Písmák Z těla ven
Z těla ven jsi chtěla
Kvůli lepšímu životu
Mělas být hodnou dcerkou
Rodit a držet krok
Stýzkání po Příbrami
Marně zavírám oči pokouším se vzpomínat
Ten čas je dávno někde jinde
Tyčinka rozhazuje svou vůni
Stejně jako kdysi v těch dobách
o ošklivém obrazu, malíři a předloze
Na ránu si mažu med
Sladká bolest, to je svět
A temno se v rohu krčí
Mysl doutná, tělo mlčí
Lesní rozjímání
Druhá míza z tvojich rukou
Dech a sláva krátkých veršů
Krůpěj rosy za úplňku
A krůpěj potu ze tvých rtů
Otázka Otázek
Mnoho chvil je pro nic za nic promrháno fádním mlčením o životě, které beztak už každý zná a každému mluví zduše. Proč probůh nikdo neřekne nic nového. Něco co by pohltilo tu prázdnotu kolem a rozptýlilo vakuem pocit bezpečí a svobody volné myšlenky, jež nesvazuje a ani nepropouští pryč ze života. Proč někdo nevysloví myšlenku tak prázdnou až naplní vše co naplněno být může.
Jak přišlo jaro...
Je už dlouho po termínu
Koukám, hledám, marně tápu
Kde je. Kde vězí.
Kam to jen zašantročili.
KAM BÁSNÍK OLDŘICH ŠETRNÝ CHODÍ PRO ILUZE...
Klečím vsedě v rohu v koutě
pod oblaky sklepních much
nejsem viným masochistou
nepřináší mi to vzruch
Na mýtině
Jednou do lesa přišel medvědNeměl co dělat tak začal bručetKolem se slítli brouci a ptáci,"Kdo ti dovolil takhle tu hlučet. "
Medevěd bručí, včela bzučíCvrček cvrká a čokl štěká
Jednou do lesa přílítla včelaByla tam nuda tak začala bzučet,Kolem se slítli brouci a ptáci,"Kdo ti dovolil takhle tu hlučet. "
Medevěd bručí, včela bzučíCvrček cvrká a čokl štěká
Nemotora
Vezmu pilku, kladívko
Začínám dnes prvně s prací
Nepozornosti majinko
A ukazovák mi krvácí
Des tu mitratentra
Velent te teste dea va. Dit o tentra.
Dit o tentra.
Levian te pesti vo ta a.
Zase...
Tok času bublá ve stoceTam vuhnilé krásePod vodou co jedem jeMyšlenka se pase.
Co je to za divný senTo tajemné zaseÚtočí na moje rtyA ohýbá se vpase.
Pod hromadou prachuKde peří sotva dýše
Pozbyl člověk strachuA pohledu zvýše
Světe div se!
Že se se mnou děje cosi podivného, jsem zjistil již nedlouho po tom co jsem odešel zhospody. Zastavil jsem se u lampy a když na ní dopadly první kapky metamorfovaného piva, hmota spodku lampy (patrně bakelit) a i sníh a asfalt pod ní, začali prskat a leptat se, takže zmísta na lampě, které jsem pomočil nezbylo zhola nic. Přikládal jsem to účinku alkoholu, ale přišlo mi podivné mít zrovna vtuto denní dobu halušky zchlastu. Přešel jsem chodník a pomalu si to prošlapával vpovlaku sněhu na silnici.
Cena veřejného mínění
Slyšel jsem, že od nového měsíce
Začíná výhodná cenová akceSpousty lidí šílíŠílí celé davy-jako smyslů zbavení
Slyšel jsem, že od nového týdneZlevní možná i přez polovinuA lidé dychtíDychtí po té výhodě-jako hyeny
Slyšel jsem, že od zítřkaBude vše tak jednoduchéA lidi se těšíTěší se až odevzdají rozum-jako loutky
Noční akt lásky
Viděl jsem netopýry jak okusovali plačícího lyšajeSmrtihlava
Jed
I když to není férMám co jsem vždycky chtělPár buněk co v mozku mámMarně rozum předstírám.
