Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNaletěl jsi mořský racku
Autor
Abyss
Slunce se přehouplo přes obzor a rudým okem přehlédlo spící krajinu. Pobřeží se probouzelo do přítmí nastávajícího rána a červený maják na útesu zhasnul reflektor, kterým celou noc rušil bdící kormorány pohupující se na hladině. Paprsky pronikaly do příbytků a svou teplou náručí objímaly všechny předměty, které se ještě nevrátily ze snových výletů a tvářily se nepřítomně.
V okamžiku, kdy světlo dopadlo na tenkou oční blánu tyrkysového páva, zvíře se probudilo a protáhlo dlouhá stříbřitá křídla. Ospale zamrkal stovkou svých duhových očí a tiše si vyčistil hrdlo kloktavým zavrkáním. Zlatá klec, ve které byl uzavřený, se cinkavě zakymácela a probudila dívku na druhé straně pokoje.
Ira otevřela napuchlé oči a vyděšeně zírala do bledého stropu. Měla nateklé tváře a těžký jazyk nehybně spočíval ve vyprahlých ústech. Pomalu vstala a přesunula své zkřehlé tělo k akváriu. Na hladině plavaly bříškem vzhůru růžové skaláry. Ira opatrně jednu z nich uchopila mezi prsty a vsunula ji mezi zuby. Na jazyku se jí rozplynula teplá nasládlá šťáva. Opláchla si obličej v kalné vodě a protáhla se u otevřeného okna, kterým proudilo zářivé slunce.
„Dnes bude krásný den,“ povzdychla si a přistoupila ke zlaté kleci. Vyndala páva a postavila ho do okenního výklenku, aby stínil přívaly světla. Byl krásný letní den, venku poletovali malí kolibříci, proráželi skleněná okna a upíjeli z černobílých obrazů visících na stěnách. Ira se slastně protáhla a těšila se pohledem na krásného páva, který třpytivě odrážel rozzářené jitro. Pyšný opeřenec se vykláněl z okna, aby lidé na ulici mohli bezostyšně obdivovat jeho krásu, ale náhle se jeho tučné bříško převážilo a zřítil se dolů. Ira se polekaně vrhla k oknu a zírala na oblak tyrkysových per, jež se vznášel nad nebohým zvířetem. Betonová náruč chodníku se rozevřela a objala pávovo vyděšené tělo. Ira rozrazila dveře od bytu a seběhla po schodech na ulici, kde se zatím shromáždily páry zvědavých očí. Než se protlačila davem, byla pávova výzdoba rozebrána a on tam ležel nahý s hlavou položenou na obrubníku, jako by to byl měkký polštářek.
Ira se znechuceně otočila a vydala se k pobřeží, kde se chtěla vyplakat do moře. Bosýma nohama procházela v chladném písku a pozorovala nádherné červené kormorány, kteří se pohupovali na hladině v rytmu dýchání mořských vln. Sedla si na oblý kámen na břehu, nechala se ukolébat pravidelností oceánu a na pláč úplně zapomněla.
„Bylo by tak krásné mít doma ve zlaté kleci červeného kormorána,“ pomyslela si Ira a v očích jí náhle zajikřilo. Vyskočila na nohy a běžela do kamenného majáku, který se otáčel na útesu jako samostatná planeta ve vesmíru. Ira vyběhla po kamenité cestičce a udýchaně zabušila na vchod do majáku. Chvíli vyčkávala, ale nikdo nepřicházel. Zatlačila do dveří a otevřela je. Vydala se po schodech, které se s točivou pravidelností ovíjely kolem cihlové zdi. V kabině majáku seděl malý prošedivělý stařík a pomněnkovýma očima pozoroval pobřeží. Měl voskově bledou pleť a jeho tvář vypadala strnulá a vážná. Jen jeho oči byly živé, těkaly ze strany na stranu a vytvářely tak dojem, že se ve vrásčitém obličeji vyskytly pouze nešťastnou náhodou.
Ira se udýchaně opřela o rám dveří a snažila se popadnout dech.
„Co chceš?“ zeptal se starý pán mrzutě a přísně si ji prohlížel.
„Chci červeného kormorána,“ vydechla Ira a její nadšení v hlase naťuklo tuhou skořápku staříkovy neústupnosti.
Na chvíli se zamyslel, nakrčil obočí a pohledem mimoděk zabloudil zpátky na zářivé pobřeží.
„Dám ti červeného kormorána,“ souhlasil nakonec.
