Písmák Když do pekla, tak ...
na pěkné kobyle.
(říkají, když nasedají do LaFerrari)
Přicházejí
Cár tónů osamělé trubky
mezi rybími ústy zámků
Okna
vúzkostném očekávání zvratů
První cesta vlakem a dědova dýmka
Bylo mi sedm a nějaké drobné, když u nás zaklepal pošťák spřelepeným listem papíru vruce.
„Telegram“, lekla se matka.
Psal se počátek padesátých let minulého století a doručení telegramu vté době znamenalo většinou jednu ze dvou protikladných zpráv; matka patřila k těm, které na prvním místě napadne horší z nich. Než otec telegram rozlepil a přelétl očima krátký text, rozhostilo se v místnosti na několik okamžiků takové ticho, že bylo slyšet, jak se vdáli zvolna blíží podzim, ačkoli z mých prvních prázdnin neodkrojilo zatím léto ani polovinu.
Smolař
Vracel jsem se z pracovní cesty konané ještě včasech, kdy vzhledem k omezení svobody dlouhoprstých šikulů bylo možno usnout ve vlaku bez nepříjemných následků; na druhé straně banány a podobné importované zboží jste museli kromě peněz zaplatit ještě netřídním bojem v civilních frontách.
Jako vždy při těchto jízdách přemáhalo mne záhy příjemné klimbání, v nejnevhodnější chvíli začínajícího spánku přerušené skřípáním brzd. Spravedlivě rozhněván na zastávku, která přijít o pět minut později neměla by šanci vyrušit mne zhlubokého rozjímání, pozoruji cestující procházející chodbičkou vagonu; tiše přitom doufám vtrvání své osamělosti, když zvenčí mého kupé postojí mladý muž v uniformě.
Voják základní služby – tak znělo tehdy celé označení jeho společenského zařazení – otevře dveře, pozdraví a slušně se optá, zda je volné místo.
Že by setkání s Ufonem?
Ten tulák čekal snad sto let na dotek ruky Člověka, který jej teprve učiní Psem. Přesto měl vočích promíchanou touhu s nedůvěrou a podezíravostí tou měrou, že jsem se zdráhal jen tak jej oslovit.
Samozřejmě vycítil mou váhavost; stál, uši podivně pokroucené, sohonem vpůli cesty kprojevu přátelství; současně přiblížil čumák kzemi a velmi soustředěně čichal, jakoby mi chtěl naznačit, že to nebude on, kdo první napřáhne packu. Pak pozvolna, se svěšenou hlavou, postupoval od jedné psí značky ke druhé, sem tam se ohnal po otravné mouše, nebo štěkl – dle jeho úsudku – na příliš drzého kosa, až se došoural knároží hospody, ze které vyvrávoral chlap, vruce nakousnutého buřta.
Někdy je už pozdě
Stojím na tomtéž místě jako před padesáti léty a hledím do hloubky pod sebou; do propasti, která mi bere dech, dnes stejně, jako tehdy: skalní průrva v úzké šíji vysoké hory, široká tak akorát na přeskočení, ale hluboká pár set metrů.
Naposledy, ale také poprvé jsem zde stál – nebylo mi ještě celých šestnáct – na třídním výletu do hor, naprosto znehybnělý, neschopen učinit krok, natož přeskočit onu nevelkou mezeru, přesvědčen o nevyhnutelnosti svého pádu do propasti, pokud se o to pokusím. Nikdy předtím jsem neměl příležitost vyzkoušet si pohled zokraje hluboké strže. Styděl jsem se, tak velmi styděl…
Vysoko nade mnou krouží jestřáb, pozoruji jeho let; dravec, třepetaje křídly na způsob motýla, zůstává stát nad jedním místem na dně propasti.
Kdybys umřel
Kráčíme vedle sebe, nad hlavami modré nebe s korunami stromů místo oblaků. Zvečera trochu sprchlo; na rozbahnění lesní cesty to nestačilo, zato vlahý vzduch nasycený mixem vůní časného rána je opojnější nežli první polibek náctiletých.
Jdeme a povídáme si. On, kluk, kladoucí mi záludné otázky, já starší bezmála o šedesát let, někdy těžko hledající vhodné odpovědi; pubescentní nápady však máme oba každou chvíli.