Proč nemůžu najít sílu vzdorovat hnusnejm jedům. Proč nemůžu najít sílu. Cítím jak klesám ke dnu.
Nepokojná cesta na věčnost...
Vyšli do ulic se zlobou na rtech, bojem v srdci. Dav burácel ve vlnách vášně, která byla hnána strachem a odhodláním. Na rozhněvané tváře dopadaly kapky deště a máčely jejich rozevláté vlasy. Padlo několik výstřelů.
Dokonalá prázdnota
Chci zpět do toho žaláře zbloudilých představKde se mě zas bude dotýkat konečky prstůTa dokonalá prázdnota
Svatyně těch nejhloupějších ideálů vzplálaJe to oběť pro tiché pohledy neznámých božstevTé dokonalé prázdnoty
Ostří chladné růže má tu moc zhasnout tmuKdy v ní chrastí netopýři a kusadly ochutnávajíOnu dokonalou prázdnotu
Pospěš nebo jí zmeškáš. Tu dokonalou prázdnotu
Ortodoxní přežívání
Odhlasovala elita svojí verzi svobodyV dáli duní kopyta a výbuchy nevoliČernobílý život ve tměKdo z nás dostal na výběr. Buď budeš bastard jako oniNebo jejich živitel
Jsme elitní masa tupcůIndividuálně zatraceníK životu ztrácíme úctuA chceme utéct bez placení.
Proklínáme na stokrát prázdný kolem světNevědomi si při tom prázdna v sobě. Proklínáme tisíckrát ty jenž nechtěj rozumnětA máme prsty ve vlastníchušíchZazlíváme na stokrát viny těch co byliAvšak tropíme na chlup stejné, horšíProtože čas poučení kvapí k oné chvíliA my zavíráme oči.
Letní proud euforie
Trocha vlhka v kapce zelaHvězdným leskem se třpytilaPřed tím než do země vpilaVšechnu svou nádheru. Snad neví zda věčně žilaPro to aby osvěžilaVláhou svou coodpařilaNěkdena břehu.
Byli dva
Byli dva. Ona a on. Žili spolu vmalém domku. Seděli na nevelkých židlích u nevysokého stolu a on dělal čáry tužkou na čistoskvoucí papír, který ležel před nimi.
SOS (Smítka Osoby Sobecké)
Ohořelý zbytek mého spasiteleV koutě srdce se mi smějeZ lože trhám doutnající pelestiA vkapse žmoulám ticho vlítostiSvůj strom nikdy nikam nezasadímPro jeho smích si vduchu říkám“Tu bolest vsrdci nezastavím“
A světluškou morseovu abecedu blikám
SOS
Zbídačený pohled mého spasiteleNapovídá, že se se mnou cosi dějeKdyž bosý sám spím vrohu místnostiA vkapse žmoulám ticho zlítostiSvůj dům nikdy nikam nepostavímPři svitu svíčky sám sobě říkám“Tu hanbu vmysli nezastavím“A vhořícím lese do plamenů blikámSOS
Mykologická zahrádka
Bylo to už pár měsíců co jsem žil na koleji a docela mi to stačilo ktomu, abych si zvykl. Zvykl jsem si i na svého spolubydlícího Petra, který byl sice dost pořádkumilovný, což se plně neslučovalo smojí touhou rozprostřít se vpohodlné změti věcí nejrůznějšího charakteru, ale zatím to nevedlo ke komplikacím (jak zjeho, tak i z mé strany). Chodili jsme spolu do školy, na pivo, za holkama, za zábavou…. Stali se znás prostě přátelé.
Prodavač lidí
Dobrý den, račte vstoupit. Máte přání.
Jednu senátorskou hlasující ruku
A o jaký zákon by mělo jít.
To je jedno, jde mi jen o materiál
Zmatený úšklebek...
Zmatený úšklebek v ponurou tvářZ nemravných myšlenek má svatozářNejasným způsobem vkrádá se do snůZajíždí pařáty do lebky.
