V pátek třináctého

Jsem na světě posledním člověkem. Ticho mi přiléhá k uším, prostor se usazuje na mých vlasech v studených kapičkách. Pomalu ho dýchám, opatrně jím procházím. Ode mne na dosah, rodí se holé stromy, míjím je, němě pláčou a zanikají.

To jméno nikdy neříkej - 21. kapitola "Pod taktovkou Všehomíru"

Zvláštně se shodli v cíli přemístění. Jana div nezakopla o Prokůpka, když se vyloupla z nicoty. Daniel se vynořil kousek od nich. Zase nedaleko viaduktu ve Stromovce.

To jméno nikdy neříkej - 20. kapitola "Konec skrývání"

„Svět klesal pod tíhou temných mračen plynoucích nízko při zemi, dusících vše živé. Pamětníci slunečních paprsků do oněmění opakovali své příběhy o světle, jejich slova však pohltila tma, stejně jako naději, kterou mohlo přinést.
Mágové bloudili krajinou, v mihotavém kouzelném světle, které den ze dne bledlo, odříkávali složitá kouzla, jejichž moc však nedosáhla dál, než k prvnímu těžkému šedému oblaku. Lid Mírných, skřítků, už dávno rozdal své poslední léky, svá poslední slova marné útěchy, tiše se semknul ve věrný kruh a čekal na konec.

Zvláštní světlo

Nic nechápu.
Skrčená v maličkém pokoji, jen uzounkou škvírou pozoruji svět, tenký proužek osudů. Míhají se v nich lidé, necelí. Někdy se jim tvář směje a než přejdou kolem mého okénka, záda se jim shrbí v pláči.

Výuka příkladem

Tolik horkého slunce, že ho ani to velké údolí nemohlo spolykat. Písek pod nohama křupal, stejně jako suchá tráva. Byl žíznivý den. V kaluži, která zbyla po chladné tůni, se tísnily žabky a potůček už neproudil, neprodíral se mezi travou, zastavil a matně se leskl v odpoledním slunci.

To jméno nikdy neříkej! 19. Kapitola "Spojenec"

Cosi Janu krutě vyrvalo z nevědomí, uvedlo všechny její smysly do nejvyšší pohotovosti, nervy si bleskově předávaly alarmující zprávy o nebezpečí. Prudce otevřela oči, srdce divoce rozběhnuté, pokoušela se zklidnit dech, aby nic nepřeslechla. Co jen ji mohlo takhle vyburcovat.
Pootočila hlavu a zjistila, že Daniel je, stejně jako ona, právě probuzen.

Nepořádná

Ztratila jsem sebe. Nesnáším hledání. Zdržuje a stejně k ničemu nevede. Nechám se prostě někde povalovat pod kupičkou časopisů a hotovo.

Chvilka vzpomínání

Zalehla jsem na houpací lavici. Jediné zhoupnutí, pár kyvů tam a zpět, průsvity slunce listím jabloně a stala jsem se na okamžik děckem. Modrou oblohu křižují jiřičky, světlo v koruně třešně je srpnově žluté. Vzduch voní po horkém asfaltu a trochu po večeři, kterou kdosi chystá.

Řád a srdce

Den dokulhal k bráně noci, tiše se sesul k úpatím hor a skonal. Posledním výdechem nadzvedl polštáře trav, protřepal peřiny z vůně heřmánku i horkého asfaltu.
Ta Bytost kráčela po poli podél silnice. Dlouhé bosé nohy kladla v neúnavně pravidelném tempu, nehleděla na bodláky a ostré kameny.

Diagnóza

Zařekla jsem se, že dnes nepůjdu spát. Strávím noc na mrňavé židličce, v nočním polosvětle a tichu proloženém cinkání vozíku s lékovkami a občasným pláčem. Čtu si a někdy prohodím pár nijakých slov s druhou maminou, která tu má menší dcerku než já.
„Běžte si lehnout,“ nabádá mě sestřička, když přichází vyměnit kapačku.