Doplň si sám
Lehávala se psi(y)
chytla od nich sepsi
Vylez‘ zmrzlý ztůně
teď si doma stůně
Letní úsměv
Potkával jsem jej pravidelně; pokaždé vtémže čase na stejných místech, muže neurčitého věku i povolání, v současné době zřejmě bez zaměstnání a řekl bych, že ktéto situaci lhostejného. Vždy kráčel středem chodníku, přímočaře, nevyhýbaje se protijdoucím, pobledlou zachmuřenou tvář pokrytu krátkým prošedivělým strništěm, občas přerostlým do poněkud delšího roští.
Až jednou…
Byl červencový den vysokého slunce, kdy se řídká oblakanejdříve popolední začínají stydlivě kupit kolem obzoru a ptáci na stromech zešílí ze vší té letní krásy. Cestou za jakousi povinností procházeje kolem nároží jedné zvýškových budov sídliště spatřím uprostřed chodníku stát onoho muže; hledí vzhůru, otáčeje hlavou ze strany na stranu.
Komu hrana
Společně mlčíme slova hřejivá
když jenom za sebe kráčíme životem
zrazeni ptáčetem
které už nezpívá
Perpetuum mobile - III. Poslední útulek
Domnívám se, že mne probudil chlad. Tedy, probudil; nevím, zda to byl právě spánek, co předcházelo stavu, v němž se nyní nalézám. Vlastně si nejsem zcela jist ani současnými poměry svého vědomí. Docela dobře se mi vše může jen zdát, jak se často stává; třeba spím a zima, která mnou třese je součástí snu, ve kterém ležím na zádech vpotemnělém prostoru, před očima nízký strop.
Perpetuum mobile - II. Ostrov souznění
II. - Ostrov souznění
Ten den už při vstupu do městského parku smalým leknínovým jezírkem zmocnila se mě předtucha událostí, které měly poprvé od mého neslavného návratu zVsackého vyvolat změnu všedi plynutí posledních let mého žití-nežití.
Pokud vám není nic známo o cestě, kterou jsem podnikl bez vědomí nadřízených ještě včasech působení ve státní správě, doporučuji vám nahlédnout do spisu uloženého varchivu Ústavu pro dohled nad nechráněným územím pod heslem „Vsacký jalovec“. Vněm se kromě jiného dočtete, jak jsem byl více mrtvý nežli živý nalezen spolupracovníky vopuštěné kontrolní stanici, dopraven do města, a po hospitalizování vněkolika zdravotnických ústavech nakonec postaven před komisi dušezpytů, jež mě seznala neschopným kdalšímu vykonávání dosavadního zaměstnání zdůvodů dědičného zatížení, které se projevilo mým setkáním sjalovci.
Perpetuum mobile - I. Vsacký jalovec
P e r p e t u um m o b i l e
Prolog – Návštěva zminulosti
Kdyby paprsek slunečního svitu sotva před okamžikem narozený byl schopen vjemů, překvapením by jistě potemněl. Pádí si to volným prostorem, jak je jeho přirozeností, když v tom obdrží políček, který jej zastaví a vrátí zpět.
Ještě před chvílí tetelící se obavou o své bytí když jen o vous mine mrtvou planetu, kterou před stovkami let – tehdy ještě hýřící životem – rádi navštěvovali jeho dříve narození soukmenovci, přešťastný pak, že sotva počatou pouť vesmírem neukončil předčasně vpísku vyprahlé pouště povstalé zkdysi žírné země, jen několik okamžiků poté, odražen lesklým povrchem předmětu nepatřícího do těchto míst, vydává se proti své vůli na zpáteční cestu kté nevábnosti, roztrpčen, že nakonec přece jen zanikne někde vjejích útrobách.
Klekání
V kutlochu kpřespání
nejsou pod peřinou
tajemství ukrytá
Zvonilo klekání.
... a řekla mu
… a řekla mu
vždy zněj hudbou
stravující svůj nástroj
Pak nebudeš prost sama sebe
Pár zelených ratolestí
Zapršelo
Kořeny starého pařezu
doposud živoucí
přijaly vláhu
Mezi drakem a hadem
Noc starého muže
utahuje šrouby svítání
až na mízu
Boubelatá tma
Podzimní
Brouzdám peřinami
co prošlému létu
pod stromy podzim ustlal
Čas plískanic a meluzín