Moje první brigáda

Crrrrr! „Ještě ne! Vždyť jsou teprve čtyři ráno. Tři hodiny spánku mi nestačí,“ zařvala bych s největší chutí na budík, ale jako bych slyšela jeho argument: „Já nemůžu za to, že se touláš po koncertech až do rána. Teď musíš do práce, sama sis to vybrala, tak si nestěžuj a šupky z postele.“ Měl by pravdu.

K snídani si udělám ovesnou kaši, vyvenčím pejska a spěchám na autobus, který mě odveze na nádraží, kde vystoupím. Čekám na zastávce na spoj k hypermarketu, kde mám v šest nastoupit v oddělení salátů a sýrů, a klepu se zimou. Nikdy bych neřekla, že může být v srpnu ráno taková kosa. Prohlížím si lidi, co čekají se mnou, a přemýšlím, kteří z nich jsou mí budoucí spolupracovníci. Autobus přijíždí a my nastupujeme. Téměř všichni také vystupujeme na zastávce před hypermarketem. Kam teď? Na formuláři z agentury, od které jsem brigádu získala, psali: Vstup služebním vchodem. Přidám se na okraj davu a nechám se vést. Skleněné dveře hlásají: Pouze zaměstnanci. Jsem tu správně! Po schodech nahoru a doprava. Každým schodem mám větší strach. Lidé procházejí železným turniketem a zdraví se s šedovlasým vrátným. Projdu také.

„Dobrý den, já jsem tu z agentury na brigádu,“ vyhrknu na vrátného. Ten si mě až neslušně dlouho prohlíží, pak si vyžádá formulář, občanku a 210Kč za příšerné oranžové tričko a klíček od šatny. „Svobodná!“ zabrumlá, když mi vrací občanku. Slizoun! S menšími problémy s klíčkem se dostanu do skříňky, převléknu se a vrátný mě pošle po schodech dolů do krámu.

„Já jsem Zuzka,“ představí se drobná zrzka, „Pojď, zrovna ti dám práci.“ Z mrazáku vyveze stoh beden plných misek se saláty. Přendat salát do čisté misky, špinavou umýt a salát dát za pult. Tak zní můj úkol. „Jestli se ti nějakej salát nebude zdát už jedlej, tak mě zavolej a vyhodíme ho,“ dodala Zuzka a dělala si svoje. To byl problém. Já osobně bych žádný z těch salátu už nejedla. Půlka salátů už je za pultem, když v tom přijde vedoucí oddělení salámů. „Půjdeš se mnou, potřebuju tam někoho a tady je vás jak psů,“ řekne a já radostně opustím saláty, ze kterých se mi už mírně zdvihal žaludek. „Tamhle Lukáš ti řekne, co máš dělat,“ pošle mě za klukem, který stojí za pultem u salámů. Přijdu k němu, on se otočí a já poznám kluka, co se mnou jel ráno v autobuse. Je na jedno oko slepý. Ani se mně nezeptá na jméno, mlčky přinese kyblík s vodou, hadřík a dvě misky. „Tohle vyndáš do těch misek,“ ukáže na hromádky párků za pultem, „Tácky vymeješ a narovnáš to tam zpátky. Co se ti nebude zdát prodejný, dáš do pytlíku, zvážíš a štítek nalepíš sem na papír. Umíš s váhou?“

Samozřejmě, že neumím! Lukáš mě v rychlosti ukáže, jak to chodí – dáš to tam, naťukáš kód, co je na štítku, zmáčkneš plučko a zmáčkneš okáčko – a zmizí v mrazáku. Já se dám do práce. Jemné párky, vídeňské párky, slovenský točený, kabanos, grilovací kabanos, to všechno mi běží pod rukama, které se míhají mezi horkou vodou a mrazákem, kam chodím, abych doplnila zboží. Hodiny letí a nastává otvírací doba. Lukáš mi přinese papírovou čepici. „Dej si to na hlavu, budeš prodávat,“ prohodí a zmizí do mrazáku. Mně se zježí vlasy. Já a prodávat salámy? To jako deset deka, dvacet deka? S mým odhadem? Bláznovství!

Bohužel, krutá realita. Lidé přicházejí a nastávají první problémy. „Máte přání?“ oslovím postarší paní, která už chvilku přechází podél pultu. „Deset deka gothaje.“ Ochotně přikývnu a běžím pro gothaj do oddělení suchých salámů. Paní mě vyděšeně pozoruje, jak postupně obracím štítky, abych našla „ten prokletej gothaj“. Když na ni vrhnu zoufalý pohled, navede mě, kde mám hledat. Vesele naberu gothaj a plácnu ho na váhu, která ukáže nebezpečných 30 deka. U pultu se začínají hromadit lidé. Uberu z hromádky salámu – 25 deka. Paní začíná být nervózní. Uberu ještě trochu – 20 deka. „Nechte to!“ nevydrží paní, chňapne balíček a urychleně se vzdaluje. A kolotoč začíná znovu. Běhám za pultem jak střelená koza. Kde je ten Lukáš? Na řadu přichází brýlatý pán s manželkou, který už dlouho pozoruje mé počínání. „Musíme jí to ukazovat,“ šeptá své ženě a myslí, že ho neslyším. „Přejete si?“ ptám se ho. Usměje se na mě a ukáže na vytoužený salám: „Dejte mi tohle.“ 

„Kolik?“

„No, kolik naberete,“ odpoví a povzbudivě na mě mrkne. Naberu dušené ramínko a šup na váhu. „No vidíte, jak se vám to povedlo,“ pochválí mě, když se na váze objeví 20 deka. Panečku, to je zákazník, pomyslím si a rozloučím se úsměvem.