To jméno nikdy neříkej - 18. kapitola "Nespavost!"

Náhlá nečinnost, nutnost čekat na budoucí události, bez možnosti aktivně zasáhnout, Janu mátla a znepokojovala. Vir s každým vysloveným, napsaný Jménem oslaboval jeho účinek, protkával předivo obrovské moci a narušoval ho. Museli mu dát čas. Nic je teď dál nepohánělo ke spěchu, tikání hodin, které doposud udávalo zběsilé tempo, jako by se zvolnilo a krájelo teď čas s línou, ubíjející pravidelností.

To jméno nikdy neříkej - 17. kapitola "Na skok do Opusgumy"

Slunce zmizelo za korunami stromů, zanechalo nebe krvavě rudé a protkané temnými skvrnami dešťových mraků. Noc přicházela s velkolepým, hrozivým divadlem.
Vzduch ochladl, s každým nádechem přinášel syrovost, občerstvující a znepokojující zároveň. Tolik života v každém doušku, až zabolí plíce.

To jméno nikdy neříkej - 16. kapitola "Druhá listina - setkání s bestií"

V jejím pokoji poletovala drobná moucha, pomalá a důvěřivá, tu a tam se usadila a čistila si křídla. Bezstarostná a přitom v obrovském nebezpečí. Kdokoliv ji mohl jediným pohybem sprovodit ze světa. Jana mouchu pozorovala a napadlo ji, že právě teď je na tom mnoho lidí stejně jako tenhle hmyz.

To jméno nikdy neříkej! 15. "Vir"

Z nedalekého parku znělo divoké cukrování hrdliček, důkaz toho, že bude pěkný jarní den. Vzduch byl ještě chladný, ale sluneční paprsky už šimraly na tváři teplými prstíky.
Jana okouzleně sledovala ohromné lípy, jež se tyčily proti bezmraké obloze a pyšně předváděly své nové jasně zelené listy.
„Jako by nás pustili z kriminálu,“ svěřila se Markovi, který stejně jako ona hleděl na koruny stromů.

To jméno nikdy neříkej - 14. kapitola "Nádech romantiky - i ta může vést k něčemu kloudnému"

Noc se zvolna přehoupla v bledý úsvit. V neosvětlené laboratoři se pomalu začaly rýsovat nezřetelné siluety tajemných přístrojů i rozličného náčiní, jehož účel Jana neznala a ani ji v tuhle chvíli příliš nezajímal. Zjistila, že dokáže za přiměřené snahy, vypnout své noční vidění, což byla úleva, občas byla temnota vítanou kulisou. Utekla před chvílí před hovorem v obývacím pokoji.

To jméno nikdy neříkej - 13. kapitola "Záchranná mise - hurá pro kravaťáky!"

„Au. “ hekla, ze stolku jí na nohu dopadla tlustá příručka bezpečného přemisťování a provokativně se rozevřela někde zhruba uprostřed. Jana ji nechala být, neměla v úmyslu do ní kdy nahlédnout.
„Kolikrát ještě.

To jméno nikdy neříkej - 12. kapitola

„Je dost zvláštní, ehm, že jsi tam přečkal takovou dobu,“ poznamenal Marek Šedivoj, se špatně skrývanou podezíravostí, ke svému otci usazenému v jednom z letitých křesel v obývacím pokoji. Ten sledoval syna s klidným výrazem, ale Jana se, po pečlivém pozorování, přesvědčila, že ve skutečnosti se jen velice dobře ovládá. Chvějícíma rukama si pohrával s orkamem a v očích se mu mihla bolest a rozčarování.
„Zpočátku jsem pro ně byl zajímavá hračka a potom asi… jsem nebyl nijak nebezpečný.

Je to tak?

