Její soukromé peklo

Oznamovací tón na druhém konci aparátu vyzváněl dlouho, ostatně jako vždycky.

„Vida, číslo ještě funguje“, nemohla uvěřit. Nemyslela si, že by tahle chvíle mohla ještě někdy nastat, dokonce v to pevně věřila. Neměla ráda ten okamžik, kdy v ní přetrvávaly ještě poslední kousky nerozhodnosti, což ji neustále nutilo k tomu, telefon zavěsit.

„Ano?“ ozvalo se konečně ze sluchátka.

„Ahoj“.. víc ze sebe nedokázala vypravit.

„Cathy?“, zaznělo nevěřícně.

„Ano, já“

„Bože, holka, Tebe sem neslyšel nejmíň sto let.“

V ten moment se jí vybavilo jejich poslední setkání, kdy poprvé v životě uviděla v jeho očích ustaranost, když ji byl navštívit v nemocničním pokoji.

„1709“, vypadlo z ní nevědomky.

„Cože?“

„1709 dní“

„Ajo, no Tys byla vždycky přes ty čísla. Jak se vlastně máš?“

„Jo, jde to, díky za optání“

A ticho. V tu chvíli si plně uvědomovala svíravou bolest za hrudníkem. Musela se jí zbavit, stejně jako toho ticha.

„Máš chuť uzavřít obchod?“

„Vždycky se mi líbilo, jak si uměla rychle přejít k věci.“ Nikdy neměla ráda jeho břitký smích, ale dál jen mlčela.

„No ano, měl bych tu něco pro Tebe. Pokud se tedy Tvoje požadavky za tu dobu, co jsme se neslyšeli, nezměnily.“ Hlavou jí zase bleskly bílé nemocniční stěny. Zavrtěla hlavou.

„Ne, nezměnily. A Tvoje?“

„No, víš.. doba se změnila..“ protahoval každé slovo.

„Chceš víc procent?“

„30“.

„Zbláznil ses?“

„Říkám, změnila se doba, všchno je dražší, pronájem, rekvizity, ochranka, konec konců i ta lékařská péče. Víš, jak jsou ti doktoři teď nenažraní. A to po nich nechci nic jinýho než to, co dělají každý den. Ovšem mlčky.“

„20“

„Holka, kde žiješ, 27..“

„25 nebo zavěsím.“

„Počkej, neukvapuj se. No dobře.. víš, že jsem měl pro Tebe vždyky slabost“ Musela se v tu chvíli usmát.

„Zbytek jako vždycky na ten samý účet?“ Zaskočil ji. Existuje vůbec ještě?

„Moment, podívám se.“ A rychle do googlu házela heslo – persefona. Ihned uviděla na jednom z prvních míst  v odkazech název známého občanského sdužení. Hmmm.. ještě že se podívala, změnili účet.

„Máš teď čím psát?!

„Jo“

„Tak tedy 214877940/0300.“

„Oukej, pošlu je tam.“

Zase to ticho. Hlavou jí začaly vířit vzpomínky. Bylo jí jasné, že bude zase zvracet, jen co položí telefon.

„Stejně si divná.“

„Nikdy Ti to nevadilo,“ poznamenala zároveň s jeho listováním ve svém diáři. Byl v tomhle staromódní, a i když už mu pár lidí věnovalo elektronický diář, stále lpěl na svém obyčejném, papírovém.

„Měl bych tu pro Tebe něco.. speciálního.“

„Kdy?“

„Za 3 týdny?“ Rychle si v hlavě představila kalendář. Začátek června, výborně, to se hodí, děti budou u babičky a muž v zahraničí.

„Víkend?“

„No.. ani ne, jeden večer. Myslím, že Ti to bude stačit.“

„Dobře.“

„Nezeptáš se ani o co půjde?“

„Ptala sem se někdy?“

„Sakra proč mi vždycky odpovídáš otázkou!“ Asi proto, že jsem ženská, pomyslela si v duchu, ale dál jen mlčela.

