Dokud nezakokrhá
Tekutý sloupy – odstavce páry.
Nonsens ve vzduchoprázdnu.
Otevřená zlomenina – karmická jehlice.
Bodá ve spáncích, tiká vkoutcích.
Všechno a nic
Vápence zbarvený západem do ruda-
předcházela tomu železná obloha s otiskem rorýsího zpěvu.
V dálce byly letní kopce zmrzliny s příchutí bouřky
a protáhlý stíny, který se nikam nehnou.
V hustotě kefíru
Vhustotě bílýho kefíru se topí devět mravenců.
Křeče jejich kyselosti doznívají pod hladinou.
Tam, kde sou, je člověk prej strašně sám.
Tak jako tady.
Tragédii
Melpomené jako med na rtu.
Melpomené jako okvětní lístek.
Melpomené jako metronom,
přichází vintervalech.
Skřítek
Po tváři mu ve spánku cupitá skřítek,
botičkama se zapírá o kůži na líčku.
Gravitace. Vpohádce.
Zakopne o víčko,
Enkláva tebe ve mně
Štěpí se jádro na štěpence.
Utíkají do stran, ale jsou jen čtyři.
Prej světový, jako na dlani
jsou si prsty stejně vzdálený.
Oběti
Rozbolavěný kousky těla
posypaný moučkovým cukrem,
jako plátky mramorové bábovky.
Na karlovarským porcelánu…
Vytvarovat vodu
Vlny odlít do sádry.
Vytvarovat vodu.
Nechat rozestoupit břehy
Vyvést se zomylů.
Co má v kapse?
Vkapse nosí vlka. Stepního.
Sedí tam a nebo leží,
taky někdy poslouchá gramofon
a desky velikosti bonbónu.
ooo-ooo
Betonový sloupy
se stoickým klidem
procházíš, kličkuješ.
Úmluva a podstata slibu – zakopla.
Tetování kamena
Kaluže a pak ostrovy…netknutý přílivem.
Černý tůně spotěrem-mazlavá vlhkost.
Podél cest kjeskyním.
Lemovaný ornamentem kopřiv.
Odlitky
-pudy sebezáchovy-sevřený kazajkou-
-otevřený ohně-hasící pěnou-
-sebranou naběračkou zmoře-
-kouše se ksrdci-žíravina pěny-
Elektrifikace víry
Tekutý odstavce lámu přes hrany,
jako pendreky z cukrárny-zůstávají mezi zubama.
Malý osobní černý díry,
kouzelný sametový škvíry –
Signum domova
Tekoucí pramen svážu do snopce,
zubama ho vyždímám.
Sluneční paprsky přetrhnu jak babí léto
svářečským sklem od táty –
IIIIIIIII
Emotivně rozladěný – piáno.
Na stole útržky klapek.
Dekadence linky kreslí tenčeji,
než tence – pod oči.
-o-
Zvrácenou představou.
Otáčím těla naruby.
Do důlků kameny.
Do koutků větvičky.
Zkouška ohněm
Jsou dny, kdy se fotografie poddávají samovznícení.
Vzpomínky jen na slunné chvilky a nakynuté úplňky.
Jen píchnout prstem a vytekl by meruňkový džem.
A pak by se lepily ksobě ty prsty-cukrem.
Konzervace
Širokospektrální vize, vduze oka.
Pod prahem, tam někde mimo vědomí.
Si každej zametá svoje smetí sám.
Do sítě chytám křídlo, který plácá se vzduchem,
*V*l*o*č*k*y* *p*o*p*e*l*a*
Zbytky urny, jako drobky chleba.
Na talíři…prázdno.
Ptáci se ztoho ještě nakrmí.
Je zima a lůj už ozobali.
Plochy zdí
Otáčím se na všechny strany zdí.
Vsamotě se prostě bydlet nedá.
Ozvěna vlastního srdce je nesnesitelnější.
Umírám každý den znova, ale pomaleji.
Hliněné slunce
Prach zpeří,
zvelkých naducaných peřin, které svou těžkostí pohřbívají každou noc.
Ten prach se víří okolo paprsků, hliněného slunce.
Povstalo vden, kdy se vstávat, ale vůbec nechtělo-nikomu.
Útěk
Evakuace zčasu, kde hoří okřídlení úhoři.
Ve smyčce, vbludném kruhu.
Uzda strachu na jehličí, kde voní ambra místo vlasů vheřmánku.
