Podivuhodné putování za lepšími zítřky

  Ráno jsem si uvařil kávu a rozevřel včerejší noviny. Dočetl jsem se, že kdesi v pralese v Asii žije kmen kanibalů, kteří pomocí nějakých brouků klonují dřevorubce na stromech a že si takto zajišťují potravu po celý život. Docela jsem jim záviděl, protože díky tomuto objevu nemuseli nic dělat, a tak se jen tak nečinně povalovali, kouřili hašiš a pili šťávu z fíkovníků. Jenom jsem si povzdechl, protože jsem věděl, že za chvíli budu muset jít do práce, tam pak trdlovat celý den, abych měl po výplatě na cigarety a nějaké to pivo.

  Celý den v práci jsem na to musel myslet. Nakonec jsem se svěřil o polední přestávce kolegovi. Také ten článek četl. "Víš," začal. "Možná to nemusí bejt úplně špatný, ale uvažuj trochu rozumně. Takový kanibal, to může být přece jedině černoch." Začal jsem pátrat v paměti, co vím o černoších, ale na moc věcí jsem si nevzpomněl. "No a? Slyšel jsem, že maj největší přirození." namítl jsem opatrně. Kolega mi vysvětlil, že z takového černocha jde jenom strach a kromě toho je dokonce nebezpečné jím být. Uvedl mi příklad, kdy má policista noční hlídku, nic se neděje, on chudák nemá co dělat, tak si alespoň, z dlouhé chvíle, vystřelí do tmy, kde právě popochází černoch, který, kvůli své pleti, není vůbec vidět a zbytečně tak zemře. Musel jsem uznat, že bez ohledu na velikost přirození, to mají černoši opravdu těžké.

  Celou záležitost jsem hodil za hlavu a vzpomněl si na ni až v okamžiku, kdy jsem znechuceně hleděl na částku, která se objevila na mé výplatní pásce. Spočítal jsem si, že při své spotřebě alkoholu a kuřiva, už mi nezbyde nic na jídlo a já bych si opět musel od někoho půjčit. Chvíli jsem přemítal, kdo by mi byl ochoten ještě něco půjčit, ale hned jsem to vzdal a odhodlal se k razantnímu kroku. Za výplatu jsem nakoupil spoustu vína cigaret, prodal byt a za utržené peníze si koupil letenku do Asie.

  Hned po přistání v Asii jsem zamířil přímo k pralesu. Dva dny jsem se prodíral džunglí a častokrát mě napadlo, že jsem si mohl opatřit alespoň něco k jídlu a zbraň. Zrovna při přemítání o těchto věcech, se přede mnou objevila ohromná opice, začala řvát a vyhrožovat mi pěstí. Zkusil jsem jí nabídnout cigaretu. Zvědavě si ji prohlížela, a pak na mě překvapeně pohlédla. Vzal jsem si také cigaretu, vložil ji do úst, zapálil a začal potahovat. Opice udělala to samé. Když dokouřila, vypadala velmi spokojeně. Dokonce se dožadovala další cigarety. Marně jsem se pokoušel vysvětlit, že kuřivo budu potřebovat, ale odpovědí mi byla jen rána pěstí a já padl do mdlob. Po probuzení jsem zjistil, že mi v batohu chybí všech šest kartonů, které jsem si na cestu koupil a musím přiznat, že mě to poněkud rozesmutnělo. Utěšoval jsem se faktem, že mi alespoň zbylo šest demižonů vína, když se přede mnou najednou objevil ohromný medvěd. Začal řvát a vyhrožovat mi pěstí. Nezbylo mi nic jiného, než mu nabídnout víno. Medvěd se podezíravě podíval na demižon, přičichl a za chvíli ho měl celý v sobě. Vypadal celkem spokojeně a samozřejmě hned vyžadoval další. Nepokoušel jsem se mu vůbec nic vysvětlit a rovnou mu předal všechna svá zavazadla, ve kterých bylo víno. Medvěd se zatvářil zklamaně, protože se těšil, jak mi jednu ubalí, až spadnu na zem. Když však, po prohledání mých zavazadel, zjistil, že jsou plná vína, uchechtl se a vesele odcupital pryč. Napadlo mě, že tenhle výlet možná nebyl nejlepším nápadem.