To jméno nikdy neříkej - 11. kapitola "Na útěku"

Spěšné kroky dvojích nohou se rozléhaly v zdánlivě se do nekonečna táhnoucím prostoru s naléhavou pravidelností, kterou občas narušilo nehezké šplouchnutí následované tlumenými nadávkami. Ušli pěkných pár set metrů, několikrát zabočili a celkem jistě byli ztraceni v labyrintu spletitých, starých šachet kanalizace.
Zvláštní byla surová krása, která je tu obklopovala. Cihlové stěny se klenuly vzhůru a setkávaly se v nízkém stropním oblouku, pečlivě vystavěné zručnýma rukama zedníků.

Balím

Balím. Kufr plný a seznam nekonečný. Roztrhala byt ten papír, co mi diktuje, jaké věci potřebuju a bez kterých nedokážu prý žít. Kalhoty letní, pláštěnku proti dešti, krém proti slunci, sprej na klíšťata a náplasti na puchýře.

To jméno nikdy neříkej - 10. kapitola "Útěk"

„Proč se vlastně Dávným tak říká. Copak to biologicky nejsou lidi. Copak neprošli stejným vývojem. Byli tu na planetě snad, už když se předkové Slepých proháněli v korunách stromů.

Zhrzená láska

Přišla jsem za tebou, milý,
se srdcem svým na dlani.
Díval ses na něj chvíli
a řekl: Mám radši játra.

Nespavost

Den vykrvácel červánky
ve spáncích buší
přísliby
pozůstalá noc zavoní šalvějí

To jméno nikdy neříkej - 9. kapitola "Přísaha"

Vůbec si nepamatovala, jak se po tom, co se stěna otevřela a ona téměř vypadla přes uvolněný východ, dostala zpátky do archivu. První, co si vybavila, bylo to, jak vytrhává papíry z šanonu a škube je na co nejmenší kousky, úporně je mačká do kuliček a zahazuje na podlahu.
Pamatovala si pevný stisk archivářovy ruky na svém nadloktí a uklidňující tón jeho hlasu, který pomalu pronikal až k jejímu pološílenému mozku, konečně porozuměla i slovům:
„…nejspíš nemá cenu. Pojď, nech to být.

To jméno nikdy neříkej - 8. kapitola "Tajný vchod"

Probudila ji jemná bylinná vůně, jako by sem někdo přenesl prosluněnou kamenitou stráň s trsy mateřinky a tymiánu. Užívala si ji a se zavřenýma očima přemýšlela, odkud se tu vzala.
Pak k ní promluvil tichý archivářův hlas: „Už je moc hodin, děvče. Probuďte se.

Měla ho ráda

Den se probudil do zamyšleného ticha, nebe se nechtělo vzdát noční temnoty a zůstávalo kovově šedé
Vpodobný den ho poprvé uviděla.
Procházela tenkrát po zarostlé pěšině, maliní ji hladilo mladými lístky, pod nohama se prohýbal měkounký mechový koberec. Pěšina ji dovedla až kpotoku. Chodívala sem ráda sama.

Semínko - pohádka se špatným koncem

Zrodilo se z květu. Malé něžné narůžovělé věcičky. Mělo tisíc bratrů a sester, vyrůstalo s nimi po celé léto pod ochranou své matky i otce, pod košatými větvemi svého stromu.
Vědělo, že až přijde jeho čas, spadne dolů na tvrdou zem a stane se součástí
koloběhu života.

To jméno nikdy neříkej! 7. kapitola "Požírači"

Archivář se nezdál překvapený, když se vrátila. Na malý okamžik na ni upřel naprosto příčetný pohled, ve kterém se mihlo čisté zoufalství. Zdálo se, že jí chce něco říct, v jeho výrazu byla naléhavost, už se nadechoval, aby promluvil a Jana věřila, že tentokrát se kletbou probojovávají jeho vlastní myšlenky, a pak se najednou vrátil k netečnosti. Bez velkého zájmu ji potom zavedl do malé komory vedle své vlastní ložnice a podaroval ji tvrdým polštářem a kousavou dekou.