Silice slin pod paží se pne.
Konce
Pěnila se voda u mých úst, ocelové ráno požehnalo horoucím tepnám.
Kroky vnaťovém kouři se vytrácely jako ovoce nakažené hnilobou.
Oči upadaly samy do spánku-tělo se toulalo po polích.
A někde mezi vlásky pletlo babí léto vrkoče a vzdorovalo trnům.
Syrová
Osázím Ti víčka tulipány zDelft,
do koutků očí zasadím cibulky…
…třikrát denně je pak stačí zalít.
Na zrcadlo Ti udělám vitráž zNarcisů,
Bouře
Tamtamy kapek rezonují znaky slov.
Písmena vokapech nechávají inkoustové stopy.
Asfaltová cesta zdá se být černou stužkou řeky jako linka pod okem.
Staví se potopa zcihliček mračných slz, bublají kanály, na třešni se zpěvem dáví kos.
Křížek na čelo
Myslím, že mdloba je jen prahem smrti. A sen je něco jako trénink.
Brodím se hustým térem nevědomí.
Jako náraz, náhle tuhnou stavy kolem, jako mrznoucí kapalina.
Tíha srdce
Upadlo mi vjednu chvíli srdce,
olověné závaží padlo do hlubin vláken měkkých vnitřností.
Gravitace svýma dlouhýma rukama tahá dolů a dolů.
Kůže se napíná, králičí kožka na dveřích kůlny plné dřeva a myší.
Výprodej
Ostří měsíce mi hloubí ve sklivci díru-ostatky jak po moučném červu. Stigmata na dlaních nejdou smýt ani solvinou. Z hlavy každému znás sundávám po trnu a každý spořadovým číslem řadím do velkoobchodního relikviáře.
Od zítřka bude výprodej.
Záplava
Záplava- - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - -
16.4.2009
Srdce mi osciluje jarem.
Tětiva vibruje po výstřelu.
Měsíc zase hloubí vduši díru-pro samotu.
Satieho prsty mi tu stále hrají.
/////////\\\\\\\\\\
…………………………. //////////////\\\\\\\\\\\\\\\………………………….
Rákos se kymácí ve větru.
Ječmenné klasy kynou jako kyvadlo nad jámou.
Máme ještě naději?
Propálím ti dlaň svými slzami. Solí budou leptat tvoji kůži. Máme ještě naději.
Kosti ti jak krápníky prosvítají, obmotané žíly tepou slastně životem, ale kde jsme se navzájem poztráceli.
Rozumíš?
Lokty se bořím do tofu, vím, předstírat požitek je lež největší.
Včerných kadeřích tvých šustí lístky habru. Co teprve ta vůně.
Struny mám provlečené obočím a rty, jazykem pak brousím tón.
V povětří
Je nutné vymanit se ze svěrací kazajky osudu pro blázny, kteří si staví hrady zpísku a karet. Přilepíme jazyky na rozpálená skla, rozmrznou nám hlasy vhrdle a soudnost nadobro uletí. Všechny klouby vyvrátíme a údy otočíme proti směru. Vzduch do plic nabereme a už ho nevydechneme.
Zbavíme se stínu
Stínu se zbavíme, jen když zhasneme. A pak na sebe necháme po kapkách stékat vlastní vinu, na hlavu jako popel se sype odkudsi ztemného stropu podvědomí. Vté tiché zpovědi vlastnímu já si pak uvědomíme, že rádi ubližujeme a rádi býváme zraňováni. Zvrácenost našich snů svýčitkami nepočítá… a tak pořád dokola, až se nám zatočí hlava, namířená proti zdi.
Duch doby
Každý den vidíme duchy lidí, co už nežijou svým vlastním životem, ale životem, kterej našli schoulenej vnákupním košíku. Navlíkli si ho na tělo jako plastikovej sáček, zatavili se do představy o něčem lepším. Lidi – dýchaj záhrobní vzduch televizního předpeklí. Do žíly si pouštěj miliony nadějí.
Waiting for Connection
WAITING FOR CONNECTION
Ve středu města čekám už několik hodin. Pozoruju lidi a ty stále nepřicházíš. Kolem mne je klid, usmíření a vyrovnanost. Jen tiše sedím a dívám se kolem, je to městská meditace, vhektickém bodu.
Meziprostor
Paprsky řežou mlhu, která jako molitan obaluje kraj a pohlcuje to ticho podpatků. Dunivé ticho. Jizva se mi táhne od lopatky až nad kotník, kde kdysi šlachu polechtala. A všechno je tak tísnivě bez citu.