Poslyš ty ničemo, čemu dnes věříš.
Do hloubky propadá se skrz membrányJež v dávných dobách byly utkányNejasným způsobem z horečných snůA natřeny perletí lastur.
Čemu dnes vlastně přisluhuješ, ničemo.
Nenucená radost ze života
Jako slza v slepém okuHrdlo plné streptokokůJako hnis co kape z rányJako sto let mrtvé vrányJako maso z hrobuMám rád tuhle dobu
Procházka po temném lese
Kroky sténají o větévky tepenHlubokého lesaV beznaději křižují už nějaký pátekV mlze se ozívá
Naříkání
Močál má tendence oběti zneuctítHrudní koš hlodaný mouchamiPlácnutí do masaA cáknutíČervená
Klubko sta hadů vřeštících ve větvíchStromů co pošly (hněvem)Miliardy mravenců na lidské tvářiCo chvěje se strachemA nespočetem nožiček
....
v krátké chvíli přestal platit časje to kousek z našeho soukromého životaa ten co dává nám do úst hlasvypovídá za vše co se kolem děje
nepromíjím mu věci co udělala tak nenacházím odpuštění
kolikrát už nám bylo odpuštěno a my se ani nehlibrvou či pohledem či postojemkráčeli jako by se nic nestaloa přitom s ohněm lehla i naše myšlenka na lepší svět
plácám blbosti co sepíšu na papíra pak je hodím do ohně a spálímna prachZmizí
Boty lámou okovy
Pro hodně světla hodně vláhyTvoje srdce našlo mýDvě světla se střetlaDo hloubky padaj, nevidíNezbývá nic než probuzeníVšichni o tvý prosbě víPodle nich je všechno jinýJen v tobě se to nemění
Boty lámou okovyKrásná a bílá zářeJá nejsem jako vyZakrejváte si tváře.
Promiň, ale neslyšímCo řikaj hlasy kolemRadost křičí a tu vnímámProběhnu bosej polemKde jsou tvý anděléKdyž smrt ti líže patyNemyslí na tebeNeukážou ti svý karty
Boty lámou okovyKrásná a bílá zářeJá nejsem jako vyZakrejváte si tváře.
Cesta tam a zpět
Salva zděla rozmetala prázdnou uliciProplétám se labyrintem ztrnů růžíA procházím skrz zdi cestu dělícíA zprstů do trávy padá krev skůží
Napnu ji a inkoustem napíši svou báseňSednu si a usnu tu. Zub času tratí dáseň
Pak drobná havěť na mém těle do mrazu mě rozehřeje
Vystoupil jsem zlabyrintu bez ruky a nohyNechal jsem je kdesi vhouští. Neschází miProbodnutý trny růží, zran mých rostou rohyVypláchnu je lahví vína. Prosby prosby prosby…
Spasitelův odkaz (naděje umírá poslední)
Netřeba svůj čas dál hnát,Klesá klůnu, ke středu. Pověsili spasitele. Zmrazili touhu do ledu. Jak mrtvolný a starý hnátNám ukazuje zbylý čas.
Smrt to je jen...
Smrt to je jen začátekTou nic nekončíHoufy malých kačátek a píseň pavoučí
Až se sítí pavoučí celý svět obtočíIshoufy malých kačátekNajdi i ty svůj začátek
Na planině černých ovcíNa planině snůCo pošlapouje za pár nocíA zemřou během dnů
Až pošlapou i tvůj senA budešo něj okradenI s houfy malých kačátekNalezneš svůj začátek
Gagarin
Ga Ga Ga Gagarin
A A A Aspirin
Ga Ga Ga Gagarin
A A A Aspirin
Převrat
Čekání
Neblaze se ten den zapisoval a rozhořčený sem utíkal schovat svůj tolik promrzlý zevnějšek před útoky sněhových vloček gigantů. Zté prázdné a poklidné mrazivosti, která drhla kosti o sebe se vyklubala pořádná sněhová smršť. Ulice byla jako dno mohutného sněhopádu nebo čehosi podobného. Už jsem se ani nezdržoval oklepáváním sněhu ze zad a ramen a vlasů.
