Pravda o Marii

(2002)

Marie, dvacetiletá kočka z Nazaretu, se cestou z  tržiště zastavila u jezera. Položila koš s ovocem do stínu olivovníků a rozhlédla se. Nikde nikdo. Rychle se svlékla a vstoupila do chladivé vody. Ráda se koupala nahá, vychutnávala si tu osvobozující volnost. Úlevu po dni stráveném na prudkém slunci.

Vtom postřehla nepatrný pohyb v křoví na břehu. Někdo se tam skrýval.
„Hej, vylez. Vylez, povídám!“
Z houští se vynořil muž. Za jiných okolností by se Marii docela líbil. Plavé vlasy mu padaly v pramíncích na ramena.
„Blbý, co?“ řekl rozpačitě. „Uviděl jsem vás ve městě a prostě jsem za vámi musel jít.“
„Až jste skončil v roští,“ ušklíbla se Marie. „Není vám to trapný? Co nejvíc nesnáším, jsou čumilové.“
„Nejsem žádný čumil,“ ohradil se muž, „seděl jsem na lavičce u tržiště a vy jste šla kolem. Vítr vám nádherně cuchal vlasy. Můžu já za to, že než jsem našel vhodnou příležitost k seznámení, byla jste najednou nahá v trávě? Co jsem měl dělat? Vy byste v mý situaci do křoví nevlezla?“
„A kdo vůbec jste? Blonďatý vlasy se tady jen tak nevidí.“
„Nelíbí se vám?“
„To jsem neřekla. Jenže není nad pořádnýho tmavýho chlapa.“
„Maličkost,“ řekl muž a pokynul rukou. Zahřměl hrom. Takový zvláštní, jakoby z dálky a zároveň zblízka.
Najednou naproti ní stál místo blonďáčka vysoký snědý muž.
„Fuj, to jsem se lekla. Jak jste to proboha udělal?“
„To je hračka. Líbím se vám víc?“
„Můj Josef je hezčí.“ Marii to tak vyvedlo z míry, že se úplně zapomněla bát.
Muž ji zvláštním způsobem okouzloval. Nejspíš to dělaly jeho oči. Marie nikdy neviděla tak hluboké a laskavé oči. Jako by z ní snímaly všechny starosti.
Uklidňovaly ji.
 „Jste krásná,“ řekl. Rád se na vás dívám.
„Vy prasáku! Okamžitě se otočte!“ Marie si až teď uvědomila svou nahotu. Rukama si zkusila zakrýt všechna místa, kam muž před chvílí koukal.
 „Dokázal bych se o vás postarat líp než ten váš Josef, podívejte,“ řekl a opět pokynul rukou. Zase se ozval ten zvláštní hrom a Marii se na krku objevil nádherný zlatý náhrdelník.
„Jů – a uměl byste i zlatý náramky? S drahokamy?“
„Samozřejmě,“ usmál se.
„Jen si nemyslete, že mě okouzlíte nějakýma tretkama, já mám svýho Josefa. A ten mě uživí poctivou prací. Uměl byste i krásný brokátový šaty?“
„Umím všechno, na co si vzpomenete,“ řekl muž. „Se mnou byste se měla jako v ráji.“
„Tak si tu mou lásku vyčarujte, vy chytrej. Mám Josefa ráda.“
„To právě nemůžu, řekl smutně. Umím jen hmotný věci. Ostatně, proto jsem teď  tady.“
„Jste tady proto, abyste šmíroval nahý holky. Že se nestydíte,“ řekla Marie a přejela si rukou přes tvář.
Muž ruku zachytil a sevřel ji v dlaních. Přitáhl si Marii k sobě a začal ji hladit. Pak ji položil do trávy.
To ty jeho oči, pomyslela si zmateně. Ty krásný, hluboký oči.
„Co to děláte?“ vzpamatovala se najednou. „Pusťte, začnu křičet!“
„Kdepak, nezačneš,“ řekl muž a Marii se zdálo, jako by při tom vůbec nepohyboval rty.
„Stejně je to nespravedlivý,“ řekla odevzdaně. „Jsem tady před vámi nahá a vy oblečenej. Že se nestydíte.“
Muž se beze slova svlékl. Marie ležela na zemi, nohy roztažené. Najednou nevěděla, co má dělat. Sklonil se k ní a prsty začal zkoumat celé její tělo. Marie ho objala, nehty se zaryla do jeho zad. Takhle přece nemůže nikdo umět hladit, pomyslela si zmateně. Do celého těla jí vystřelovaly křeče. Teď, pomyslela si. Udělej mi to, prosím. Udělej mi to a já budu poslušně držet, dokud to neskončí. A doufám, že to bude trvat věčně.

Josef smutně bloumal ulicemi Nazaretu.
Dnes odpoledne za ním přišel majitel dílničky, kde tesařil, pronesl pár falešných vět a Josef byl bez práce. A přitom ještě včera s Marií plánovali, co všechno si společně koupí, až se vezmou. Josef měl vždycky spoustu plánů. Můžu se stát sokolníkem, prodávat v tržnici nebo se vydat se do světa a zbohatnout, říkával Marii, která se jen smála. Uvidíš, dokážu to! Vrátím se jako boháč.
„Ty blázne,“ říkávala mu Marie. „Máš dobrou práci? Máš. Vyděláváš dost? No, nevyděláváš. Co se dá dělat. Ale hlady neumřeme. Mně to stačí. Mám tě ráda, víš?“
Josef si odpustil pravidelnou sklenici vína u Achima a radši na trhu koupil fíky.
Ženské na trhu mu řekly, kam Marie šla. Josef se rozhodl, že ji u jezera překvapí. Uplatím ji hrstí fíků a pak jí to budu muset říct, pomyslel si. Ale stejně je to pech. Zrovna teď, když rodiny konečně domluvily svatbu.
Ale já to zvládnu. Zase se vzmůžu, pomyslel si Josef a přidal do kroku.

