Charita

CHARITA

Otevřela jsem popuzeně oči. V žaludku jsem cítila mírnou nevolnost. Okolo mě se na gauči a na zemi povalovalo dalších šest lidí. Křeč mi projela podbřiškem. Otočila jsem hlavu na stranu a pozvracela si rukáv. Usnula jsem.

„Neni co hulit.“ Slyšela jsem z dálky hlas. Ostré světlo mě bolelo i přes víčka. Byl den. Kolem mě se nikdo nepovaloval, všichni už byli na nohou a kmitali. Uklízeli Adamův byt, aby rodiče nic nepoznali. Okna byla dokořán otevřená a uvnitř začínalo mrznout. Naskočila mi husí kůže. Probírala jsem se velmi pozvolna. Až mě přes nos praštil ten smrad ze zaschlých zvratek na oblečení. Zvedl se mi žaludek. Znova. Odpotácela jsem se do koupelny a svlékla se do naha. Vanu jsem uvítala dlouhým krknutím. Přepadla jsem přes její okraj a v leže nahmatala baterii. Zázrakem jsem se neopařila. V novém opojení jsem jen tak ležela a nechala na sebe valit proudy vody.

„Nelo?“ Otevřely se dveře. Adam. Jen jsem zvedla oči a zamumlala: „Hm?“

„Můžu se přidat?“ Nečekal na odpověď.

Adam měl moje tělo rád nejvíc ze všech. Tomáš, Roman ani Petr se mnou nebyli tak často.

„Prej už neni co hulit,“ přerušila jsem tříštění vody o vanu a Adamovo funění. Uchechtl se: „Vždycky je co hulit!“

Když skončil, usušil se, hodil na sebe trenýrky a tričko a na pračku položil malý pytlíček. „Dík.“

V bytě, který se už docela nápadně podobal příbytku lidí se potulovala spousta neznámých lidí. Postupně se vytráceli, ale Janu jsem nikde najít nedokázala. S Janou jsme se v prváku začaly bavit s těmahle klukama. Byli o tři roky starší a ukázali nám teprve, co je to život.

Prošla jsem tenhle Vinohradskej zámek už po stý. Do patra a zase zpátky, ale Jana nikde, přestože na věšáku stále visela její bundička. Tak jsem zoufale zapadla do poblitýho gauče, kterej někdo šikovně přikryl prostěradlem. Abych byla taky co platná, strhla jsem to prostěradlo, kdysi dávno asi bílý, zmuchlala ho do nevzhledné koule a chystala se ho hodit do rohu, kde se už mezitím nakupily jiná prostěradla. Z tý hromady hnusu koukaly černý vlasy. Vlasy mojí milovaný Janičky. Vytáhla jsem ji na světlo. Byla úplně mimo. Ani fackování nepomohlo. Zvedla jsem ji na nohy a táhla na záchod. Teprve, když jsem jí hlavu strčila do umyvadla a pustila ledovou vodu, začínala dávat najevo, že ví o existenci světa.

„Ty vole! Co to bylo za sráč? Ještě teď mě pálí v nose!“ zaskuhrala do proudu. A měla pravdu. To nebyl normální koks, ale nějakej pajcovanej šmejd. Když jsem minule kupovala sama, tak to bylo úplně jiný. Jenže jako nezaměstnaná studentka, hrome, kdy jsem naposledy byla ve škole, jsem musela brát za vděk kdejakým příspěvkem pro nemajetné. A když nám Adam navrhnul tenhle koksovo-zhulovací dýchánek, nešlo to odmítnout.

Barevné listí se snášelo kolem nás v náporech listopadového větru. S Jájou jsme seděli na lavičce a čuměly na veselý maminy s prckama v kočárech, na důchodce, který dávali svejch pravidelnejch pět koleček kolem parku. Batohy narvaný k prasknutí sešitama a knížkama jsem koply na trávník. Bylo kolem desátý dopoledne a měly jsme zrovna psát písemku z ekonomiky a než chytnout další kouli, radši jsme se zdekovaly hned po první hodině. Cígo mezi prsty příjemně hřálo a poslední paprsky sluníčka ještě stačily s pomocí černejch bund nenechat zmrznout naše štíhlý tělíčka.