„Zvládneš se pak dát do kupy?“ Překvapilo ji to.

„Koukám, že stárneš.“

„Jak si na to přišla, prosím Tě.“

„Že si začínáš hrát na sociální ústav,“ neodpustila si.

„Jak vidím, nic se nezměnilo, drzá si pořád stejně.“

„Tak jo“, řekla jen a chtěla zavěsit. Nešlo to.

„Jsi magor, víš to?“ Nereagovala na to.

„Co se Ti prosím Tě stalo tak hrozného, že ses ozvala. Rozvádíš se nebo co?“ Tupá bolest se ji zase připomněla. Zalitovala, že tenkrát podlehla okamžiku, kdy byl na ni milý a maličko mu odkryla svoje důvody, proč čas od času vytáčí v mobilu jeho číslo. Ale svoje tajemství mu nikdy neřekla. To vlastně udělala jen jednou. Dlouho poté, co jemu přestala volat. Při vzpomínce na tu chvíli, kdy to sdělovala jedinýmu člověku, kterýmu věřila na sto procent, měla pocit, že se jí hrudník roztrhne bolestí. Musela ji utnout. Teď.. i za tři týdny.

„Co teď letí.. kůže, krajky, nahota?“ honem se zeptala.

„Tenhle rád latex. Latex, provazy, pěsti a žiletky.“ Zase to dělá, pomyslela si, zase jí straší a dává jí tím šanci, aby si to mohla ještě rozmyslet.

„Bez problému.“

„Si vážně magor, hergot, proč to děláš?!?“ Ano, proč to dělá. Tu otázku si tenkrát pokládala častěji, než si on dovedl představit. Teď ale už dávno zná odpověď. Ničím jiným než jinou.. fyzickou bolestí s viditelnými následky, nedokáže ze sebe dostat tu, která ji teď mučila uvnitř ní samé už několik desítek minut. Důvody té bolesti nebyly důležité, důležité bylo, že někdo dopustil, aby to bolelo. Věděla, že se jí musí zbavit. Jinak ublíží. A ona nikdy ubližovat nechtěla.

„Vážně stárneš.“

„Jdi do háje.“ Háj mě nečeká, pomyslela si. Spíš se jí zase začaly rýsovat obrysy brány, nad kterou kdysi pomyslně napsala - mé soukromé peklo. Věděla, že to ještě není konec hovoru. Trpělivě čekala.

„Chci po Tobě ale ještě něco. Dlouho ses neozývala a poptávka po kšeftech je teď velká, budu muset ten kšeft vzít svým stálicím.“

„Chceš provizi u Tebe doma?“

„Chytrá holka, vážně vyjímečně chytrá holka“, znovu se zasmál. Věděla o jeho úchylce, o tom, že se neudělá dokud ženskou nešuká ve vaně plný vody a hlavu jí netlačí co nejhlouběji pod její hladinu. Před očima měla barevný vzor kachliček, které uviděla, když je poprvé pod vodou otevřela. Bubliny jí tenkrát šly z nosu i pusy kolem tváří, a když už nebylo co vydechnout, začala sebou házet, protože jí do plic proudila studená voda. Jen naposledy.. naposledy se nebránila a probudila se až zabalená do deky na prostorném letišti. Nevědomky si teď sáhla na žebra, jakoby ucítila ještě, jak bolela po jeho posledním kšeftu, co jí potom dohodil. Vždycky si myslela, že to byla pomsta, za ten strach a především vztek, co asi cítil, když v noci musel budit známého doktora. Nechtěla na to už myslet.

„Příští týden?“, zeptala se.

„Ozvu se ještě.“

„Dobře.“

„Jsem rád, že si dala o sobě vědět, Cathy, a musím, ač nerad, přiznat, že se na Tebe těším. Měj se zatím pěkně, čau.“

Ani dlouhý tón v telefonu, poté co zavěsil, nedokázal přehlušit chuť žluče, která se jí nahrnula do krku.