Třetí rozměr

„Máš na to chuť! Vidím ti to na očích. Ten způsob, jakým na mě koukáš...“ řekla Gabriela a hřbety prstů si z trička smetla neviditelná smítka. „Máš na to chuť a bojíš se si o to říct, viď? Takový kluky já nesnáším, víš?“ Vytáhla z kabelky na stole zrcátko a zkušenými pohyby si upravila vizáž. Spokojeně mlaskla, dlouhými nalakovanými nehty významně klepla o desku stolu a pak se, na ženu s nevídaným sebevědomím svlékla. Ležel jsem v pokoji pod peřinou, oči zavřené, bylo mi nádherně. Další exkluzivní modelka, tentokrát Monica Bellucci, se promenádovala po molu asi metr nad mou hlavou. Nechal jsem ji prohnat se po pláži, nahou ji posadil do písku a dovolil vlnám smáčet její opálenou kůži. Díky takovým fantaziím jsem přežíval druhý měsíc v nemocniční posteli, kde mě držela moje nemohoucnost. „Všiml sis, jak tam leje?“ ozvalo se od okna, kde ležel Ruda - pětadvacetiletý čahoun s opelichanou hlavou, který pomalu, ale jistě umíral na leukémii. Chvíli jsem mlčel. Když člověk projevil účast s takovou periferností, jakou v mé situaci počasí bezesporu bylo, byl Ruda ve chvilce schopen převést hovor na historky, ve kterých se plavil s šesti nahýma holkama na jachtě po Atlantiku, bez kyslíku vystupoval na Mount Everest, trávil čas na večírcích s největšími celebritami světa, na kterých každou chvíli někdo vyskočil z dortu, a podobné věci. Ne, že by to zprvu nebylo příjemným zpestřením, ale když se ty příběhy začaly opakovat, přestalo mě to bavit. „Tak všiml sis, jak tam leje, nebo ne?“ Pomalu jsem na něj otočil hlavu. Ležel v tílku na posteli, pod hlavou složený polštář a civěl ven na provazce deště, které mlátily do parapetu. Břicho měl obalené spoustou obvazů, protože mu z něj permanentně unikalo nějaký šťávy. „Nevšiml,“ řekl jsem. „Takhle tam leje už od půl čtvrtý. Víš, co bych dělal, kdybych byl zrovna teďka venku? Jako kdybych byl zdravej?“ První měsíc byly naše postele vedle sebe, jenže jak mu z toho břicha pořád teklo to svinstvo, které podivně nasládle páchlo, začal jsem promýšlet strategii, jak ho bez urážky dostat k oknu. Pak jsem se ho jednou ráno, hnedka po vizitě, když nám dali zas tu podělanou krupici přímo zeptal, jestli by mu nevadilo, kdyby se šoupl k oknu, protože mi jeho tělo nevoní. Vzal to s naprostým klidem. „Nevím. Co bys dělal?“ zeptal jsem se znuděně. „Za takovýho deštivýho dne bych zrovna seděl s Natálií Silverstone u Málera, jedli bysme tiramisu a pili kolumbijský kafe. Byla by to taková rozumná předehra před večerními orgiemi. Víš, kdo je Natálie Silverstone?“ „To nevím…“ Obličej mu na rozdíl od zbytku těla vzplál živostí. „Vlastním jménem Skálová. Chodil jsem s ní na základku. Už tenkrát to byl výstavní model. Loni byla playmate měsíce květen. Poslala mi jeden výtisk poštou. Nádherný fotky. Neměla na sobě zhola nic než takový fialový boa a ty její nádherný prsa, který jsem dříve jen tušil, na mě koukaly v celý svý kráse.