moje perspektiva

Tahle lehce sentimentální rozlučka vznikla jako pokus o to ukázat onu přívětivou stránku písmáka. Hrabala jsem se tu bezmála rok a půl a moje „kritika“ vykrystalizovala v pouhopouhou výseč osobního vkusu a zájmu porůznu motivovaného ryze subjektivními úchylkami. Vždy jsem tu byla od toho bavit se, a tak vznikla síť z cizích slov, která se propojovala v společné platformě mojí hlavy ve formě chimérických dobrodružství, které jsem si s těmi texty a jejich autory vedla. Jiných zajímavých autorů je tu jistě dosti, jen já o nich nevím, neladí mi nebo jsem je prostě jen ještě nepotkala.

*

 Bavilo mě tu balancovat na ostří život – literatura, život je život a literatura je literatura, literatura je život, život je literatura, strč si někam své metafory, vedlejší a hlavní epizodu, časovou smyčku, sartra, bukowského, rimbauda, já to takhle žiju, já já já. Byla to dobrá příležitost potkávat ty živé lidi nebo si s nimi o jejich díle psát, střetávat se, nechat si blbnout hlavu a snažit se tu zblblou hlavu rekonstruovat pomocí myšlenky.

*

Bavily mě ty střety v rámci boje za to nenechat se popadat do niternosti vlastních sítí, když se přihodily.

*

Bavil mě pocit, že se ti lidé vzájemně čtou, ač nelze se vzájemně vykázat v seznamu lukrativních klasiků.

*

Svou dosavadní zdejší čtenářskou zkušenost úročím alespoň krátkou rekapitulací těch, s kterými jsem něco měla, berte to třeba jako upoutávku jejich textům nebo taky jako důkaz, že se tu děje něco dobrého. Jestli jsem na někoho zapomněla, omlouvám se.

*

Abyss – pomatená dobrodružka krvácivé smyšlenky, víla v lahvově zelených a pískově hnědých odstínech, která rozpohybovává věci všelijakými nekalými směry. Nejprve jsem se jí bála, ale postupně jí její poetiku negace začínám odpouštět pro letmý údiv. V hlavě mi zůstala moskytiéra – poslechněte si nervní bzučení komárů v ulepkané existeciální tísni utkané z podivných obrazů.

Chroustjazz – říkala jsem mu talentovaný břídil, coby dvojsečnou poklonu, měla jsem ráda jeho sousedky, laciná vína, vývrtky a lehkost s jakou z nich míchal své texty. Na druhé straně houpačky už ale pro mě nezbylo nic, a tak byly stále jen lehkými, postrádající čitelné těžiště autora.

Damien – spolu se svou femme fatale Sárou se tu objevil celkem nedávno. Prýštění š´táv všeho druhu z jeho písmenek vás trochu zastaví v suchém kritickém rozběhu, těch barviček jako málokde, rozpíná si pěknou louku z písmen, těšila bych se, co se na ní bude dít, v hlavě mi zůstalo krabaté leporelo coby embryo – naroďte se s ním znovu, čerstvý vítr do plachet neurazí.

Dirty – je zvláštní, vypadá jako malá holka s pohádkovým světem, ale umí sekat se slovy jako velká žena. V hlavě mi zůstala houpačka pod nebem – není rozhodně marné zhoupnout se od holky k ženě a zas nazpátek, tu houpačku z písmen umí splíst tak, že vás unese.

Dismorphia alias Dítě na skleníku – taky je zvláštní, má oříškový oči a vnitřní svět utkanej z dívčích psychologií, který servíruje neochvějně dál místním chlapcům k nepochopení. Připomíná mi zápisy v deníku S. Plathové z raného období a taky mě, je mou tajnou osobní iluzí, která spočívá v touze najít někoho živého, s kým se překrýváte v patologiích svého prožívání. V hlavě mi zůstalo tohle je nahá báseň – dokument hypersenzitivity ty já v křečích vykání v niterné perspektivě.

Dream – zabydluje svět teplem, empatií a nějakými podivnými kultivovanými slovenskými lásečnicemi, jejichž panožky sem tam zachytnou i o mou cynickou vidláckou pracku a já se zaraduju, že moje zkaženost se dá pořád ještě semtam přechcat.V hlavě mi zůstaly červené sandálky – pro tu něhu nevidění jen sebe sama.

Drfaust  - svědectví chimér, svět nesdělitenosti sdělitelného zabalený do kokonu utkaného z prchavých ostrůvků opuštěných ze všech světových stran, hájemství subjektivní řeči každého z nás ve střetu společenství, záblesky vodních hladin v štěrbinách  praskajících ledových ker. Nuance tikající k zbláznění, v hlavě mi zůstal tikot a strachování.

