Písmák Tramvaje uspávají vá-š/ž-ně
Spolucestující se opile vlní v tramvaji,
argentinské tango
v hlavním městě Hané.
". příští zastávka U Svatého Mořice".
Absolventi 2012-07
Ve vlnobití
všech deseti
sypou se jako
sklo z tabulek
...dlouhým příběhem,
Když se snažíš šeptat
s otevřenýma očima
málokdy
je to jako ranní mše
Třešňový dvojčata
Padlí sourozenci
dnešních hvězd
už trpí na minulost
čistě z nemoci a vzpomínání,
Benzínová duha
Víš,
jsem trochu uvězněná
v tomhle poetickým
formuláři
Za dveřma někdo pije čaj
Měsíc se roztrhal
na čtyři malý kousky
a z posledních sil
sýpe na zemi.
Gejši mávají přes ulici.
Tak na půl cesty
mi zpívají non-stopy
o strachu ze včerejších
setkání,
Rezervace sněhu(rek)
Píšu Ti
a ty nikdy nepoznáš
co ta slova znamenají,
možná proto,
"Když." v pokojích s mizernou akustikou
Když mám spočítat
svoje štěstí,
začnu spodtextem něčeho
smutného
Viděli nás v dálce
Křik vlaštovek
ze střednětmavý
oblohy,
pozér v poli hluchavek,
Okem v punčoše vykradli Paříž
Angorští králíčci
se popásají
na výpadovce z města,
mrkaná, mikrokosmos
Per partes
Skeptické slunce
bloudí po sklech luceren
a zrcátky z oken maluje
divoký motýli.
Ironickým pláčem
Pod botou praskají nenásilně
bílé hvězdy,
vknihkupectví si epesní básníci
kupují svoje vlastní verše i smaloobchodní marží,
Noc s trochou chilli
Ten večer, přitloukali pokrývači plechový měsíc na špičku mostního oblouku strašně pomalu, před domem na nábřeží nářečník rozmazloval oči Karlínské holky v rytmu Viennese waltz. Potichu v bezvědomí okolí, jako krupiér v úchylné kratochvíli, jsem rozpačitě vyložila z rukávů pexeso platonických nevěr, a bez tří minut za hodinu spolehlivě obehraju kolemjdoucí inženýry vzdušných zámků. S pečetí Pyrrhova vítězství, si nechám vystrojit ohňostroj ze žárovek na střídavý proud, oslavu na piedestalu sovětských hrdinů co protiřečí důležitosti, večeři ze zbytků kuchyně hotelu Alcron.
Andělé na pantografu
V trolejích proudí dokonalá láska, nevyšlapanou cestou v přízemí, přijíždím žlutým binárním eldorádem, k výstupnímu ostrůvku. Na rozloučenou dostanu do tváře nedospělý polibek od falešné revize jízdenek, z rozostřeným pohledem rýsuju do kostek na zemi slzy z loučení. Na náměstí ve středu davu, vyšetřují strážní andělé pád reklamní vzducholodě, já v celé své polární kráse, budu dneska sama s(t)ebou stát pod okny sněhurek ze špitálu.
Na celý život kamikadze
Pyžamový děti dopíjí kakao, za oknem brzdí černá maringotka, každodenní pojistný podvod se smrtí slunce, projde letos po stodvacáté. Z autokina bez plátna, proudí ulicí lidský teplo, ve stopáži cizích vyznání, jsem ze své naivity vyrobila to naše velký přátelství. Dodatečně na dobrý časy, vypili jsme celý klišé o pravdě, na dně vinné láhve nám budou k smíchu tvoje i moje EX. /konečně/ Zadní stranu viněty potají popíšu černým centropenem, ta kulička v zašpuntovaným skle řekne labutím spícím po proudu "Vy, Lásko, už nechoďte.
O Jiné planetě
S několika balónky hélia nad hlavou, lítám si k prstencům kosmických světů, tam na kraji, nad propastí vesmíru, fandím posádkám průkopníků letectví, a po špičkách raket je posílám do hladin oceánů. Na pláži prázdného měsíčního moře, potkávám malibu princezny, do jejich černě rámovaných očí, rozbrečím svoje prvotřídní metafory, v rámci společenské konverzace, chci dneska vypadat dospěle. S tichou anabází holubic míru, v nápěvech průvanu tmy, svádím svobodné hvězdy zpité mléčným koktejlem, k sobě pod peřinu.
