TO JE HNUS...

„Jenže tohle já dál nepustím,“ rozčilovala se žena v bílém kostýmku. Z pečlivě uvázaného drdolu se uvolnil jeden neposlušný pramen a trochu tak narušil dojem z jejího bezchybného vzhledu. Noha v módní bílé lodičce nervózně podupávala.

„Ale lidi je potřeba šokovat!“ bránil se mladý muž nedbalého vzhledu. „Vždyť jde o životy. Podívejte se, jak to na těch silnicích vypadá. Kdekdo si plete dálnici s autodráhou…“

„Ne! Nevidím důvod, proč lidi děsit.“ Žena očividně ztrácela trpělivost. „Nic se nemá přehánět.“

„A ta statistika se vám jako nezdá přehnaná. Umíte si vůbec představit, kolik je za těmi ciframi lidského neštěstí?“ Oči muže zaplály potlačovaným vztekem.

„Podívejte se, můj milý, buď to uděláte, jak chci já nebo tady nemusíte dělat vůbec,“ pronesla žena ledovým hlasem, báječně korespondujícím s jejím chladným pohledem, „rozuměli jsme si?“

„Jak myslíte…“

„Tak mi ukažte další…“ nervózně pohlédla na zlaté hodinky, obepínající útlé zápěstí.

„Jako další tu máme šot s bezpečnostními pásy…“

„To nemyslíte vážně!“ vyskočila už za okamžik žena z koženého křesílka. „Vy jste se zbláznil? Umíte si vůbec představit, co by se stalo, kdyby se něco podobného dostalo do televize?“

„Ubylo by nehod? Mohlo by to zabránit zbytečným úmrtím?“ ironie v jeho hlase byla víc než troufalá.

„Co si to dovolujete? Myslíte, že záběry na zmrzačené části člověka něčemu zabrání? Jen vnesete mezi lidi vlnu hnusu!“

„Slyším dobře? Mluvíte o lidském těle jako o hnusu? O rozbitém lidském těle?“ Nevěřícně kroutil hlavou. Ta železná lady mu byla bytostně odporná. I živí a krásní lidé můžou pozvednout vlnu hnusu…

„Podívejte se, tohle nikam nevede. Své jsem vám řekla. Nemám na vás celý den.“ Odkráčela se vztyčenou hlavou a jen klapot podpatků se ještě chvíli nesl chodbou.

Žena rychle prošla vstupní halou. Vchodové dveře jí galantně přidržel muž v tmavém obleku. Věnovala mu povinný úsměv a pospíchala na parkoviště ke svému novému BMW. Po usednutí do vozu si pečlivě urovnala záhyby na oblečení. Měla před sebou ještě jednu důležitou schůzku. Nastartovala, ale než se rozjela, na malý okamžik zaváhala. Před očima se jí mihlo několik záběrů nepřipoutaných řidičů, které shlídla před chvílí. Už už sahala po pásu, aby se připoutala… Pohled na bezvadně nažehlenou blůzku a sáčko jí však stačil k tomu, aby od svého záměru upustila.

Fronta aut, táhnoucí se až k tunelu ji doháněla k zuřivosti. Nervózně bubnovala prsty do volantu přesně do rytmu melodie linoucí se z puštěného rádia. Vtom ji někdo s černým Mercedesem předjel zprava. A nejen ji, ale v podstatě celou kolonu. No vida i tak lze. Aniž by dala znamení o odbočování, najela si do pravého odstavného pruhu po vzoru Mercedesu. Zpět do kolony se zařadila téměř bez problémů. Povzbuzená úspěchem se rozhodla ještě trochu zariskovat. Tentokrát chtěla využít prázdný pruh vlevo. Doprava z protisměru zřejmě vázla z důvodu některé z častých zdejších nehod. Přes hlasitou hudbu nemohla slyšet hasičskou houkačku…

Airbag jí zlomil vaz skoro okamžitě, takže už neměla možnost sledovat další osud svého těla…

„Jděte dál, tady není na co koukat…“ snažil se postarší policista udržet hejno čumilů v dostatečné vzdálenosti.

„Ty vole! Viděls to?“ obrátil se mladík na svého kamaráda.

„Jo, vole, tu hlavu, co? A kde má ruku?“

„To je hnus…“