Egil – muka obraznosti cvičí mou schopnost soustředit se a plodí myšlenky, proč bych měla. Děly se mi dobrý věci, když jsem intuitivně klouzala po jeho písmenkovišti bez lopatky a formiček. Jak jsem je vzala do ruky, začlo to bolet. Uvidíme, jak to bude dál.

Evička – a její překladatelská vášeň pro Georgii, stejně tak jako neutuchající touha naroubovat schéma žena – muž na každou poetry, kde to alespoň trošku jde. Když čtu její vášnivé texty, sama zjišťuji, kolik toho o ženách dosud nevím, jejich sugesce je inspirující a odzbrojující – odložila jsem kvér na stůl a utíkala si koupit rěnku, asi jsem se nestyděla. V hlavě mám stále její ohavně lososově růžovou.

Ewonne – společnost mu spílá, že je pouhým plagiátem, chcípákem, přiživujícím své sperma na věčném Bukowského penisu. Ty rekvizity pro mě nejsou celkem podstatné, chce – li dnes vprostřed generace ambiciózních pohodářů mít někdo nad postelí obrázek Chinaskiho, nezbývá mi, než držet mu palce. V hlavě mi zůstala ta o pecce a jiné citlivější výhonky ušukaného kořene.

Slípina alias glassy – tahle holka mě vždycky bavila. Představovala jsem si, jaká by z ní byla královna včel, kdyby jednou dorazila na nějakou pražskou párty, kde by se samozvaní básníci, které posílala nepokrytě do prdelí, proměnili rázem v hejno kroužících trubců. Tím neochvějným kritickým renomé se stala neskutečně sexy i pro mě. Uměla zanalyzovat situaci a zaútočit – někdy to býval dospělý nástroj v rukou mláděte. V její poezii mě zajímalo naopak téma pochybovačství a pupen pokory na pozadí cíleně držené racionality. Ráda bych viděla, co z toho boje jednou vykvete.

Guy – upozaděný slepovač průserů křiklounů z prvních řad. Někdo, kdo už dokáže smlčet sám sebe, sympatická zralost a inspirace.

Heidi_Otonkoski – další divoká moudrost sloveny, mám ráda, když báseň donutí mlčet, aniž by  škrtila.

Inlajn – smazal se, ale jeho HPO (hraniční porucha osobnosti), kterou mi diagnostikoval při naší první roztržce a pocit, jak mi cukala hercna u počítáku, si jako užitečné memento ponesu dál životem. Měla jsem ho ráda.

Jinovata – jemnej kluk s Holanem v baťůžku, líbí se mi, jak na jeho textech jsou vidět i ta klopýtnutí, otočky, slepý uličky, návraty a výboje, hledání. Jeden z mála, před jehož autoritou textů jsem si dávala pozor, abych nemluvila tak sprostě.

John_Ceder – další z těch beatnickejch týpků, co je doba zapomněla někde v šťastnějších letech. Říká si pro sebe znovu staré pravdy s kouzlem objevování. Donutil mě přemýšlet znovu o tom, že když už nemůžeme objevit nic, tak aspoň prožít ameriku svýho života.nebude to žádné „aspoň“.

Katugiro – fascinoval mě intenzitou sebekázně, s jakou servíroval své verše a pocitem, jako by ve své tvorbě přeskočil období neohrabaných juvenilií. Ta síla byla plodivá pro mou hlavu, bavilo mě přemýšlet nad tím, proč tomu tak je a představovat si stranu pečlivě odvracenou od čtenáře. Jeho sbírka United colors of nebeton je zajímavá výzva.

Kid_A alias Pablo_Honey – poezie zasvěcená vyrovnávání s ženskou ideou fix, nejlepší vlnky odkazovaly k Berliotzově IV.symfonii a Klímově Slavné nemesis v kouzle moderní atmosféry. Nějaký ten sladký plod pro čtenáře uzrál na odvrácené straně lásky, pár z nás si muselo dát bacha, aby jim z toho nehráblo.

Křídlo – jeden z mých posledních objevů, enfant terrible chrlící snopky písmen, tuhle mě rozbolela hlava z louskáčků na ořechy slov, než jsem zjistila, že takhle to nepůjde. Jak to bude dál, se uvidí, doporučila bych ho ke čtení.

Lyryk – postupně jsem se od těch  intelektuálních přesmyček ponorných říček styx začla vzdalovat a chároni mi protékali mezi prsty, proč to neříct, že já stojím na druhém břehu a odtud se špatně vidí na dění na tom protějším. Prozatím nemá smysl se o to pokoušet.