Příště zamávám!
…tam v dálce, v cizokrajích,bez bolestí a smutků,s lékařským potvrzením : „Negativní na lásku“…Obviněna z hlouposti,chytám do pruhovanýho lampiónu,třicet pět citoslovcí pro štěstí,můry kolem krouží jako sokolové,s obsedantní touhou zničittenhle předimenzovanej svět. Za řekou, ve smrkovým lese,rostou papírový růže,až jednou zapomenu na skoro neonový mámení,popluju proti proudupro jejich modrej odstín. K ránu mi bude zima,to já dobře vím,paví křídla nikdy moc nehřejou,těch deset modrejch očíale zatraceně skvěle chápe.
Tichej potlesk
Uprostřed čtyřproudý dálnice slov, tančím v plášti z otázek, a tvůj hlas z prázdnýho hlediště, se snaží decentně připomenout, že jsem jenom dramatická vzpomínka, na komediální divadelní představení včerejší noci. Díváš se, jak se ztěžka držím na nohou, a chtěl bys mě vyzvat na valčík, /kdyby to bylo tango, rozkoušu ti rty/. Do téhle divné alegorie, zvolna začínají padat slaný kapky. Na mokrým parketu, se mi na kůži rozpíjí indigo z tvýho mlčení, algoritmy svědomí ti nedovolí, svléknout mě z promočených šatů, a myšlenky nám obarvit na růžovo.
Kdyby
Spáchali atentát na spravedlnost, a za zvuku sirén se jí pak, strašně dlouho snažili uklidnit, ale na nože v zádech se dá, velice špatně zapomenout. Tak teď bydlí s blázny, třikrát do dne polyká léky, musí koukat na podivný skvrny, /místo ptáků draci místo kytek kříže místo stromu šibenice/ dokud neodpoví podle absolutní pravdy. Dvě řady bílých budov, vznosně nazývaných pavilony, dusí spoustu strašně správných gest, který nikdy neuvidíš, ani ti nepřijdou naproti (kdyby jo, budu závidět) Díky mřížím a absolutnu, proto koukám sama na celej svět, někdy je tak strašně málo lidí, co by chtěli pochopit ty tušení, zamotaný do bílých záclon, z dešťových mraků.
Paralen nepomůže ?
Srdce na tři kusy, a mlátí jako o život, v plicích stovky ran, z vůně nedosažitelné ženy, co svedla pohledem řidiče, na malých okresních cestách, něhy. To se přece hned neví, kolik bije úderů, uprostřed něčí hrudi, schválně nešlápneš na plyn, kdybys MUSEL chtít, přidat. Až ti v horečkách, zchladí tváře dva proudy, čerstvé slané vody, začneš mi možná konečně, strašně pokorně děkovat, že jsem ti jednou, v tvým přešťastným životě, pomohla. Převleč si tu košili, s tou rtěnkou na rukávu, vypadáš jak můj, milenec.
Svádíš...
Nepřipoutaný sny, umíraj na předním skle, s rozbitou hlavou a patou, odletí silou lehkého protivětru, do země věčností. Na jejich památku, otvírám album fotek, všechny svádí očima, a honorářem nejšťastnější chvíle, se mě snaží uplatit, abych jim dala, na pět minut umělý dýchání, a rozloučila se, už jen přátelským polibkem. Kreslím na zeď, modrý srdce, barvou svobody, co mě každej den, tisíckrát a jednou, posílá spát, bez pohádek na dobrou noc.
Málo
Stydlivé tajemství, ukrýváš pečlivě smíchem, ve čtyřech zdích co mlčí, úplně rozpouštíš moji naději, na totální upřímnost v čase 19:05 v pološeru přetopenýho pokoje, já bez zvláštního povolení potím, přímo do tvojí tváře zbytky svýho trápení, ani tohle nepomůže brát věci vážněji, než by bylo potřeba ze vší téhle snahy, zbude jenom moje pýcha, na umění mluvit z očí do očí, a tvoje hrozně špatná definice, co znamená milovat historický údaje naší studený lásky, pro nikoho naštěstí nejsou důležitý, evidence nám selhala dřív, než jsme ji stačili založit, pod slova Mám tě rád.
