Absolutno
Zoufalé rty šťávou zčlověka zkropené
Krvavá kolena chladnou zem hyzdí
Zápěstí za zády střevy má spoutané
Do mrtvých očí jí vlas padá drozdí
Nokturna
Kapičko rosy, lapená ve větru,
proč srdce touží žít
a duše umírá.
Odpověď leží vkorunách stromů,
Zlomený, Zraněný a Ztracený
Prší.
Stálý zvuk deště se rozléhá skrz větve sromů,
zní ve stéblech trávy
a půda je nasáklá
Dům vlků
Existuje místo,
jež bývalo symbolem pravdy.
Palác světla,
křížem spojen snebem,
Rituál kostí
Osmero bytostí vkruhu,
bělostná roucha,
dlaně obráceny vzhůru,
září měsíce osvíceni.
Rituál krve
Vjedné chvíli oči poklidně zavřené,
vdruhé dokořán,
odhalujíc vyděšenou modř
a bělmo.
Jiný způsob smrti
Chlapec prchá
kolem strnulé sochy zpískovce
pryč,
ven,
Padnout v černý den
Však nejsou jeho dny sečteny.
Proč plakat a sedět,
když může vstát a naposledy
o svůj život bojovat.
Krvácejme společně!
A tu spatřil u brány dívku,
havraní vlasy a bělostná kůže,
střípek modré vočích.
Když kněmu kráčela,
Poslední hvězda
A zútrob katedrály vysvitlo oslnivé světlo.
To ožila žena skřídly.
Andělský hlas znebes se rozléhal
všemi kouty ztraceného ráje.
Přichází slunce
Sprvními paprsky slunce
žena skřídly znovu zkamení,
srukou nataženou vgestu,
které neříká nic a zároveň všechno.
Bolest
Být vkleci zamčená není tak zlé
To prázdno mi prozáří světýlko mdlé
Za mřížemi, o kterých tak dobře vím
Když spoutaná vokovech na zemi spím
Ve slaných kapkách
Ve slaných kapkách jsem torzo své koupal
I prsty své u nohou do písku vnořil
Pak bouřkové mraky mi zakryly slunce
To vzbudil jsem bestii vkaždé své buňce
Bez osudu
Štěkot psů a torza lidských těl
Spatřuji na konci světa
Krev mé krve
A smrt mého života
Okno
Za zámotky smrti skrývá-li se pláč
se zeptat toužím mramorových hodin
až kousky kovu řeknou co jsou zač
pak podívám se zokna na třpyt hladin
Kvetoucí
Prosklenými dveřmi svého mládí
koukám ven
a višňovými květy zakrývám si tvář.
Proč havrani mi znebes lunu svádí.
Lotus
Na omšelých stránkách jen sprázdnými slovy
Jsem dýchal tvou vůni nad žhavými kovy
A spoutanou Venuši jsem vtobě spatřil
Ten padlý stín, který světlu kdys patřil
Matce
Pojď, vykročíme spolu, matko
Skrz hvozdy a slunce západy,
přes louky. A domov za zády
necháme navždy a přeci nakrátko