S vírou v posteli

Proč se chtěla hladit? Hynek leží na posteli, duchem nepřítomen. Z rukou ještě cítí její vůni zeleného čaje.

Má snad potřebu mít i trochu lásky od někoho jiného? Určila si hranice: co, kdy, kde, jak se smí hladit. Věří, že pokud bude něco po tomhle životě, ona bude vyvolená. Jako čistá, nehřešící. Stále se Hynka ptala jestli ji pochopil. Odpovídal, že ji nechce chápat.

Když ji měl tak blízko, byl ochoten připustit, že o tom bude aspoň přemýšlet. Teď si říká, že je to proti přírodě, ale moc mu to trápení neulehčuje.

Je jí prý líto, že Hynka vykolejila. Ale nesouhlasí (chápe, ale nesouhlasí) s Hynkovým konzumním životem.

„Nemůžeš se přece vyspat s každým na potkání,“ řekla mimo jiné.

Hynek nemá důvod mít výčitky, ale přesto je má. Každé to pohlazení mělo patřit jeho ženě.

„Proč by se dva lidé nemohli pohladit, bez sexuálního podtextu?“

„Protože ty se takhle nehladíš se ženskýma a já bych se takhle nehladil s chlapem. Není přátelství mezi mužem a ženou. Nevím, co se to snažíš vytvořit za novou kategorii partnerských vztahů. Můžeš být milenka, manželka, oblíbená kolegyně a ne někdo, kdo mě občas políbí a pohladí po vlasech. Je to náhražka, úchylka, ale není to možný vztah,“ bránil Hynek svou pozici.

„Tos nepoznal, že k tobě něco cítím?“

„Tak to ale ciť až do konce! Tohle je fakt úchylárna!“

Hynek se zvedá z gauče. Jeho žena uspává jeho děti. Zdá se mu, že nemá právo se jí ani podívat do očí. Přestože to tolikrát zvládl. Tentokrát nehřešil ve skutečnosti, hřešil v myšlenkách. Nenapadlo ho, že to může být horší.

Chce ze sebe ve vaně spláchnout tu špínu. Skutečnou i tu morální, kterou na sobě i v sobě nahromadil. Všechny ty záchodové onanie, prohlížení si ztopořeného údu v zrcadle, animalitu všech svých souloží, kdy funěl jak zvíře, vrtěl se jako zvíře a ejakuoval jako zvíře. Neznaje skutečných hodnot.

Horká voda uvolňuje svalstvo a kůže vláční. Mýdlo rozpouští špínu povrchovou. Po lících stékají slzy. Hynkovi v uších zní popěvek Visacího zámku (Nevím, co chci. Nevím, co si myslím. Nevím, co dělat se svým mozkem vyschlým.)

Mezi nohama se Hynkovi krčí cosi v animálním ochlupení. Vzdává to, už to nejde vrátit, nikdy už nebude tak čistý, jak mu to ukázala ona. Jak je možné, že tak přímočaře dokázala říct tolik najednou? Z ložnice se ozve vzlyk syna, který je zřejmě přisátý k prsu Hynkovy ženy. Určitě tam leží jako madona. A Hynek končí. Zvedá se z vany. Otevírá dvířka skříňky pod zrcadlem a z holícího strojku vyjímá žiletku. Použil ji teprve jednou. Otírá zaschlé mýdlo se zbytky vousů.  Nechce nic manifestačního, chce jistotu. Chce nebýt, chce to zkusit znovu. Říkala, že ti, co zhřešili, se vrací v jiné podobě zpět, aby odčinili své hříchy. Hynek chce být chlapeček s nafouklým bříškem v ulicích Mogadiša. Chce si prožít své peklo.

Pevně uchopuje žiletku mezi ukazovák a palec pravé ruky. Nalézá tu správnou tepnu. Maso se rozšklebí a krev vystřikuje na umakart. Nečekal takovou bolest. Po tváři mu opět tečou slzy. Ví, že levou rukou do pravé se již neřízne. Už to nezvládá.  Noří ruku do horké vody a pozoruje krev difundující vanou. Ještě slyší, jak o patro výše někdo spláchl záchod a šachtou jako na vodním tobogánu pospíchá čísi výkal. Napadá ho, že až manželka vanu vypustí, šest litrů Hynkovy krve půjde za ním. Část jeho animálního já.