medvídek
Je sobotní odpoledne a osamělá dívka se prochází po městě a užívá si vánoční atmosféru. Obchody zaplněné zbožím a lidi shánějící dárky pro svoje blízké. Tenhle shon ji ale nebere, nesnáší ho.
Najednou se však zarazí.
Řeka
Tak moc jsi doufal, že to dneska vyjde.
Když ses se mnou před několika hodinami loučil, vTvých očích hrála radost a naděje. Když se na mě teď jimi podíváš, nepoznávám Tě.
Dostala Tě, pokořila Tvého ducha.
Bouřka
Po skle okna stékají kapky stejně tak, jako po mojí tváři.
Konečně přišel podzim, vytoužený, krásný a smutně depresivní. Nedá mi to a vyběhnu ven.
Sleduju ty nejkrásnější síly přírody.