“ Začalo mě to deptat. Bylo jasné, že jeho imaginace se roztočila na plné obrátky. Když se jednou rozjel, byl schopný vzít v příštích minutách Skálovou na cestu kolem světa. „Proč tě sem nikdy některá z těch tvých koček nepřijde navštívit? Ležíš tu se mnou už šestý týden a jediný, kdo za tebou byl, je tvoje matka.“ Zkoumavě na mě pohlédl. „Ty bys chtěl, aby tě takhle viděla tvoje holka?“ „Mně by to v zásadě nevadilo. Kdyby mě teda měla ráda…“ zamyslel jsem se. „Ale já žádnou nemám.“ Ruda sáhnul po mobilu, který ležel na stolku vedle jeho hlavy a soustředěně v něm něco hledal. To byla jedna z jeho hlavních aktivit. Za den napsal minimálně padesát esemesek a podobný počet mu jich došel. Tvrdil, že má čísla snad na všechny známé herce a politiky. A snad každý druhý byl buď lesba nebo homosexuál. „No, mohl bych... Mohl bych brnknout Natálii… Bydlí kousek odtud, ale pochybuju, že bude doma. Pořád totiž jezdí někam k moři na focení pro francouzský módní časopisy,“ uvažoval. „Tak jí zkus zavolat. Fakt to zkus! Moc by mě zajímalo, jak vypadá,“ snažil jsem se na něj přitlačit. Ruda se na posteli zavrtěl a prsty se podrbal v chomáčích vlasů. „Když já nevím… Takhle mě vidět.“ „Kašli na to, hlavní je, že uvidíme my ji! Neviděl jsem pěknou ženskou ani nepamatuju. Ty sestřičky, co tu dělaj, jsou příšerný.“ Myslel jsem si, že Ruda kecá, a že se z toho nakonec stejně vyvleče. On však vzal telefon, odchrchlal si a přiložil jej k uchu. „Seš to ty, Nataly?“ řekl vzápětí. „To jsem ksakru rád, že tě slyším! Jak se pořád máš?“ V obličeji mu hrál úsměv, radost pohledět. Z rozhovoru jsem usuzoval, že se Natálie zrovna vrátila z dovolené. „Co dělá Jack?“ zeptal se později a napjatě poslouchal. Když jsem měl pocit, že se hovor blíží ke konci, začal jsem na Rudu gestikulovat, aby ji pozval na návštěvu. Přikývl, zvážněl a povídá: „Ty hele, Nataly, máš zítra čas? Nechtěla bys mě navštívit? …Na hematoonkologii. Mám teď nějaký problémy, ale to bude dobrý. Ležím tu s jedním bezva klukem, kterej je na tebe hrozně zvědavej. Tak co, přijdeš?“ mrkl na mě. „Tak zítra? V neděli tu jsou návštěvní hodiny od desáté, ale nejlepší bude, když přijdeš kolem třetí. A vem mi símtě nějaký Martini. Drží nás tu zkrátka.“ Tím rozhovor skončil. Ruda zvážněl. „Nevím, jak to zvládne, až mě takhle uvidí. Myslím, že to pro ni bude těžký. Když jsem byl ještě při síle, měli jsme spolu nádherný milování. Jedno z nejlepších v mým životě. Chceš to popsat?“ „Nemusíš,“ zaúpěl jsem. „Takže…“ začal a upravil si polštář pod zády. „Měla mít zrovna první focení pro Vogue ve Španělsku a byla z toho pekelně nervózní. Tak mi brnkla, jestli nechci jet s ní, že dostala od manažera zálohu šedesát tisíc, a že by mi to zaplatila a všechno, jen že má strašnej strach. No a protože jsem zrovna neměl nic rozjednanýho, tak jsem souhlasil.