Gloriet

Zlatavé paprsky večerního slunce mi hřejivě protékají mezi prsty, vnímám to životodárné teplo a hladově ho vstřebávám. Čas změnil svůj tok, cítím tlukot svého srdce, vidím plout tmavá mračna, tento okamžik je však prostý od uspěchaného pohledu vpřed.
Vstoupila jsem do Růžové zahrady a zároveň nečekaně, i do kouzelné chvíle. Místo chráněné z jedné strany starou zdí, rozehřátou sluncem, zmoudřelou věkem, stále bezpečnou, jež shlíží na drobné keříčky růži, ještě téměř nerozvinuté lístečky se jemně pohybují ve větru.

To jméno nikdy neříkej - 6. kapitola "Stále v archivu"

Netušila, jakým problémem pro ni bude zdánlivě banální vyhledávání dokladů. Byly sice v krásně seřazených a s láskou oprašovaných pořadačích, bohužel měla vyhledávat k jednotlivým fakturám i objednávky a další podklady, které založili do jiných šanonů, a nebylo jasné, do kterých. Znamenalo to šplhat po žebřících a snášet dolů hromady papírů a hrabat se v nich. To vše pod bedlivým dohledem archiváře.

Elektrotechnikovo vyznání

V stejnosměrném sériovém motoru jsi mým silným statorem,
z lásky rozběhnu se k nekonečným otáčkám, nezatížíš-li mne odporem.

To jméno nikdy neříkej - 5. kapitola "Archiv"

Po odchodu děsivého muže dvě hodiny předstírala, že je zabraná do práce. Přitom vůbec nevěděla, co ve skutečnosti dělá. Roztržitě přeskládala papíry jedné své firmy z modrého šanonu do zeleného a pak zase zpátky, okopírovala nějaké účtenky a pak kopie vyhodila. Vypnula vyzvánění mobilu a žádný telefonát nepřijala, došlé maily nečetla a bez rozpaků je rovnou mazala.

To jméno nikdy neříkej! - 4. kapitola

Jana seděla u pootevřeného okna a vdechovala chladný venkovní vzduch. Strávila u Šedivoje už druhý den. Splnila příkazy svého znamení a teď si dopřávala odpočinek v pohodlném starém křesle v obývacím pokoji a nechávala myšlenky v přeplněné hlavě volně plout.
Uplynulá neděle, zasvěcená povinné četbě, uběhla v příjemném poklidu.

Jak je lehké být Bohem

Oberon klesl na kolena, síla ho opouštěla, cítil, jak skaždým pohybem, každým nádechem prýští pryč z jeho těla.
„Co se to děje. “ křičelo to vněm.
Zabořil třesoucí se dlaně do záhonku červených květů a polámal tak několik drobných rostlinek.

To jméno nikdy neříkej! - 3. kapitola "Hledání"

Sobotní ráno přišlo příliš brzy, protivné sluneční paprsky pronikly drze do Janiny ložnice. Snažila se před nimi schovat pod polštář a ponechat mozek ještě chvíli v klidu. Během včerejška a téměř celou noc dostával pěkně zabrat.
„Vstávej.

To jméno nikdy neříkej - 2. kapitola "V muzeu"

Jana v Národním muzeu nebyla od dob školních exkurzí. Uchvátila ji krása architektury a atmosféra místa. Nikdy dřív ji tak nevnímala. Velkolepé a přesto ne neosobní, nečekaně útulné.

Plynutí

Peřinku za peřinkou
utíká nám čas
život se boří
v měkkých polštářích

Nasněžilo

vítr nese sněhové vločky
ukládá na spící zem
hebké jak kožíšek kočky
zmámené kotěcím snem

To jméno nikdy neříkej! - 1. kapitola "Cejch"

Hrozný týden. O kolik ještě může být horší. Zrcadlo na záchodku v patře pod její kanceláří jasně ukazovalo, že hodiny strávené zíráním do monitoru a do papírů nejsou bez následků.
„Mám oči jako králík s myxomatózou,“ říkala si polohlasně a zkoumala bělmo hustě protkané červenými žilkami.