Bezvýznamní
Lítá tu černý motýlTen co vás ze sna budíTen co ho každej proklíná
Dejte mu ránu za týlVy všichni bezvýznamníOn bude stejně lítat dál.
Tak jako ve snu,Slepota vybírá svou daňTak jako ve snuKlopýtls. Vstaň. Tak jako ve snuPravda je plachá laňTak jako ve snuTo znáš
Nešetřete lživými slovyVy všichni pravdomluvníStejně vás nikdo nevnímá.
U kouta v rohu se hýbalo světlo
U kouta v rohu se hýbalo světloKdosi zhasl lampu a posadil se přímo tamPřízeň jeho kroků oplácela místnost krásnou ozvěnouA kdosi nezůstal tam zcela sám.
Stěny odlupujíce se při tom pohledu zbělely a potichlyNářek v očích kohosi není i přez tichost místa zcela zřejmýTedy na řadu přichází samota pohlcující i onu přízeň prostoruChtivostí slov připomínajíc nenasytnou potvoru.
Netrápíš se. Zcela zřejmá padla otázka a kdosi v koutě hlesl anoSlovo vzniklo a přestalo existovat ve stejném okamžiku v závislosti na vážnosti věciNení snad vše v pořádku.
Holčička
Na kolenou pláče holčičkaJejí smích si kdysi vzali
Teď nenachází cesty zpětA vdlaních žmoulá kvítek malý. Roní perly lítosti perlorodka na dně žumpyPlna trapné marnosti jež přitahuje hluché lumpy
Pláče malá holčičkaNeví je-li vstřícný světOdhodlána pro boj smýtySází větrům do chřtánu květ.
Proboha co se ti stalo. Ptá se vítr holčičky.
Pobíhal jsem rozhořčen
Pobíhal jsem rozhořčen předešlými událostmi
Tak neblahými jako nikdy před tím
Prodíral jsem se přes mraky tlustých a uslintaných očíA měl chuť do všech najednou vrazit hřebík či vývrtku
Neúspěšně jsem je odrážel a odstrkoval
Procházel jsem rozhořčen
Pobíhal jsem rozhořčen předešlými událostmi
Tak neblahými jako nikdy před tím
Prodíral jsem se přes mraky tlustých a uslintaných očíA měl chuť do všech najednou vrazit hřebík či vývrtku
Neúspěšně jsem je odrážel a odstrkoval
Mrtvý kvítí
Pro pár ran co do zad vnikloPro provázky co krky půlíPro poslední věty nepřestávám cítit jejich vůni
Zůstanou tu na vždy s námiV naší sféře, v naší vůliStále vidím jejich květy, stále cítím jejich vůni
Klíče k bytíV dálce svítíSvětlo v sítiA mrtvý kvítí
Konec bytíVe tmě svítíPavouci v sítiA mrtvý kvítí
Vykvétá v mé mozkovně seschlý bledý květ
Vykvétá v mé mozkovně seschlý bledý květZalévám ho prázdnotou co v mém srdci sídlíJeho plody nejsou sladké nýbrž trpké jedovatéA klíčí z nich slzy
Ten květ jsem si zamilovalJiná možnost nebylaProstoupil mnou a nenadále vpustil nemoc do těla
Proč to dělá. Proč mě ničí. Proč chce bolest snášet dál. V zátylku mi hadi syčíA upír mléko matky sál
Vykvétá v mé mozkovně shnilý zrůdný květTrhám plody i jeho hlízy a přivykám jich chutiNesnesu to pomyšlení, že to stále bude takA zbraní mi jsou slzy
Mé generaci
Mé generaci
Kdybych teď naráz prožil celý životKdybych mohl projít všemi dveřmi najednouKdybych poznal každou myšlenku vjedné chvíli
Rozhodně bych neunikl na vždy
Laskavě se na mě alespoň ještě jednou podívejte