Letadlo v údolí
Nad městem kdesi v kopcích,stojí na louce dvě řady aut,v přední se spolujezdkyně milují s řidiči,zadní jen opovážlivě šumí a brečí/rozchody bývaj těžký/to víš my jsme napůl cesty/Bambulko/A noční ulice dole pod náma,vypadaj jako několik letadel,co šlo na přistání,/ale všechny kupodivu spadly/,do toho všeho pláčou mraky,děsivě vyhlížející chvíle,pro milostný vyznáníPrší mi do ucha,tvý vousy škrábou na rtech,a zbytky kolínské prodíraj se,strašně pozvolna ale nastálo,doprostřed mojí mysli/pořád mám kousek tebe uprostřed dlaně/,dneska s tvou vůní usnuV serpentinách směrem domů,tečou mi slzy velký jak hráchy,zase jsem se zradila,nezabírají sliby, že budu příště jiná,už tomu snad sama nevěřímI can´t be strong, you drives me wild….
Učebnice pro zamilované v invalidním důchodu
Tak strašně moc si přeju, neusnout na vavřínech, zároveň se děsivě bojím, do slunce otevřít oči, a možná je to tím, že v uších mám pořád, několik tvých našeptaných vět, hrozně mě z nich bolí hlava, jen díky růžovýmu prášku,
odpadávaj pomalu k zemi,
jak stromy ve vichřici, všechny naprosto mrtvý prosila jsem několikrát, abys je přišel posbírat, prý na to nemáš sílu, proto poslal´s místo sebe dvojici, zlatých barokních andělů, ale jejich ruce přece neunesou, několik kilo praštěnejch situací, co jsme my dva kdysi a kdesi, údajně prožili z hlavní sakristie společných dnů, se ukazujou jen ty skutečně blízký, pozdě se vracet a brzo se ohlížet, není to přece ani jeden den, kdy zasnění kouzelníci přestali, teď už nadobro kouzlit, pro nás dva jen díky bezmocnosti, nás dva dávám do společné básně, chci ti říct, moc se mi líbili, dva bílí králíčci a papírový růže, z černýho klobouku, a s tím srdcovým králem, ti to poměrně dost slušelo Love is in the air, but i can´t fully respire with you….
Spím, už neklepej...
V okenních rámech mýho pokoje, se usadila odlepená touha, tváří se jako věc za kterou nikdo nemůže, proto taky tak zmizí, jak víš, bylo by nesmyslné, každý den ji zalívat, monzuny slz pozvala bych tě, abys viděl jak chutná holubicím, který na ni lítají každej den, pořád častěji, ale bylo by ti z toho tak smutno, a to si nelze dovolit dekadenci za pár úsměvů, nevyměníš, předstíraný štěstí je prej lepší, než upřímná deprese, já téhle frázi nevěřím, momentálně už nás nezachrání, naprosto nic, ani to že protiklady, se přitahují.
Romeova č.26
na dlážděný ulici pokrytý deštěm prchají naše hlasy, jako druhořadý padouši, z perfektní detektivky, nad náma poletujou vlaštovky, osamělejch kluků a holek, co večer nesměj bejt spolu, aby se náhodou nespojily, natruc okolnímu světu všichni vidí jaký jsme pokrytci, heslem: „jen pro sebe vzletíme do nebe“, krmíme uši maloměšťáckejch detektivů, pouličních četařů opírajících se o nároží, malýho caparta s červenou čepicí, co ztratil duhovou kuličku /absolutní pláč do těžkýho rána/ jako dobrodružství na pustým ostrově, pokřtíme piknik uprostřed šumperskýho průjezdu, jedny velký modrý oči a ty druhý snad trochu menší, zapovídaj všechny bývalý ztráty a nálezy, spárovaný malíčky uzamkly dvojí samotu, a nechtějí nic míň než jedno Já a Ty propuštěná z růžovýho obláčku od popelnic, v kapse kalhot nacházím ubrousek s číslem domu, podepsanej trochu zvláštním jménem /Přijď. Čekám a Miluji Tě. /.