Ira vyjekla radostí a začala tančit po nepříliš prostorné kabině majáku. Stařík se sklonil, hrábl rukou pod židli a vyndal zrezivělou klec, ve které se krčil racek s obrovskýma oslíma ušima. Ira na něj překvapeně pohlédla.
„Ó! Ten je krásný,“ vydechla nakonec, popadla rozpadající se klec a pospíchala ven.
„Počkej přece, holka bláznivá!“ křičel za ní strážce majáku, ale Ira už byla pryč.
V náručí svírala svůj poklad a běžela domů. Podivný racek si hanabeně schoval hlavu pod křídlo. Ze změti červených per tak vykukovaly dvě chlupaté uši. Lidé na ulici se za ní překvapeně otáčeli, ale Ira si toho nevšímala. Vyběhla několik pater a už byla ve svém pokoji.
Seděla na posteli a prohlížela si nové zvířátko. Obdivovala se jeho krásné barvě a dlouhým křídlům. Byla přesvědčená, že je mnohem krásnější než pyšný páv.
Ira byla nadšením bez sebe, otevřela klec a snažila se přimět racka, aby vyndal schovanou hlavu. Kormorán se však ani nepohnul. Ira si pomyslela, že se možná stydí za své oslí uši a začala mu domlouvat. Nic nepomáhalo, a tak ji napadlo, že ho navnadí na chutné masíčko. Když se natahovala k akváriu pro rybičku, racek roztáhl křídla a začal se v kleci zmítat. Ira polekaně uskočila, racek se vyprostil z klece a naletěl přímo na stěnu pokoje.
Na bílé zdi svítila modrá skvrna od krve a ubohý kormorán zůstal nehybně ležet na koberci. Ira se rozplakala. Vlezla do akvária mezi rybičky, aby ji utišily, ale ty zůstaly lhostejné. Všechno nadšení, které se v ní za dnešek nashromáždilo, se jí vyplavilo z očí, až zůstaly úplně prázdné.
Ale jedna věc by (nejen) mě zajímala: Jak tedy na tohle zareagovala profesorka?
Sun: :o)
Nicollette
27. 06. 2004Paranoicus
16. 06. 2004malej_blazen
15. 06. 2004Paranoicus
14. 06. 2004Igor_Indruch
13. 06. 2004Paranoicus
11. 06. 2004StvN, Sergeil, Parricida & Sunmoon: Dovolil bych si nesouhlasit. Tento příběh totiž patří k těm, u nichž to, co bylo řečeno, je stejně důležité jako to nevyřčené. Může to být jen drobná episoda příběhu mnohem většího, který se však odehrává vně tohoto díla. Na otázky "kdo", "co", "proč", "s kým" a "za kolik", na všechny otázky existuje tolik odpovědí, kolik je čtenářů, dokonce při každém přečtení lze najít další a další. Totéž platí i o pointě nebo poslání.
Po přečtení některých děl publikovaných zde v kategorii "povídky" mám pocit, že by místní admini skutečně měli zvážit zavedení kategorie "kratkatextovazprava". Jiná díla mne zaujmou, ale snaží se mě i přinutit, abych je - když to autor neuznal za potřebné - přepsal a doplnil o chybějící části. Občas se jim to i daří. Toto dílo patří k těm nemnohým, na nichž bych nezměnil ani čárku, protože mu nic nechybí.
Domnívám se, že autorovi se - při nevelkém rozsahu - podařilo napsat příběh vyjímečné kvality. A to nemám zdaleka na mysli jen úroveň prózy běžnou pro tento server.
Abyss: Carry on!
Paranoicus
11. 06. 2004Paranoicus
11. 06. 2004Paranoicus
11. 06. 2004Prostým čtenářem lze zůstat jen nad dílem mimořádně mizerným, nad jízdním řádem ... atd. Bez spoluúčasti literatura umře.
Paranoicus
11. 06. 2004Každý píše, jak dovede.
Mnohem horší pocit mám však z toho, že počitadlo návštěv tady stále ještě neukazuje třímístnou hodnotu (i když se přičítá jednička za každý opakovaný přístup), že tu aspoň třicet čtenářů nezanechalo svůj ŤYP, že to tu nepřetéká pochvalnými výkřiky ... když uvážím, jaká "próza" je tu hodnocena nejvíce a jakých klenotů si lidi ani nevšimnou ...
Nebojte se, zakládání dalších literárních serverů přenechám jiným.