Minim_Sladkyj – něžný revolucionář, cynická vráska v úsměvu a vlčí mák zaseklej mezi zubama. Když jima skřípe, občas se vydrolí něco makového prášku slepeného slinou chlapce, který stojí nasraně a sám proti schématu světa a zní to kouzelně.

Nicolette – aféra s tulipány, THC a vražedné tempo, které nasadila v hledání sebe sama a svý cesty mě zverbovalo zvednout prdel z židle a podívat se na tu expresi pořezanejch zápěstí a svobodnej squaterů zblízka. Chytila mě drápkem všeho toho živýho, co se tam na těch stránkách děje, konkrétní příběhy jsou volně směnitelné, tam se ta přízeň neděje.Ještě spousta věcí, o kterých si spolu ne/rády smlčíme.

Pišta_Hufnágl –dík za analytický přístup k básním, který je pro moji intuici inspirující perspektivou, ač se mi to tak kdysi nezdálo.

Pozorovatel – ušák, takoví chlapci už se jen tak nerodí, z původní pouhé roztomilosti mi vyklíčil do nutné akceptace jeho empatie, schopnosti naslouchat a nasávat druhé, přemýšlet o věcech a vyptávat se a vyptávat. Ten kvítek si nezaslouží pouhý shovívavý úsměv, který jsem mu stačila dát já.

Rebecca13 – mystická, vášnivá, nespoutaná, nebezpečná. Její vášeň dovede vás jednou do slepé uličky, jinde otevře další vrátka. Mnoho jejích textů bylo iniciačních pro mou opatrnou mysl. Mohlo by se  stát i vám, zkuste si.

Redhot – také jeden z poslední doby v mém hledáčku, nápaditá, nevtíravá poezie všedního dne, mystifikační hrátky nesamoúčelu, miluji věci, soudruhy co nemlčí, milej svět, jen jsem stačila nakouknout.

Rowenna – také jedna z těch, co vystýlají svět ženskými sliznicemi, její táhlou revoluci už jsem nestačila obhájit, nejlépe bude, když to dokáže sama sebou. Někdy mě překvapilo, jak dokázala udělat, že by ses do těch ženskejch sukní rád zamotal a načuchal si do zásoby.

Sn_vojáček alias tři_černí_mravenci – její zvláštní anemická melancholie narážela vždy na mou žovialitu a nutila mě nehodit nějaké věci hned tak přes palubu. Tenhle střet životních perspektiv jsem si schovala do kapsičky a dívala se do ní vždy, když už jsem to moc přeháněla.

StvN – přes počáteční ideu racionálního omezeného cynika jsem se pročetla a prokecala až do kupodivu velmi jemně empatického chlapce, s kterým se vede příjemná řeč. V jeho povídce Easy je něco o tom napsáno, tu jsem měla nejradši, na něco v něm jsem začala slyšet, byť se tváříme zdánlivě neslučitelně.

Swandrow – její otevřené výpovědi si od počáteční skepse získaly můj respekt. Není posraná z toho, kterak hodit své věci naplno v plén, vlastně si tak na sebe ušila zvláštní bič, jak to vnímám já, laťku, kterou už nemůže snížit. Je vyjímečná mírou otevřenosti s jakou to dělá, donutila mě přemýšlet o tom, proč mám takový strach z osobních věcí.

Tkadlec – chlapec s velkýma modrýma očima, jako by byl jedním z andělů, kteří poletují jeho básněma, talentované tajemství plastických snů a fantazií, které mně myslí neproběhnou ani ve snu, četla jsem si s podivem a údivem.

Vissel_ - vždycky mi připomínala Ingeborg Bachmannovou, nejspíš namícháním ostří intelektu, údernou ironií a vnitřním světem jejích básní, který byl z těch ženských, které jsem vždy jen pozorovala, ale něčím mi stále unikaly.

Zly – takový pocit, že ví, kdy sevřít ruku v zápěstí a kdy zas povolit, nevšední otevřenost pro sebereflexi, což není kvalita sama, nicméně kdo tuto schopnost nemá, nebude asi dobrým ničím.

Zuzuzu – nejlepší nakonec, bonbón pro ty, co si nenechaj namluvit pouhou ukecanou anarchii obalu a pěkně si to porozbalujou. Možná tam najdou komplikovanýho hajzla, kterej má vizi a poctivě si vyžírá cestu k ní. Pod podmanivou sebestřednou smrští chaosu, která by mi zdaleka nestačila, se skrývá síla usměrňovat věci k uskutečnění cíle, která má neskutečnej tah. Je to taková bojůvka, jak si na něco přijdete, už vás zas přechčije – plnohodnotný a ispirativní protivník pro všechny, kdo nemají strach.