Fly Away Alone
Přes hranice plechovej střech, dopadá slunce, zabíjí rosu na špičkách trav, veselý krávy pláčou, potrhlejší zoufalství už existovat nemůže. Snad mě chceš utěšit, ale tvoje vyznání už mě dost dusí, jsem sama v teplým náručí, nech mě uletět, motýli s můrami přeci nemluví. První a zároveň poslední noc, právě skončila a je pryč, jenom ty nic netušíš, tvoje city mi nebyly nikdy nakažlivý, těch 2000 slov mezi druhou a třetí ráno, jsem zaškrtala a zapomněla. Hladový kočce se nezavděčíš pohlazením.
Kdyby mohly labuťě povstat z popela...
zastřelili osamělou labuť, k poctě pohanskýho boha, a na obhajobu ke své zvůli, připsali do protokolu skutku „Přistižená u profesionální nevěry“ ze zbytků její česti, zbyl zoufalej panák rumu, a jedna hrozně nenápadná, kamenná deska u rybníka jen uprchlej blázen, vystrojil pohřeb, pro zbytečně zabitýho ptáka, a předtím než ho sebrali, zahrál jí poslední serenádu, na pětistrunnou kytaru každý léto, utopí vodník pár hvězd, co docela nenápadně zapadnou, do zádušní mše za nesplněnou realitu, jedné zbloudilé bílé slečny ty se dnes divíš, jedný malý ohrádce z kamení, a pod lípou na hrázi, nadáváš na příliš silnej svit měsíce, když dámě svého srdce kradeš pohledy, ne-li mnohem víc.
Ale oni to nevědí!
hejna zvrácených ptáků, sedí uprostřed nočních vinic, pojídají nejsladší hrozny, zpívají jim epitafy do větru, a všeho budou jednou litovat tuláci na náměstí svobody, se schovávaj do cizích kroků a slov, s ušima na dveřích hostince U bílého koně, poslouchají básníky a filozofy, jejich demonstrace za neznámý štěstí, ukrytý na dně sklenice
puberťáci z předměstí, beze svědků trhají růže pro svoje holky, s pózami romantiků předstíraj lásku, včera je chytlo tichý klepání posedlosti, jak moc by je zabolelo, nevidět odpolední mraky ve dvou báby za oknem, budou nahlas brečet a potají se radovat, pro několik osudovejch náhod, politika čistě zaměřená na pohodlí, bolesti pod náplastí NEBOLÍ kolik z nich si všimne, návratů ztracenejch družic, a toho že zaplatí životem, když shoří v atmosféře dnešního večera.
Osamělej dárek
Snad kvůli adventu,byla jsem v dalekým kostele,s přiznáním dávného ateismu,opuštím svíčky v pozoru,barevný sklíčka v oknech,ježíše na kříži a muže v černém. Na ulici zhasíná lampa,světlušky v nedohlednu,jen andělé mávají křídly,a moc pečlivě rozhazují peří,já s falešným dojetím,doháním svůj svět,kdysi utopenej ve vánočních přáních. Medovýma očima v psích pohledech,svádím tvou namyšlenou pýchu,musíme se hlídat navzájem,cenzura přání je nezbytná,moc se těším že zítra,snad budem konečně opravdoví. Po cestě od tebe pryč,svítí jiskry tramvají,padají kotelní komíny,objímaj se lidi –in love-,starší,moudří a učení,vyčítají mi,nezkušené líbání s časem.
Anarchie
Poprvé, půjdu s osamělým vlkem, do jeho vymyšlené krajiny, rozsypu hrách do kouta, a pokleknu po vzoru darebáků. Pořád, chodím v ulicích, když trhám na kousky,
cosi co se stalo,
a nejde se odestát, srdce se zastavilo, protože musí se smát. Pozdě, jen sebe potřebuješ, možná opravdu pláčem, ty doufáš že poletíme, můžeme si to dovolit. Naposled, odpouštím anarchii, vyčítám si svobodu, stříhám pavoučí sítě, pohřbívám ulovené mušky.
Pryč a pořád tady...
Přes zamlžený okno, nahlíží špatně spálená důvěra , najednou jsme všichni, stateční,hrdí a zapomenutí, výjimku dostane, jen několik hlav z davu, namyšleně vykřikující, my jsme TI dva, vyvolení v páru… I´ll be there for you. still alive with me, have good time, enjoy, that´s easy. Pod železničním mostem, na předměstí cizího těla, jsou svým zvaným hostem, ten ji chtěl,ta ho chtěla… Forgot your pain, feel my feelings, hope for us, it ´s no problem. Pohádka o nenasytném vrabci, ukolébavka pro slepou krásu, jste jenom dva trapní pokrytci, kteří hledají lacinou spásu.