“ Ruda dostal záchvat kašle a asi na dvě minuty se odmlčel. „San Sebastian je na severním pobřeží a je tam spousta serfařů. A o to právě šlo. Jako o ty serfaře. Byl tam takovej ohromnej štáb a ještě několik nádherně tvarovanejch osmnáctek a ty se všelikaj skládaly mezi ty serfaře, nebo jim dávaly do ruky prkno, oblíkaly je do neoprénu a podobný vylomeniny. Byla to pro ni docela fuška. Musela vstávat za svítání, prej kvůli světlu, kolem druhé měla oběd a odpoledne zas. Večer byla vždycky hrozně utahaná, ale přesto byla strašně fajn. Já jsem první dny chodil na pláž s nima, koukal na ně a popíjel Sangrii, ale pak mě to začalo nudit a většinu času jsem trávil v hotelu, kde stačilo zvednout telefon a do pěti minut přišel pikolík s tím, co si chtěl. Prostě náramná legrace…“ Ruda hleděl z okna a tvářil se blaženě. „A teď k tomu nejlepšímu sexu v mým životě. Udělali jsme to spolu hned první den. Netušil jsem, že je ještě panna, ale to nejlepší mělo teprve…“ „Panna?“ vyjekl jsem. „No jasně, byla ještě panna. Ale jen ten první večer.“ Ruda se uchechtl a plácl se dlaněmi do stehen. „Řeknu ti, nikdy jsem nezažil holku, která by se napoprvý takhle chytala. Byla vážně perfektní. Musela to před tím studovat nebo co, jinak si to neumím vysvětlit. Takže, jak říkám, přes den fotila a večer vždycky došla, udělali jsme pár čísel, ona pak padla únavou, já si dal pár whisek a pak to taky zabalil. No a ten předposlední den měli odpoledne volno. Přišla rovnou po obědě a hned, že musíme někam vyrazit. Nad tím městem se tyčí takovej velikej kopec a na něm stojí asi patnáctimetrová socha Krista s roztaženýma rukama. Tam, že se prej chce jít podívat. Mně se moc nechtělo a začal jsem na ni různě dojíždět, jestli nechce zůstat radši na pokoji, ale byla neústupná. Když jsme tam došli, už se stmívalo. Napravo i nalevo byly vidět obrovský pláže, na kterých si to s vlnama rozdávali poslední serfaři. Problém byl, že ta socha byla skryta za hradbou s železnou bránou, která byla zamčená. Natálie byla najednou strašně smutná, že tu sochu chtěla za každou cenu vidět zblízka. Z toho místa, kde jsme stáli, byla vidět jen obrovská hlava, nad kterou poletovali racci. Pak najednou povídá: „Pojď, přelezem to! Uvidíš, bude to stát za to!“ Moc se mi nechtělo, ale ona už se mi i se svou sukýnkou snažila vylézt na ramena. Na to, jak měla veliký prsa, byla ohromně mrštná. Když jsem se dostal za ní, začala mě vášnivě líbat a táhla mě za ruku nahoru. Chvíli jsme seděli u úpatí tý sochy, slunce se zrovna dotklo hladiny moře a nad tím vším ten Kristus roztahoval ty svoje ohromný pracky. Tak na tom místě jsem zažil nejlepší sex svýho života.“ „A co bylo pak?“ zeptal jsme se. „Poslední den poznala nějakýho Jacka. Byl to takovej podělanej španělskej blbeček,“ ukončil suše Ruda. Vzepnul jsem se na loktech, zpod matrace vytáhl cigarety, uchopil svoje berle a vydal se na záchod. Sice jsem měl už tři týdny po operaci, ale chemoterapií jsem strašně zeslábl. „Kam jdeš?“ zeptal se Ruda. „Na hajzl. Zapálit si. Nějak jsem z toho tvýho debilního vyprávění dostal chuť na cigáro.