  Po několika dnech, kdy už jsem byl docela smířen s faktem, že každou chvíli pojdu hladem či žízní, objevil se přede mnou jakýsi chlapík. Byl pomalovaný od hlavy k patě, mezi nohama měl trs slámy a v ruce držel oštěp. Upřeně na mě zíral, ale vůbec mě mě to nerozhodilo. "Já už stejně nic nemám, kámo!" prohlásil jsem rezignovaně, jakoby mi snad mohl rozumnět. "Co tu chceš?" zeptal se nekompromisně. Překvapeně jsem se na něho podíval a začal se vyptávat, jak je možné, že umí česky. Křovák mi vysvětlil, že celý kmen pochází z České republiky. Původně prý všichni žili tam, pracovali v dolech a byli šťastní. Poté však přišla sametová revoluce, doly se začaly zavírat a on a jeho kolegové se ocitli na dně. Pak se s chlapy rozhodli, že se, i s rodinami, přestěhují do Asie. Prodali své byty, koupili letenky a zásoby. Po cestě však letadlo spadlo, oni ztroskotali v pralese a přežila jich jen polovina. Jídla a pití měli sice dost, ale o to je brzy připravily opice a medvědi. Poté do lesa přišla skupina dřevorubců, že to všechno pokácí. Horníci však měli přírodu rádi, a tak dřevorubce povraždili, část snědli a část schovali do korun stromů. Původně měli k jezení lidského masa odpor, pak však zjistili, že je velmi chutné. Ráno, když vstali, zjistili, že na jednom ze stromů, kam zbylé dřevorubce schovali, jich bylo najednou dvakrát víc. Povšimli si, že dřevorubci, kteří přibyli, jsou na chlup stejní jako ti, které tam dávali původně. Po stromu prý lezli jakýsi stříbřitě modří brouci. Dalších den jich bylo dokonce třikrát tolik. Po zevrubném průzkumu těl se ukázalo, že všichni dřevorubci jsou od brouků pokousaní. Od té doby už jen třepou stromem a když nějaký dřevorubec spadne, sní ho.

  Znělo to jako pohádka a já se rovnou zeptal, zdali bych s nimi nemohl žít. Křovák nic nenamítal, proto jsme se vydali k jeho vesnici. Po cestě mi došlo, co mi na něm nesedí. Ačkoliv tvrdil, že je Čech, byl černý. Opatrně jsem se ho na to zeptal. Odpověděl, že kdybych dvacet let pracoval v dolech, byl bych černý též. Nehodlal jsem mu jakkoliv odporovat a za chvíli s ním došel až do vesnice. Nechal jsem se odvést do náčelníkovi chatrče a rovnou mu řekl, že chci být jedním z nich. Odvětil, že ju mu to celkem jedno a já se zaradoval. Zbytek dne jsem se s ostatními jen tak nečinně povaloval, kouřil hašiš a dokonce jsem se naučil sát šťávu z fíkovníků. Bylo mi nádherně. Připadal jsem si maximálně svobodný a svůj.

  Večer mi přišlo na chuť, porozhlédnout se po okolí. Chvíli jsem bloudil džunglí, když jsem narazil na medvěda, spícího pod stromem na kameni a hned vedle spatřil jedno ze svých zavazadel. Opatrně se plíže k huňáčovi, který vyspával kocovinu, vzal jsem si zpět, co mi patřilo. Zbyly ještě tři demižony vína a já se vesele rozběhl zpět k vesnici. Tam jsem oznámil radostnou novinu ostatním. Povečeřeli jsme dřevorubce a dali se do slavení. Pili jsme víno a kouřili hašiš až do doby, kdy jsem si přestal cokoliv pamatovat.

  Jediné, na co si ještě vzpomínám, je moje probuzení. Ucítil jsem prudkou bolest, probral se a zjistil, že ležím na nějakém stromě. Z břicha mi koukal hrot šípu a po ruce lezl jakýsi brouk...