Story about piece of darkness
Kdysi nadějná houslistka, sbírala noty polité vínem, k tomu jí tančily krysy, já sama jsem proto uspávala, malého černého beránka. Povídáme si, jak je strašně těžké, hojit druhým ovečkám jizvy minulosti, a poslouchat je,když s námi nechtějí mluvit, cítit pod sebou tenkej led a bruslit na něm sám. Malé černé smítko, s ospalýma hnědýma očima, slepě vykřikuje námitky, že jsme oba, strašně krásně naivní a hloupí. Až konečně usne, i bez pohádky ovčí babičky, poslechnu si hluk ulice, opilé barové zpěvačky, komiky v depresi, ticho černého jeviště, osamělost velkých herců, a další osudy, kterým nestačí spanilost noci.
Naivní půlnoci
Ze zarošenýho ciferníku, odpovídá čas: Je pozdě. , sídliště kolem i v dálce spí, a moje pocity a svědomí, přestáváj se bát zítřka, když spolu dáváme mu velké, naděje,štěstí a empatii. Je půlnoc naivní, všechno bude jasný a dobrý, dokud se nevzbudí sny, v beznaděj ranní kocoviny, než v zádech ucítím vyčítavý pohledy, bezdomovců,toulavých koček,hvězd a mrazu, toužících po opuštěný prázdný posteli. Až ráno upřenými pohledy na rohož u postele, přemlouvám všechno k návratu tmy, oči mě bolej z krátkýho spánku, hlava krade si zbytky nedopsanejch snů, začínám se bát strachu osamělejch dam, a své včerejší prostituce myšlenek, další selhání slibu mlčenlivosti duše.
Námořník a tanečnice
v zátoce zblázněných duší, na lodi která se potápí, námořník svěřuje deníku, svá nejtajnější přání,lži a strach z knihy opisuje několik citátů, s věnováním své dávné lásce, tanečnici z náměstí St. Marco, dopíjí opuštěnou sklenku vína, a přikusuje poslední sušenku studená slaná voda, už se mu plazí k zavřeným očím, zabíjí jeho slzy, a když začíná lapat po dechu, do duše bodají vzpomínky za několik let, přichází k hrobu neznámého romantika, dívka s holubím peřím ve vlasech, a k dřevěnému kříži, pokládá kytici bílých lilií Kdy pochopí, že pozdě je si přát .
My sweet lier
Vyfotíš si mě usměvavou, a pro píchnutí u srdce, zarámuješ mě do růžovýho rámečku, to abys měl pocit,že jsem šťastná /You are lier,do you know. / Kolikrát si mě necháš projít hlavou, kolikrát mě odtamtud vyženeš, jsem jen několikátá náměsíčná myšlenka, bloudící ve stínu minulosti. /That´s a pity,sweet. / Za pomocí snářů, hledám v budoucnosti minulost, v každé náhodě osud, v příslových absolutní pravdu, v kontaktech tvoje jméno.
Řekni,jak vypadá podzim?
Pokaždé uprostřed podzimu,snažíš se naladit kytaru,a hrát podle vinylovejch desek,který nazpíval Plíhal a Nohavica. Asi tě začíná dohánět melancholie,snad svědomí z letních lásek,nebo jen pouhá ješitnost,že stromy se uklánějí namísto potlesku. Chodím kolem tvýho domu,s kapkama deště na čele,jak beruška bez sedmé tečky,a kradu ty sladký červený jablka. S pocitem provinění a zmrzlým nosem,konečně klepu na dubový dveře,odbydu pozdrav s tvýma očima,/rty z principu už raději vynechávám/,snad proto se tak marně snažím podplatit čas,aby se vracel k minulosti.
Můžeš si mě vůbec představit?
Malou mušku, za sklem linkového autobusu, znáš jako odjakživa, jedete spolu už hodinu a půl, a ona nemůže uletět. Absurdní přátelství, při cestě do města, když jedeš za svou láskou, když nudou počítáš domy, když přejmenováváš všechny ulice, jménem jedinným. Pomáhej jí očima, a přitom si mě představuj, prodal jsi mi křídla, protože tebe lítat nebaví, za tu cenu strašně moc slz, hned ti je vrátím, reklamace jsou totiž nekonečné.