“ Ruda se spokojeně zasmál a ještě než jsem se odplazil ven, poprosil mě, abych mu přinesl čaj. Ruda nebyl žádný fešák. Měl sice pěkné modré oči, ale tvrdé rysy. Stát jsem ho nikdy neviděl, ale podle toho, jak mu nohy čouhaly z postele bylo zřejmé, že má minimálně metr devadesát. Myslím, že to, co se na něm holkám mohlo líbit, byly ty jeho kecy - pokud jednou začal, tak se zastavil teprve když zjistil, že už je sám. Podle mých skrovných zkušeností to bylo právě to, co většina holek zbožňuje. Kluka, co je zábavný, zná hodně celebrit a vyzná se v takových hovadinách jako jsou značky voňavek a hader, jména modelek, herců a hereček, kdo s kým zrovna chodí a kdo se rozešel, kdo si změnil pohlaví, kdo má s kým nemanželské dítě a podobně. S doktory se bavil se zvláštní nonšalantností. Ne, že by se jim vlichocoval, ale bavil se s nimi na úrovni. Znal tolik lékařských termínů, až jste měli pocit, že medicínu vystudoval. Matka ho navštěvovala každý týden. Bydlela v nějakém zapadákově a byla to už hodně stará paní. Ruda jí vždycky večer před jejím příjezdem zavolal, zeptal se, jestli má tužku a papír a pak začal diktovat dlouhý seznam toho, co mu má koupit. O spoustě z těch věcí určitě v životě neslyšela. Objednával si dvě sorty věcí. Různé typy předních módních časopisů, ve kterých na každé druhé stránce poznával svoje přátele, a vybrané serepetičky jako ruský kaviár, anglické bonboniéry nebo značkový chlast. Vzhledem ke své nemoci měl sice nařízený velice tvrdý režim, ale jednou se nechal slyšet: „Je mi jasný, že stejně co nevidět umřu… Si aspoň užiju všech těch hovadin, co jich na světě je, protože jak to tak vypadá, ven už se nepodívám...“ Když jsem se další ráno probudil, zrovna jej sestřička holila. Ruda se s ní snažil vtipkovat, ale ona se vůbec nechytala. Nehezké holky mají buď nízké sebevědomí a neceknou ani slovo, nebo se vám snaží za každou cenu ukázat, že mají navrch. Tahle byla ten první typ a nakonec byla docela milá, jak mu opatrně přejížděla břitvou po tváři. Pak ji Ruda požádal, jestli by ho mohla umýt, což byla docela složitá procedura, protože pod něj musela nejdřív nacpat igelitové prostěradlo. Potom mu i čistě přestlala a převázala břicho. Odešla něco málo po druhé. Ruda měl na sobě nóbl kostečkovanou košili, na hlavě kšiltovku a byl nervózní. „Cítíš to ještě?“ zeptal se. „Co myslíš?“ „To mý tělo..“ řekl tiše. „Ne, je to dobrý,“ řekl jsem a byla to pravda. „Nemohl bys přesto trochu otevřít okno, ať se to tu trochu vyvětrá?“ Vyhrabal jsem se z postele a otevřel okno. „Jak vypadám?“ zeptal se. „Dobrý… ta košile je moc pěkná – je z tebe švihák.“ V tu chvíli mi ho přišlo strašně líto. Bledý vypadal jako figurína z výkladní skříně. „Je od Diora,“ řekl a upravil si límeček. „Moje bývalá mi ji poslala na Vánoce z New Yorku.“ Nastalo trapné ticho. Zřetelně jsem slyšel jeho zrychlený dech, který se s jakousi podivnou naléhavostí nesl pokojem. „Mohl bys vypadnout až přijde? Nemyslím hned. Až se vynadíváš…“ řekl a v obličeji se mu objevil lišácký úsměv. „Chtěl bych s ní být chvilku sám.“ „Ale samozřejmě!“ prohlásil jsem závistivě. „Jasně že vypadnu ty vole.“ Rudu to uklidnilo. Natálie vrazila do pokoje chvíli po třetí. V ruce držela ohromnou kytici, na tváři ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděl. Byla to asi metr pětasedmdesát vysoká dívka s dlouhými kaštanovými vlasy a nádhernou postavou. Na sobě měla béžový kabátek, pod ním porozepnutou blůzičku s květinovým vzorem, kratičké, světle zelené šortky a na nohou poměrně masivní kožené boty, z kterých čouhaly bílé vlněné ponožky. Když jsem si ji prohlédl, jaksi instinktivně jsem se zavrtal pod deku. „Rudolfe!