Nad hladinou
Jsem těsně nad hladinou svýho zrcadla, dívám se dolů a vidím… .
Je težký dýchat vmlze, která hltá zvuky a vozvěnách odráží jen duté ticho. Liju si olovo na spánky. Kovám si tak vlastní hřeby do tváře, aby mi někdo odpustil.
Před spaním
Těsně pod hladinou dotýkáme se malíčky zrcadla. Závrať se dělá ztoho času, který proudí mezi prsty na nohách. Malé zločiny nám bývají prominuty a ty velké schováváme za závěsem zetlelých vzpomínek. Svědomí se trochu děsí odhalení své nahoty a přikrývá se tím závěsem, co padá při každém doteku, jako popel se snáší na hlavy.
Kdy konečně otevřou
Pracující těžce a bez dechu nacházející kamenné úlomky vpoli. Vhlíně svědí prsty. Vduši zase kyslík schází. Ve spáncích žilky zbělma problikávají.
Běloba kaolínu
Provaz jak tětiva. Hlasivky se dovolávají pomoci. Na kost jsme to všechno obřezali, že nezbylo nám nic. Uškrtit roupy na jehlici studu.
Kolik
Kolik kolik hodin let staletí a hvězd v náručí minulosti vzplanulo v dáli, která blízko je za závěsem snů, krouží jako posel dnů, jako sup nad krchovem, kolik kolik lží přes prahy domů vešlo, kolik sýpajicích matek syny proklelo, kolik let kolik jen let proměníme v to, co dřív ve zmar za mříží sklepního osudu, co v talíři vidí jen krev se žlučí smíchanou. Kolik kolik místa v srdci dentista nosí, kolik lkajících vdovců na dlažbě zarostlé travou, kolik křivých nosů proti slunci ohrnuje krk, kolik kolik kolik kolik kolik kolik o nás ví, a kolik my víme.
Nepovíme, vědění schované za potměšilým úsměvem, kolik piv dnes do bažiny buněčiny rozbředlé spadne.
Kolik vody ústy proplulo na korábu s modrou vlajkou osudu.
Bude pršet
Knoty místo provazu kolem krku utahuju.
Pevně, pořádně a stále není dost.
Ohně už nerozsvěcím, vosk utekl do všech stran.
Bude pršet, říkala babička
Plno žalu
Plno žalu ve mně, ale ten žal je jen Tvůj. Vím, že trpíš někde na hraně svých sil. Nikdy nevím jestli si to Ty, s kým mluvím. Plno žalu v slzách mých, které jsou na dlaních.
Dál bude odvíjet se den
Dál odvíjet se bude den za dnem jako zadrhávající se jehlice nad vinylovou deskou. Tam a před soumrakem zpět, tam a před soumrakem zpět, tam…a strom je plný holých vět(ví).
Burácí příval mrtvých cvrčků na okenní římse. Burácí potok pod nátlakem vody zbarvené znamením.
Znovu se ztrácí kontrola
Mé srdce hyne nad mučivou plání Tvé lásky.
Otisky Tvých prstů už modrají na mé kůži.
Odešel jsi dřív než začalo svítat, nechal si
tady jen svůj stín pod postelí a moji zraněnou duši.
Doznání Tobě
Chci vyrvat Tvoje srdce a uložit ho do hrudi ktomu svému, aby spolu navždycky by(i)li.
Po pěšině polibků chci stoupat na Tvou šíji.
Každou zTvých jizev chci obtisknout do své kůže.
Každým Tvým pohledem si chci vytapetovat zdi.
Je těžké říct...cokoliv
Snídávám poezii, zapíjím ji jen tak vodou, ale vústech stejně sucho mám.
Na to pár bílých prášků polykám a stavím se do zástupu, v řadě do pekla.
Nemá cenu předbíhat, nemá cenu mluvit, když stejně je těžké říct…cokoliv.
Zase se setmělo a vkorunách šumí šedivé moře, avšak racci vkosy se proměnili.
Ukolébavka
Po špičkách přicházím na bláznivé nápady večera, za svitu modrého měsíce, který je duší slunce. Listy se pomalu klátí ve vánku, u zdi zbylo jen pár červánků. A já Ti je nasbírám do dlaní. Kapkami vosku vyznačím nám cestu nočním lesem, abychom se mohli ráno po kolenou vracet.