Tahák s tlustou černou čárou
Poslední měsíce, beznadějně propadám - z minulosti - ten tahák co koloval, po celý třídě, byl špatnej a k nepřečtení - psal jsi ho Ty - Ptala jsem se, nedokázal poradit - nebo mlčel abych se neurazila - zmačkala jsem ho, a vyhodila do koše - za trest mám Déja vu – Naštval ses, a naše doučování - snad už budoucnosti - se odkládá, až dostanu rozum - a udělám za tebou tlustou čáru -.
Němá bez úžasu
Při procházce parkem, hledala jsem odpověď, /proč si zase něco sliboval/, a napadlo mě, zeptat se jedné bezhlavé sochy. Proto sedím vedle ní, na kamenné zídce, /a zabírám místo holubům/, dívám se do míst, kde možná měla oči, asi kvůli dluhu, /tvoje jsem viděla přece jen jednou/ Ruce má sepnutý na hrudi, /v zimě jí tam napadají vločky/ nohama brouzdá v břečťanu, /za chvíli se v něm utopí/, tak ji aspoň obejmu , /jako jsem to dělala s tebou/, jen políbit ji nemám kam. Potěšilo by ji to vlastně .
Vypůjčená melancholie
Zatím jen čekám, a tak můžu, brát kočky domů, /aby měly kde spát/, ale jenom ty černý, co běhávají přes cestu, zakopávaj o radost, a nosí starosti. Do jejich kožichů, snad občas zabrečím, /pro koho vlastně . / pak vyčešu jejich trápení, /kupu blech/, a uvěřím svým hříchům, /které se nestaly/. Policejní zápis nehody Byly spatřeny důkazy: Vypůjčená melancholie opravdu existuje.
Pět slov,cos zapomněl říct
Když rozdávali, snad a prý, někde zodpovědnost, ty stál si v pozoru, a já smála se v koutě, pak kázali o lásce, cože to říkali . Já z čiré naděje, nebo zoufalství, házela jsem, na prázdnou bílou zeď, tuny hráchu a čekala, že snad vzklíčí, aspoň jeden maličký. Ale zůstal mi jen, brouček na zdi. Jak feťák co se bojí stíhy, a čeká na další dávku, třásla jsem se, bez tebe a tvojí fotky, jen s pár řádky, na několika listech, a čekala, že mě obejmeš.
Vážka a motýl
Ti dva se potkali uprostřed polí,nad malinkou kaluží. Bylo žhavé poledne a jediný stín padal od trav a červeňoučkých máků. Vítr pouze jemně hladil stébla obilí a vtomto vánku se pohupovaly dva páry křídel. Jedny barevné a nepřehlédnutélné – motýlí a druhé neviditelné,rychle kmitající – vážky.
Zahradnictví Strach
Po nebi plynuly temně černé mraky,příchod bouřky oznamoval silný hrom a ješitný blesk. I přes velkou lásku se dá zmoknout a proto se ti dva rozhodli schovat. Jedinný možný úkryt před tímto nebeským divadlem skýtalo osamělé zahradnictví na okraji města.
Objekt postavený snad vobdobí technicko-vědecké revoluce dýchal tajemnou atmosférou prosklených tabulek skleníků a temný zděný objekt naháněl už zvenku strach.
Osamělá Amálka
Pohled pouťové panenky,za uchem prostý luční květ, v hlavě spoutané myšlenky, na nohou boty co prošly celý svět. V ranečku pár vzpomínek, a v duši vyhaslý plamínek, na jazyku nostalgie, vzpomínka na cestu do Francie. Kolem těla obálka,sadresou: zapomeň milovat,slzy jako víla Amálka,snaží se svědomí zpytovat.
Oblohu zkoumá slanýma očima,nenašla kde končí ani začíná,otázky skládá do řádku,pomalu čte nebeskou pohádku.
Růženka
Usnula růženka na šípku, bála se,že potká trn, tak s květu uvinula kolíbku, a pod hlavu stočila mechový drn. Svůj nevelký svět, na trnovém keři, stáhla jen na malilinký květ, kterému tak tak věří. Hlásku nevydá, plátky přeměřuje, lásku nehlídá, jen se přetvařuje. Jedinný návštěvník růžového vězení, kapka ranní rosy, jinak snové blouznění, o přítele smutně prosí.