Mrňavý fantaskní exkurz poéziou, aneb prvních deset hříchů páchačů poezie.

Abych se nikoho nedotkla, „vyplodila“ jsem své vlastní vzory. Proto nejsou příliš dokonalé a nedemonstrují úplně přesně, co popisuji. Ale já se polepším. Příště....

I.

já       o šednutí

o tom

že ze mne ještěrka

      malý drak

pitoreskní a směšný

já         o vůli

udržet se na kameni

ať nikdo neodkryje

ten život pod ním

a zatím       řeka

kterou se     brodím

každý den za úsvitu

pokaždé znovu

       se zrodí

No, tahle by mohla uspokojit milovníka těch básní, kterým cvičně říkám „básně děravé.“ Mezera v děravé básni většinou znamená, že autor vymazal nějaké významné slovo, které by text posunulo a osvětlilo. Většinou sloveso. Tahle věc nevznikala přesně tímhle způsobem. Autorka pouze zlovolně posouvala slova, bez vymazávání. Přesto báseň nenese žádné výrazné poselství. Je jen tak blahovolně nabubřelá a hloupá. Zvláště bych vypíchla obzvlášť lákavý atribut pro kýčaře - řeku. Mohla by se tam mrsknout ryba, nebo kdyby se tak na nás aspoň vypoulilo rybí oko, prosím..... Když nebude rybí, no co mám s vámi dělat, přihoďte vraní, taky dobrý.

II.

Když se muž vrací v neděli k ránu

že a že...

zalykám se hněvem

nebe se města dotýká

mokrými prsty deště

město má vlastní nářek

táhlý jak nářek koček

obdobně vřískám

sečítám

nedělní kremrole

a veletucty řízků

nedělní bulvár

každé tvé zívnutí

každé tvé zasnění

když překročila tě

nějaká splavná

top

slečna

sbalím ti rendlíky

a mlýnek na mák, kocour

je na půl, z koberce třásně

dečku na konferák

sbalím si Danta

sbalím si Balzaca

sbalím si Šiktance

sbalím si stříbrňák

od císaře pána

a sbalím tvého

nejveselejšího

kumpána

to abys zíral

jak roztáčím to já.

Co k tomu dodat? Žáček v sukních. Pobaví přitroublé. Nabídne náznak metafor, vlísá se kočkami, pro milovníky koček. Hodil by se i pes pro ty, co by nesnesli, aby se ubližovalo pejskům, ale s klidem angličana sledují dokumenty o vraždění dětí v Beslamu. Uspokojí týrané manželky, i ty, co ještě manžela nemají, z čiré radosti, že zatím unikají. Upokojí hladovce seznamem pochoutek. Porozumí všichni, nikdo si nemusí příliš namáhat rozoumek, hihihaha. Checht. Pro opravdové znalce, všimli jste si malinké slovní hříčky? Bože, já jsem dokonalá. A vtipnáááááá.

III.

Okolo Třeboně

Nedělám okolky

okolík okolkuje

když trouba

tvarožník

se odkrojí zkraje

i lata vztyčí se.

Pro milovníky hříček. Bože, dovtipa v tom najde význam dle své nátury. Ta, která hledá falický symbol ve všem, skočí na okolík, protože okolík sakra, ano nebo ne? Ale ano. Huráááá. Pro panice a nadržené mládence zase zazní slibně lata. A ať si dělá ta blbá lata co chce, třeba se i vztyčuje. Možná, že své by si našel i nás výše zmiňovaný jedlík. Třeba vegetarián?

IV.

do ztracena se ztrácím

ještě si na řeku zapískám

na něžné kamenité toky

tím ranním oparem

ještě si vzpomenu

ještě si láskou

zabolím

než tichá   ztracená

mlžná kontura

se navždy

vytratím

Pozor, nesahat, neklopit, netřást. A nekopat do toho. Typicky blbá ženská poezie. Bože, tak něžná. Píchneš do toho, jen lehce, a z trhliny to zasmrdí. Citlivoučká, s nádechem smutku, ručku si drží na bolavém srdíčku, všímáte si, vnímaví čtenáři, no ano, máme tam řeku. Ale prdlajs řeka, on je to Botič, ona je to strouha. Ona je to stoka, co teče ze šachty, co v ní leží mumifikované mrtvolky ptáků, ryb a jiných krásně stříbřitých záležitostí, mumifikované olejem a lecjakým jiným sajrajtem. Jen je těžké to poznat na první pohled. Tváří se to elegantně, žádná kurva, to je přímo bordelmamá. Má to jednu urputnou myšlenku, a ta je blbá. Je to „báseň blondýna“, a taková musí šetřit. Když už má zásob myšlenek jen na pět vteřin, ještě aby plýtvala.