Možná znovu
Za každou jizvu, kterou máš na těle, Tě toužím obejmout. Za každou jizvu, co ukrýváš na duši, Tě toužím políbit. Za slzy, kterými si kropil zahradu, Tě toužím do dna pochopit. Do dna a pak se zase zvednout.
Odhalení
Třesouc se v podzimním odhaleníse slzami v ústech říkat, co je a není. Tak tiše a beze stopve sněhu, který se rozpustil. Tak tiše jako vidět nevěru a bolest té tísně (někde) v břiše. .
Nahota
Nahota je jako sirup.
Občas se nesnesitelně lepí,
jindy zas je vobrysech jako jantar proti slunci.
Mám jí ráda, je všude kolem.
Srdce
Vytrhnout ho zhrudi jako plevel vzáhoně. Se všemi vlásečnicemi, se všemi vzpomínkami na tělo. Vyrvat ho zjeskyně, kde ho halí jen lži. A pak co.
Poprava
Dnes naposled andělé sepjali křídla, se zavázanýma očima je totiž před popravčí četou začli střílet, jeden padal k druhému, do krvavé louže s peřím. Do srdce přímo mířily ty střely, do duše mířily jedovaté myšlenky střelců. Dnes naposled padal sníh, naposled nebem táhli andělé.
Probuzení
Skočím do prostoru vzducholodí, rukama zamávám a vdálce provazu se zachytnu, nad hlavou úctyhodný oblouk barevných her. Usmívám se pořád dál a dál jen nevím proč, snad za blázna mě pokládají, ale to je dávno známá věc. Dotykem hvězdného paprsku prolomí se škraloup na mých očích. Probudím se a potom pokání, zlehka jen pár kroků do krypty všednosti a zase zpět, před tím tam.
Pouto deště a mlhy
Mezi deštěm a mlhou. poutoa zase kapky padají na hlavu. Když se zase potácíme z rána,točí se zem a hrouda bláta lepí. Já pak půjdu ven, navštívím někoho.
Můžu říct
Můžu říct, že Tě budu milovat na věky, je to má pravda a Ty jí věřit nemusíš.
Můžu udělat mnoho chyb, za které mi svědomí nedovolí spát, můžu a taky nemusím.
Někdy se možná ráno probudím a Ty už tu nebudeš, pak možná mi tichá prázdnota vyčte mé pochybné kroky.
A až jednou ráno pochopím, že Ty už se nikdy nevrátíš, už na věky Tě budu milovat, bude to má pravda a Ty jí věřit nemusíš.
Žízeň do ticha
Už utichá má žízeň do ticha
a hlava brousí kosu ke sklizni
na oknech kapky místo krystalů
a ve výtahu se zasekly dva lidé
Vzpomínka na balónek
Bolí, bolí hlava jako porcelán-tříští papírový obraz minulého létaNoha v obvazech svědí jizvou Tvých vzpomínek na ukradený balónekS nafouklou kyticí ke dveřím spalovny mířím, poklonit se Utřu slzu slin na vlasech Tvého králíčka a sklopím zrcádko, ale jen na krátko. než sníh zase začne tát.
Nechtěný dopis
Struny se potrhaly mezi námi, a propast už jak příkop za domem. Bolí odřený loket a v kapse pár sirek do zvonků. Dopis se starou známkou zahodíša o půlnoci někdy se probudíš v úděsu svých napsaných slov. Potůček potu poputuje ke dveřím a zastaví ranní výběrčí těch železných úschoven myšlenek.
Rány
Rány, které jsou rozryté pluhem bolesti, musíme otupit. Vočích se často lesknou slzy, ale vždycky je zpět vezmeme do duše. Kdo zapomene vzdá se tak svého práva na očistu vutrpení. Kolem srdce bolí místa, která jsme si sami vymysleli.
Teskně
Vtvých dlaních jsem mrtvá, ale bez nich je tu jen prázdnota.
Život jen na chvíli a tvé dlaně na věčnost.
Vzpomínky se vytratí shvězdným prachem.
Stačí jen sfouknout znártů a pár kroků do propasti…
Tak jako Edgar ve své nicotnosti
Kolo, to které kdysi bývalo štěstěny, nyní na skřipec mne natahuje.
Hlava v oblacích se sněhem taje.
Rozervané oči mé, hledí do střepů.
Kousek sklivce v dlani zahřeji a hodím ho krkavcům.