“ zvolala a rozběhla se k mému společníkovi, který se v posteli vzpřímil co mu jeho situace dovolovala. Po vášnivém obětí, polibku a výměně několika zdvořilostí se obrátila ke mně. „To je ten tvůj kámoš, co byl na mě tak zvědavej?“ zeptala se zvesela, což mi přišlo docela hloupé, protože v pokoji nikdo jiný kromě mě a Rudy nebyl. „Nevypadá zrovna nadšeně, že mě vidí,“ dodala, což mě naprosto vyvedlo z míry. „Naopak,“ řekl jsem co možná nejvážněji, „jsem moc rád, že jste tady. Ruda mi o vás hodně vyprávěl,“ vysoukal jsem ze sebe. „Nakonec je docela milej,“ řekla Natálie a zamrkala na mě tmavě hnědýma očima. Když jsem zjistil, že je to pro tuto chvíli veškerá pozornost, kterou je s to mi věnovat, vzal jsem berle a odbelhal se ven. Byli sebou natolik uchváceni, že to snad ani nezpozorovali. Společenská místnost byla asi dvacet metrů napravo, naproti našemu pokoji. Obvykle jste tam někoho našli, jak sleduje nějakou hovadinu, ale v návštěvní hodiny byli většinou všichni zalezlí na pokojích a čekali, zda se přijde někdo podívat, jak příšerně vypadají. Naše oddělení bylo, co se případů týče, vůbec jedno z nejděsivějších z celé nemocnice. Spousta lidí, co se sem jednou dostala, už ven nevyšla. Natočil jsem si z termosky čaj do jedné ze skleniček s okousaným hrdlem a usedl do křesla potaženého zelenou koženkou. Asi dvě minuty jsem přepínal čtyři naladěné kanály a pak nechal běžet dokument o katastrofě jakési vzducholodi. Mohla mít tak dvě stě metrů a vlezlo se do ní minimálně sto lidí. Když jí konečně dostali do vzduchu, byla to ohromná senzace. Pak přeletěla nad Berlínem, když tam zrovna byla Olympiáda a nakonec někde nad Amerikou vzplála a po zbytek filmu se všichni dohadovali proč. Ještě to ani neskončilo, když se otevřely dveře našeho pokoje a Natálie, upravujíc si blůzu, svižnými kroky kráčela k východu. Když se za ní s ránou zavřely prosklené dveře, vypnul jsem televizi a vrátil se do pokoje. Ruda, celý zpocený a v obličeji rudý se zády opíral o čelo postele. „Málem mi prasklo srdce!“ uvítal mě hlasitě. „Ona si snad myslela, že jsem na baterky nebo co, Kriste!“ Vedle jeho hlavy stála z poloviny vypitá láhev Martiny. Ruda zachytil můj pohled a unaveně se pro ni natáhl. „Na. Dej si. Na mě. Tohle bylo moje poslední číslo.“ Vzal jsem láhev do dlaně, otřel hrdlo a trochu si přihnul. „Fakt jste to dělali? To není možný,“ řekl jsem nevěřícně. „To si piš. Je do mě pořád úplně udělaná,“ prohlásil Ruda sebevědomě a sundal si ze své propocené hlavy kšiltovku. „Víš, co teď dělá?“ zeptal se a významně na mě pohlédl. „Jak bych to tak asi mohl vědět…“ řekl jsem otráveně. „Po těch fotkách v Playboyi si jí všimla nějaká agentura a nabídla jí místo moderátorky v televizi. Bude mít svůj vlastní pořad věnovanej módě. Věřil bys tomu?