„Já už ten fet od Adama nechci ani vidět!“ obrátila se na mě vážně Jana. „To se na to radši vyseru nadobro. Ale tohle, Neli, nechci už nikdy zažít!“

„Já taky ne! Byl to fakt horor. Myslela jsem, že umřu. Nemohla jsem se ani pohnout, ani mluvit, ani nic. Děsnej stav!“

„Víš co, a dělat těmhle prasatům kurvu, za takový sračky. To je už moc ubohý!“

„Ale mě se Adam docela líbí,“ namítla jsem.

„Jsi kráva, nebo co? A o co jako myslíš, že mu jde? O tvý krásný modrý voči?“

„Hm.“

„A hlavně Adam není jedinej, s kým chrápeš, nebo ne?“

„Máš recht. Co s tím?“ Představa, že z nedostatku prachů, začnu krást, nebo si přestanu užívat, mi byla víc než odporná. Na kradení jsem byla srab a na skoncování s fetem jsem neměla. Típla jsem cígo o rantl lavičky a cvrnkla ho do trávy. Křehly mi prsty, tak jsem si na ně začala dýchat, ale moc to nepomáhalo.

„Víš, nedalo mi to spát, a přemejšlela jsem,“ začala Jana. Vážnej pohled skelných očí nedával prostor pro diskuzi. Ačkoli jsem si byla jistá, že spát nemohla z úplně jinýho důvodu. „Mám vostrej nápad, jak si přividělat a moc se nenadřít.“ Tajemnej úsměv, co jí pohrával na tváři mě napnul.

„Jakej?“

„Se nech překvapit...“

V úterý ráno jsme stály na chodníku před I. P. Pavlova. Terranovu zrovna otevírali a z Mekáče vycházeli první konzumenti.

„Dobrý den, nechcete přispět na mentálně postižené děti?“ pronesla jsem poprvé nesměle. Na krku jsem měla efektně pověšenou plechovku polepenou bezduchými obrázky vystřiženými z časáku.

Poledne. Za pade, co jsme nenápadně vytáhly z Janiný plechovky, jsme si koupily dva burgry a kolu.

„Nástup na šichtu!“ povzbudila mě Jana. Mrkla jsem na ni. Zástupy lidí, co se na nás valily dávaly tušit tučnému zisku.

„Dobrý den, nechcete přispět na mentálně postižené děti?“ drze jsem strčila nějaký zmalovaný rašpli plechovku pod nos.

„A na jakou nadaci to je?“ zajímala se hned. Naučeně jsem se usmála, vytáhla leták, co Jana sbalila bůhví kde, a mile jsem odvětila: „Nadace Sluníčko dětem, mladá paní.“

„A kolik chcete?“

„Každá koruna je potřebná. Jde to na dobrou věc. Děti ocení každou pomoc.“

Prsty s efektně dlouhými, špičatými nehty v barvě rtěnky a očních stínů otevřela značkovou peněženku. Chvíli pátrala mezi regálky plnými karet a účtů (jistě za hadry) a nakonec vytáhla zmuchlaný kilo. S povýšeným úšklebkem to vrazila do plechovky. Měla jsem chuť jí říct do ksichtu, co si myslím, o takovejch cuchtách, ale škrobeně jsem se usmála. „Děkujeme mnohokrát.“

„A já bych dneska na oslavu skákla koupit nějakej haš od Aliho, co?“ rozjařeně jsem prdla poslední dvacku na komínek.

„Pět tisíc šest set devadesát dva! To je hukot!“ smála se Jana.

„Hele, co zejtra. Nepudem taky oblažit ty šrotny ze třídy?“

„Ale taková Léňa s Míšou by na špeka šly.“

„Tak jo... Budem taky jednou za charitu.“

Ale západ slunce u nás na činžáku je stejně nejhezčí. Zvlášť když sedíte na molitanu s nejlepší kámoškou, hulíte pěknýho špíčka, na kterýho jste si sami vydělali. Nemusíte kvůli tomu na nikoho roztahovat stehna ani lízt nikomu do prdele. Prostě si ubalíte brčko, sednete na střechu a čumíte do blba. A je vám fajn.

KONEC