„Já bych chtěl devět koleček tlačenky, 30 deka šunky, půl kila vídeňskejch párků a naberte mi taky trochu támhletý slaniny,“ přeje si plešatý tlouštík a dodává: „To víte, když má chlap hlad, musí jíst.“ Po tomto sdělení mě zarazí přání hubeného mužíka, který skoro šeptem říká: „Navažte mi to po 5 dekách.“

Fronta mi připadá nekonečná. Kouknu na hodinky a chýlí se k poledni. Někdo mi poklepe na rameno. „Běž na přestávku, já to tady vezmu,“ řekne mi vedoucí. Hurá! Vyběhnu zpoza pultu, ale hned se zarazím. No jo, to se hezky řekne, běž na přestávku, ale kam? Nakonec jdu k vrátnici a vidím, že se vystřídali vrátní. Slizoun je pryč a za stolkem sedí kudrnatá bruneta. Jak mě vidí, usměje se. Rozhodnu se dojít si do skříňky pro peníze, abych si mohla koupit něco k obědu. U skříněk mrknu do zrcadla. Bože, já vypadám! Tričko umaštěný a čepice na stranu. Už chápu, proč se mi vrátná smála.

 Koupím si rohlík a sýr, u pokladny zaplatím a chystám se jít ke skříňkám, abych se naobědvala, když mě zastaví ostraha, že s nákupem nemůžu jít přes krám a musím to obejít venkem. Co se dá dělat. Lidé na chodníku na mě koukají jak na zjevení, zapomněla jsem si sundat papírovou čepici. Cestou si jednou kousnu do rohlíku. „Pojďte sem,“ řekne úsečně svalnatý nagelovaný blonďák, který sedí vedle vrátnice za dveřmi s nápisem MONITORING. Přijdu ke dveřím. Co se děje? „Vy jste teď byla v krámě?“ zeptá se. Já mlčky přikývnu. „Stůjte tady,“ práskne za sebou dveřmi. Stojím na chodbě jako oukropeček. „Kdo je váš vedoucí,“ rozrazí dveře blonďák. „Nevím,“ kuňknu. Protočí oči. „Tak na kterým úseku děláte?“ „Salámy,“ odpovím. Ten chlap mi začíná lézt na nervy. Jedná se mnou jak s onucí. Opět důležitě práskne dveřmi a já slyším, jak někam telefonuje. Otevřou se dveře. „Jak se jmenujete?“ zeptá se mě. Odpovím a musím mu to dvakrát opakovat. Dotelefonuje a pošle mě dolů se slovy: „Vedoucí si s váma promluví.“ Vrátná na mě nechápavě pokrčí rameny a nechá mě projít. Je ve mně malá dušička. Co jsem, proboha, udělala? Teď mě vyhodí a nedají mi ani korunu. Přišourám se k vedoucí, která právě prodává, a čekám, co bude. Ale nic. Stojím vedle ní, v ruce nakousnutý rohlík a sýr, a připadám si blbě. „Co je?“ zeptá se mě vedoucí. „Asi mám průšvih a poslali mě sem, že mi tu někdo vynadá,“ řeknu jí. Zákazníci se na mě soucitně dívají. Povím vedoucí, co se stalo a ona mě odbude slovy: „Nekecej a pojď prodávat.“

Chce se mi brečet. Odložím svůj oběd na kráječ a vrhnu se do obsluhování. Vedoucí po chvíli zmizí a já jsem na tu šílenou frontu zase sama. Už umím odhadnout správné množství a zapamatovala jsem si, kde se nacházejí nejčastěji požadované salámy, takže oproti dopoledni to jde lépe. „Dejte mi 20 deka slaniny,“ přeje si vysoká blondýna a pokračuje v konverzaci se svým přítelem. Navážím přesně 20 deka a radostně pospíchám k ní, když o něco zakopnu. Letím, slanina letí na zem. Trapas. Omlouvám se. Naštěstí byla zabalená, tak ji podávám blondýně. „Co?“ diví se, „Já jsem chtěla slaninu a ne špek, slečno!“ Trapas číslo dvě. Chci zvážit tu slaninu, ale váha nefunguje. Ještě, že máme dvě. Slaninu mám z krku, uf. Přichází vedoucí a pomáhá mi obsluhovat. „Nevíš, co je s tou váhou?“ zeptá se mě, ale já nemám tušení. Vedoucí zavolá Lukáše, aby ji spravil. Pozoruji ho, jak ji obhlíží a pak zastrčí kabel do zásuvky. Já ji vykopla! Už abych byla pryč.

Mám padla, hurá! Vedoucí mi potvrzuje formulář z agentury. „Ani ses nenaobědvala,“ lituje mě. Na vrátnici vrátím tričko a odcházím. Jsou dvě odpoledne a autobus na nádraží jede až za půl hodiny, půjdu tedy pěšky. Bolí mě záda, měla bych něco sníst, ale jídlo je mi odporné. Když dorazím domů, padnu na postel a spím jako dřevo. Probudím se v půl šesté. Vážně bych už měla něco sníst. Z batohu vyhrabu nakousnutý rohlík a sýr. Ach jo.