“ řekl Ruda a pořádně si přihnul. „Na to, že je jí dvacet, tak má rozjetou celkem solidní kariéru, nemyslíš?“ „Já nevím. Asi jo,“ řekl jsem. Byl jsem najednou strašně unavený. Otevřel jsem okno dokořán, lehl si do postele a deku si přetáhl přes hlavu. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že tam Ruda sedí a má zase tu svou potřebu mi donekonečna něco vykládat. Kvůli jeho záchvatům kašle jsem nemohl dlouho usnout. Ráno mě probudil vzlykot. Nad Rudou, který měl na sobě stále košili a kšiltovku, se skláněly dvě sestry. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je mrtvý. „Proč jste ho proboha nechal?“ vyčítavě se na mě otočila jedna z nich, v ruce prázdnou láhev Martini. Nevěděl jsem, co na to říct. Během deseti minut jej svlékly do naha a na předloktí a holeň mu připevnily lístek se jménem. Pak jej celého těsně obalily čistým prostěradlem. Tam, kde látka odstávala, ji přichytily bílou náplastí. Vyklidily věci z jeho stolku a spolu s oblečením vše vložily do igelitového pytle, který na rozdíl od těla odnesly. Když zmizely, byl jsem nad míru podrážděný. Cítil jsem potřebu něco vykonat, ale pocit opuštěnosti mě naprosto paralyzoval. Jen chvíli potom vstoupili do pokoje dva muži, nápadně podobných tváří. Byli stejně vysocí, na sobě černé kabáty nad kolena, černé kalhoty a kožené polobotky. Jeden měl protáhlejší obličej, druhý měl na rozdíl od prvního kruhy pod očima, až se zdálo, že chronicky trpí smutkem. V rukou nesli světle šedá gumová nosítka, které vedle postele položili na zem a roztáhli. Jejich pohyby byly harmonické - vzájemně se doplňovaly. Jeden uchopil tělo pod rameny, druhý za nohy a se slovy: „Á hop,“ je snesli k zemi. Připevnili je popruhy, pod hlavu složili ručník a celé přikryli černou látkou lemovanou bílou krajkou. „Vy jste bratři?“ zeptal jsem se, když mrtvého zvedli do výše a odnášeli kolem mé postele. Měl jsem nutkavou potřebu něco říct. „Ano,“ řekli zároveň, usmáli se a odešli. Vstal jsem a doplazil se k oknu. Byl teplý den, slunce se opíralo do stěny nemocniční budovy, omítka žhnula těžkou vůní. Otevřel jsem okno dokořán a opatrně se opřel o rozžhavený parapet. Pozoroval jsem lidi na parkovišti a najednou jsem měl strašnou chuť vyběhnout ven a nastoupit s nimi do jednoho z těch aut. Pak se ozvalo vyzvánění Rudova telefonu. Zazvonil šestkrát, než mi došlo, že leží pod nočním stolkem. Klekl jsem na kolena a vytáhl jej. „Prosím…“ řekl jsem. „Kdo je to…? Chtěla jsem mluvit s Rudolfem,“ ozval se vyčítavý hlas. „Viděli jsme se včera… Ruda tu není…“ reagoval jsme věcně. „A kdy se vrátí? Potřebuju s ním nutně mluvit.“ „To bohužel… nepůjde…, protože…“ soukal jsem ze sebe přiznání. „Víš co,“ přerušila mě, „až se vrátí, tak mu prostě řekni, že jsem si to rozmyslela a že chci, aby zaplatil. Jasný? Včera jsem byla přecitlivělá… Prostě mu řekni, ať mi to pošle na účet, jinak ať nepočítá, že…“ „Rozumím,“ řekl jsem a vypnul telefon. Chvíli jsem na něj nevěřícně koukal, pak jej opatrně položil na noční stolek a vydal se chodbou k televizi. Potřeboval jsem do sebe nutně nalít trochu čaje.

---