V.

Ouhorová

Neobcuj více s ouhorem

přináší ujímání

ta žluklá pozdní úroda

marně svou plíseň tají

jen popel špínu zakryje

zešednou jizvy kříži

koníček hrabe v maštali

na stromě mrznou jívy

neobcuj s polem bez sklizně

ten nářek v dalších dimenzích

útěkům nohy sklíží

Máme zde báseň dutou. Vyznačuje se líbivostí a dutostí. Vyznačuje se elegantními slůvky a prazvláštními obrazy. Působí zvláštní jímavostí. Opět, píchni do toho, a co se vyvalí? náš známý zápach. Cože chce autorka vlastně říct? Já vím, proč jsem tuto báseň psala, ale nedokázala jsem se bohužel chovat až tak zpovykaně, jako mnozí autoři, takže jsem nevytvořila hady metafor, kde první had požírá ocas druhému, ten čtvrtému, pátý druhému, a támhle se nám sune nějaký chcípáček hádeček, co by se rád zakousnul, ale netuší, kterého hada popadnout za ocas. Ale přece jenom jsem pyšná zvláště na čtyřverší:

jen popel špínu zakryje /zešednou jizvy kříži

koníček hrabe v maštali / na stromě mrznou jívy

protože vpašovat kříž a koníčka a jívy do básničky o ouhoru, na tom jsem si dala záležet. Tady jsem aspoň naznačila, jak neomaleně se občas autoři  chovají ke svým čtenářům. Taky jsem použila slůvko pro obzvlášť zpovykané milovníky poezie, totiž dimenze. Mohla jsem ještě použít časoprostor, křivku, přímku, případně jiný matematický či fyzikální termín. Dodá náznak takřka vědecké serióznosti.

VI.

Ráno jsi lhala

K čemu je ohni jeho záře?

k čemu je ohni jeho popel?

jako když tobě někdo smázne

tu něžnou pihu ze tvé tváře

jako když nebe zmizí náhle

na švestce zcela nečekaně

vyrostly květy

čas se mate

teď mráz tu švestku láme

je pozdě lžím svým odpustit

lež v kruhu běhá, cos zrána řekla

do noci zpuchří, a střevíc

v kterém točila ses

si zlomí podpatek.

Báseň mravokárná sličná. Tyhle básně v sobě skrývají poučení, ve kterém se řeší jedno z deseti přikázání, ale i jiné závažnosti, které je nejlíp zobecnit, aby se staly všeobecně přijímanými pravdami. Čím více se námět přibližuje k tomu názoru, o němž se čtenáři domnívají, že by se jím měli řídit, tím spíše je báseň přijímaná. Obávám se, že tahle báseň je poněkud rozplizlejší, než aby demonstrovala, jak báseň mravokárná sličná vypadá. Muselo by se tam objevit důrazněji vedené, proč se lhát nemá. Třeba, že si autor zlomí nohu. Když se autorce vlastně zlomí jenom podpatek, není to taková tragédie, aby se čtenáři řádně lekli a mohli správně reagovat.

Nedotkla jsem se spousty dalších literárních úžasností. Básně surrealistické a beatnické, to bývá taky někdy soustíčko pro gurmány. (VII.)  (VIII),  Básně psané formou nóny, rýmem obkročným, či jinou pikantní zastaralostí. Přihodila bych básně, které se s vázanou formou potýkají, a přitom jsou požírány arytmií, disonancí a hloupými gramatickými rýmy. (IX) Básně hloupě vulgární. Básně prostě jen tak z radosti blbé. Básně deníčkové. Zápisy o tom, že cmundu máš v troubě a klíč pod rohožkou. Zápisky o tom, kolik piv jsem včera vypil, a koho jsem sbalil tam v rohu u popelnic. (X.)

A nad tím vším existuje pořád poezie, ze které vám zatrne, jen je tak těžké ji hledat. Dalo by se říct, že je to ta, co ji nenacpete do žádné škatulky.