Uviděl je už zdálky. Marie klečela na čtyřech před cizím chlapem, hlava se jí rytmicky pohybovala v jeho slabinách. Takhle mi to nikdy nedělala, napadlo Josefa. Nijak mi to nikdy nedělala, mrcha!
Zařval a rozběhl se k nim.
Muž se překvapeně otočil.
„Rozflákám ti ten tvůj vepřovej ksicht, hajzle,“ napřahoval se Josef k ráně, „vždyť ty mi šukáš holku!“
„Nešukám,“ řekl ten muž překvapeně, jako by nedokázal pochopit, co se stalo. Jako by chtěl říct: zatím nešukám!
V tu chvíli opět zahřmělo. Josef přivřel leknutím oči a když je otevřel, muž tam nebyl.
„Josífku můj, přišel jsi právě včas. Dýl bych se mu neubránila,“ rozplakala se.
„Co to žvaníš?“ Josef se až teď rozklepal. „Vždyť tys mu to dělala pusou, ty děvko! To bylo vždycky řečí – žádný milování, Josífku, až po svatbě. Prej, že se to se nesluší, co by na to řekli lidi.
„Ty seš ale primitiv žárlivej,“ vyrazila do útoku Marie. Jsem přece obyčejná zdravá ženská, pomyslela si. A ten chlap byl fakt třída. Však já to Josefovi vynahradím. Ale teď mu to dám sežrat, že nás takhle přistihl a překazil nám to.
„Vždyť on mě k tomu donutil!“ rozpalovala se Marie. „Normálně mě chtěl znásilnit, copak to nechápeš? Musela jsem udělat, co chtěl, bála jsem se ho!“ Což je koneckonců pravda, utekla Marie zase do vzpomínek. Byl tak zvláštní, tak tajemný…
„Číhal v křoví, víš? Mohlo mě napadnout, že k jezeru sama chodit nemám.“
Josef ji starostlivě pohladil po vlasech. Už jí odpustil. Řekla mu pravdu, tak co!
V tu chvíli pocítila Marie prázdnou lítost. Proč jsi nemohl přijít o chvíli později, Josefe, pomyslela si. „Ještě chvilku a milovala bych se s ním. Vnikal by do mě, znovu a znovu. A pak by se udělal.
Aniž věděla proč, zatoužila po jeho spermatu. Představila si, jak jí stéká po obličeji, jak ho polyká. Jak jí vtéká dovnitř, do těla. Jak se z něj narodí novej malej člověk.“
Josef se k ní sklonil a objal ji. „To bude dobrý, uvidíš. Až budeš moje, nikdo si na tebe nedovolí.“
No právě, pomyslela si smutně Marie.

„Ať ke mně okamžitě nakluše Gabriel,“ rozrazil Bůh vztekle nebeskou bránu, přičemž srazil k zemi dva anděly a třetímu přivřel křídlo mezi veřejemi.
„Jak to vypadáte?“ zděsil se přicházející archanděl Gabriel. „Vy jste se s někým pral?“
Bůh se na Gabriela zachmuřeně podíval: „kdo tady tvrdil, že tu ženskou utáhnu na šminky a zlatý tretky? No? A kdo říkal, že si při tom ještě parádně užiju?“
„Já za to nemůžu. Josefův eventuální příchod nebyl vyhodnocen jako rizikový faktor.“
„Co to meleš?“
„Chtěl jsem říct, že se s jeho příchodem nepočítalo.“
„Vím, co jsi chtěl říct. Jenom nechápu, proč musíš pořád mluvit tak uhozeně.“
„Promiňte,“ řekl nevynalézavě archanděl Gabriel.
„Ach jo,“ povzdechl si Bůh. „Jenže co teď? Já toho prcka chci. Lidi si z nás začínají dělat srandu. Potřebujeme někoho z masa a kostí, kdo bude mít božský vlastnosti. Mesiáše, kterýmu budou věřit. Za kterým půjdou.“
 „Já vím,“ řekl archanděl Gabriel, „Situace je neudržitelná. Částečně za to můžou rabíni, kteří naší božské existence využili k posílení vlastní moci. A obyvatelstvo nám zatím trpí. Musíme jim zajistit adekvátní životní podmínky.“
„Kdepak zajistit. Žádný bezpracný výhody. Jen ať se o sebe postarají sami, nic se jim zdarma poskytovat nebude,“ ohradil se Bůh. „Je to proti pravidlům, který jsem sám vymyslel. Jenže jak to teď s tím mesiášem navlíkneme? Jak dostaneme do lidského těla božskou esenci?“
„Jeden nápad bych měl,“ odkašlal si archanděl Gabriel. Učiňte ještě jeden zázrak, aby Marie otěhotněla bez vaší konkrétní fyzické přítomnosti.“
„Vždyť je panna, hlupáku! A nemusela být,“ zasnil se Bůh.
„No právě. Nazveme to neposkvrněné početí, to se lidem bude líbit. A vznikne hezká legenda,“ zaradoval se archanděl Gabriel a najednou vypadal docela lidsky.
 

P.S.
Milujeme snad Boha méně proto, že se chová jako člověk? Jako ten, koho stvořil k obrazu svému?
A nebo ho právě proto milujeme více?

---